Kulatá výročí a nespolehlivé vzpomínky (Týdeník Rozhlas 20/2013)

Každé výročí je příležitostí ohlédnout se zpátky a bilancovat. Tím spíše, když je to výročí takzvaně kulaté. Televize v Česku nedávno oslavila šedesátku (1. května 1953), rozhlasová devadesátka (18. května 1923) je v těchto dnech za dveřmi. Obě výročí se pohybují ještě v časovém rozmezí života jednoho člověka.

V tom prvním případě by se televize blížila důchodovému věku, rozhlas by se možná nacházel v domově důchodců. Na rozdíl od lidského života je život médií masové komunikace v moderní civilizované společnosti svým způsobem věčný. Zaniknou jedině tehdy, když zanikne vyspělá civilizace, jejíž nepostradatelnou součástí tato média jsou.

Na rozdíl od lidí však některá z těchto médií svým způsobem nestárnou. Technický pokrok jim stále znovu vstřikuje do žil novou krev, takže mohou růst a košatět a podobně jako bájný Fénix stále znovu vstávají z popela v době, kdy jim jejich konkurenti předpovídají zánik. Nicméně i jejich peří podléhá proměnám času a jejich podoba se průběžně mění. Platí to jak pro rozhlas, tak pro televizi.

U televize se o tom mohl přesvědčit každý návštěvník výstavy k 60. výročí zahájení televizního vysílání, kterou 1. května otevřelo Národní technické muzeum společně s Českou televizí. Pro některé z nich se možná dnes zdá nepochopitelné, proč k zajištění tak jednoduchých věcí, jež dnes dokáže každý chytrý telefon, tj. obrazově a zvukově natočit a zaznamenat nějaký děj, se musely používat obrovské, neforemné a těžké aparáty. Vyprávění o tom, jak bylo možné v televizoru naladit jen dva televizní programy, musí pro dnešní teenagery znít stejně jako staré pověsti české, přestože nás od té doby dělí pouhé čtvrtstoletí.

Již řadu měsíců jak Český rozhlas, tak Česká televize nabízejí svým posluchačům a divákům nejrůznější ukázky archivních pořadů ve snaze přiblížit jim co nejlépe vlastní minulost. Je to svým způsobem sisyfovský úkol, když si uvědomíme, že naprostá většina toho, co se dostalo v počátcích rozhlasu a televize do éteru, v něm také zůstalo - při neexistenci a nedokonalosti záznamové techniky své doby zmizelo v nenávratnu. A tak často zůstávají jen legendy, které v lidovém podání dostávají nejrůznější podobu.

Klasickým případem může být právě 1. květen roku 1953. Kolem vystoupení Františka Filipovského jako prvního českého herce před televizní kamerou se později vynořila řada mýtů a bájí. Například, že se Filipovský stal součástí připraveného oficiálního programu, protože jeden z filmových snímačů se nepodařilo opravit, a Filipovského scénky vyplňovaly pauzy při zakládání filmu. Není to pravda, technici dali stroje do pořádku a oficiální dvouhodinový program - plně předtočený na filmu - proběhl bez závad. Všeobecně se má za to, že František Filipovský zde hrál Moliěrova Harpagona. Další omyl. Filipovský zde totiž představoval postavu Jindřicha Mošny ze seriálu monologů Hrdinové okamžiku, který už v roce 1948 sepsal a vydal Jaroslav Průcha. Prý těch monologů tenkrát ve studiu sehrál více. Naštěstí už i média a novináři pochopili, že obrazové záběry Františka Filipovského v Měšťanské besedě jsou dodatečnou rekonstrukcí.

Dlouhou dobu jsem žil v domnění, že vznikla v roce 1958, při pátém výročí zahájení televizního vysílání. Až na výstavě v Národním technickém muzeu mě jeden z pamětníků, dlouholetý filmový střihač, přesvědčil o tom, že se mýlím, neboť Filipovského scénka existuje ve více verzích. Prý vznikla už dříve - možná několik dnů, možná jeden rok po vysílání, údajně v šestnáctimilimetrové němé verzi, kterou filmový žurnál v roce 1958 pouze oprášil a dodatečně ozvučil.

I když je tu stále mnoho slůvek „možná", „zřejmě", „asi", toto svědectví od stříhacího stolu mne přesvědčilo. A zároveň mi dodalo další důkaz o tom, jak je obtížné a někdy téměř nemožné dopátrat se k tomu, jak to tenkrát vlastně ve skutečnosti bylo. A to nejen v rozhlasové a televizní historii.

(psáno a odevzdáno 2.5.2013)

P.S. Tímto materiálem zpřesňuji svá předchozí tvrzení v článku Televizní historie v nespolehlivém zrcadle paměti.