Mediální legislativa a poslanecké kutilství (Týdeník Rozhlas 28/2013)

Fotbalu a médiím rozumí každý - to je stará známá věc, o které nás přesvědčí štamgasti každé druhé restaurace. Nic proti tomu, když si někdo od plic zanadává na trenéry, na hráče, na ředitele, na rozhlasové a televizní redaktory a jako přídavek dodá návod, jak by se to podle něj všechno mělo dělat jinak a lip. Horší je, když se tak začnou chovat poslanci.

Poslanec, který se drží zpátky a nechá si poradit šéfem poslaneckého klubu u každého zákona přesahujícího jeho specializaci, začne v okamžiku, kdy jsou na tapetě mediální zákony, hýřit bizarními nápady. Samozřejmě vždy v zájmu obecného dobra. Tu by se měla předepsat nespisovná mluva, tam by se mělo něco zakázat, jinde by se mělo více trestat, rozhlasu a televizi by se měly uložit nové a lepší služby - co na tom, že na ně chybějí peníze.

Není to však specialita jen našich poslanců. Když se ve Francii po volbách v roce 1986 přijímal nový audiovizuální zákon, takzvaný loi Léotard, v horní komoře Senátu se o něm jednalo nepřetržitě celý měsíc, což pátá republika od roku 1958 nepamatovala. Při této debatě padlo tisíc sedm set pozměňovacích návrhů, většinou z opozičních řad, které vládní koalice převálcovala. Tento rekord však zcela překonalo přijímání nového digitálního zákona legge Gasparri v Itálii v letech 2003-2004, což byl zákon šitý na míru tehdejšímu předsedovi vlády Silviu Berlusconimu. Poté co prošel třináctiměsíčním legislativním martyriem, jehož součástí bylo i prezidentské veto, statistici spočítali, že se o něm jednalo čtyři sta hodin a padlo při něm pět tisíc pozměňovacích návrhů, počet diskusních příspěvků dosáhl čísla čtrnácti tisíc.

Přijímání digitální novely našeho vysílacího zákona v letech 2005-2006 bylo proti tomu procházkou růžovým sadem. Jak uvedl v rozpravě poslanec Pleva, sešlo se tehdy celkem tři sta dvacet sedm pozměňovacích návrhů, což zaplnilo sto deset stránek textu.

Na tohle všechno jsem si vzpomněl, když jsem nedávno zjistil, že Evropský parlament přijal v květnu dokument s názvem Charta EU: standardy pro svobodu médií v Evropské unii, a z internetu jsem si ho stáhl. Očekával jsem inspiraci, která by se dala využít i v našich poměrech, něco na způsob několika stručných a úderných pravidel, přes která - jak praví oblíbené rčení - by nejel vlak. Dočkal jsem se však patnáctistránkového dokumentu, který k nějaké stručné chartě měl dost daleko.

Ne že by se zde říkalo něco, s čím by se nedalo souhlasit. Jenomže opakování a rozmělňování starých známých principů, kterými se řídí média ve svobodné demokratické společnosti, mi přišlo poněkud zbytečné. Když jsem se ponořil - opět díky internetu - do historie vzniku tohoto dokumentu, pochopil jsem, o co tady jde. Zjistil jsem, že návrh Charty o svobodě médií byl vlastně reakcí na represivní mediální zákony přijaté Orbánovou vládou v Maďarsku v roce 2010 a že dokument vznikl v roce 2012 z iniciativy europoslanců, konkrétně výboru pro občanské svobody, spravedlnost a vnitřní věci.

Původní návrh byl poměrně rozumný, po úvodní preambuli měla Charta třináct článků. Jenomže potom přišla diskuse a s ní i sto devadesát devět pozměňovacích návrhů. Dokument tak nabobtnal na třicet odstavců preambule a čtyřicet čtyři paragrafů. Každý si v něm chtěl ohřát svoji polívčičku. Italové zdůrazňovali, zeje třeba zakročit proti koncentraci vlastnictví a konfliktu zájmů. Maďaři přidávali články o potřebě obrany proti vládnímu nátlaku. Bulhaři a Rumuni prosazovali požadavek monitoringu plurality médií. Východoevropané sem přidali problematiku volby mediálních rad. Slovinská poslankyně požadovala obranu žurnalistů před násilím a k tomu levicoví europoslanci z Beneluxu dodali své tradiční evropské mantry.

A tak namísto jasné deklarace standardů svobody médií se dokument postupně proměnil v zeď nářků a obecné volání po nápravě poměrů, který sice bude poslán Komisi a Radě do Bruselu, dostane se do úředního věstníku, ale tím to asi všechno skončí. Škoda! Kdyby se přidržel svého názvu a shrnul několik hlavních zásad a požadavků, možná by našel ohlas v zemích, ve kterých mají se svobodou médií problémy. Jenomže přesvědčte poslance, aby se vzdali svého legislativního kutilství...

(psáno a odevzdáno 10.6.2013)