Na počátku devadesátých let, v podmínkách nově vznikající tržní ekonomiky, se české banky a český kapitál zajímaly o média hlavně z pohledu okamžitého zisku. O nějakých strategických investicích nemohla být řeč. Média se privatizovala podobně jako ostatní státní majetek, s tím rozdílem – jak kdysi poznamenal jeden z architektů kuponové privatizace Dušan Tříska – že když byl v roce 1991 přijat tzv. velký privatizační zákon, v médiích už nebylo téměř co privatizovat.

Redakční kolektivy hromadně opouštěly své vydavatele, aby si jejich podnikaví členové zakládaly nové podniky, ve kterých mohli zhodnotit své know-how a značku, se kterou byli dříve spojeni. Zůstávaly jen prázdné skořápky typu Mladá fronta a.s., Vydavatelství Delta a pod.

Když v lednu 1993 Česká republika vstupovala do samostatné existence, téměř všechna média už byla odstátněna. Někdejší federální a státní Československý rozhlas a Československá televize zanikly. Český rozhlas a Česká televize, oddělené od „federálu“ v roce 1992, existovaly jako na státu nezávislé organizace veřejné služby. Rovněž ČTK se na poslední chvíli zbavila státního jha.

A tak jedinými významnými podniky mediální sféry, které přežívaly ve státním vlastnictví, byla distribuce tisku Poštovní novinová služba a tiskárny České Typografie. Obě instituce čekal úpadek a výprodej za zbytkovou cenu, což se stalo osudem i dalších státních mediálních sirotků.

Podnikatelský zájem o média začátku devadesátých let byl podobný, jako u ostatních komodit: levně koupit a draze prodat, nebo to zkusit s úvěrem, a když to náhodou či záměrně nevyjde, tak ty dluhy nechat na krku bance. Výsledkem toho prvního způsobu byl téměř kompletní výprodej čerstvě zprivatizovaných médií zahraničním vydavatelům. Ten druhý případ je lemován pomníčky se jmény Noviny, Prostor, Metropolitan, Telegraf a dalšími tituly zmizelými v propadlišti dějin.

Že by nějaká investice do médií mohla být finančně zajímavá, čeští podnikatelé zavětřili až při fenomenálním vstupu televize Nova na český trh. Dnes už je zapomenuta epizoda ze začátku roku 1996, kdy se skupina finančníků soustředěná kolem skupiny Motoinvest snažila využít rozkolu mezi spolumajiteli licence a proniknout do penězovodu, který Nova napájela. Vladimír Železný tehdy své dítě ještě uhájil.

Příklad Novy inspiroval v roce 1994 bankéře Investiční a poštovní banky IPB ke vstupu do skomírající televizní stanice Premiéra TV, která se z lokální stanice měla stát celoplošnou sítí TV Prima alternující Novu s perspektivou zhodnocení investice prodejem zahraničnímu vlastníkovi. Přes masívní finanční injekce v letech 1996-7 se tento investiční záměr nezdařil. Když v červnu 2000 končil bankovní socialismus nuceným převzetím IPB státem, podařilo se podnikateli Ivanu Zachovi a jeho GES Holdingu „uloupnout“ z majetku IPB televizi Prima, mezitím provozně zkonsolidovanou do černých čísel. Samozřejmě bez miliardového dluhu, který zůstal na krku IPB a státu.

Zach pak následně v roce 2005 prodal polovinu Prima Holdingu mediální skupině MTG ve Švédsku, která ve své poslední výroční zprávě opět konstatovala, že společnost se svými 50 procenty akcií „nemá plnou kontrolu nad TV Prima, čímž vzniká okrajové riziko, že Prima TV může podniknout akci nepřející zájmům společnosti nebo se jí nepodaří realizovat její plnou hodnotu.“

Vydělávat nebo utrácet? Český kapitál v akci

Miloš Čermák v komentáři pro Hospodářské noviny „Babiš: zachránce nebo hrobař médií?“ (1.7.2013) napsal: „Historicky byly vždycky v médiích dva druhy vlastníků. Ti první přicházeli do médií peníze vydělat, zatímco ti druzí naopak utratit. Obecná poučka zněla, že ti první jsou pro nezávislá a svobodná soukromá média lepší.“ V 90. letech v českých médiích převažoval první druh vlastníků. Pádem IPB a také dočasným ovládnutím televize Nova skupinou PPF v roce 2002 v podstatě končí v českých médiích období, kdy investoři vstupovali do českých médií s vidinou zisku, tedy aby na nich prioritně vydělávali.

Naposledy se to podařilo právě PPF, která Novu v prosinci 2004 výhodně prodala původnímu investorovi, společnosti CME. Většina dalších případů, při kterých investiční fondy private equity vložily peníze do českých médií, skončila neúspěchem. Za všechny je možné jmenovat projekt televize TV3 v letech 2000-1, který skončil arbitráží, a v němž tratil peníze investiční fond Argus Capital americké pojišťovny Prudential. Nebo případ Bancroft Group, která investovala do rozvíjejícího se mediálního holdingu Bonton, aby po neúspěšném pokusu vstoupit na burzu a vydat vlastní akcie z projektu vycouvala, a postupně Bonton rozprodala. Ztrátu zaznamenal také fond Warburg Pincus, který investoval do internetového Centrum Holdings, a nedávno jej prodal Bakalově Economii.

Po roce 2000 se v českých médiích naopak začíná prosazovat druhý typ vlastníků, tj. těch, kteří přicházejí do médií peníze utratit, a kteří pocházejí z „místních zdrojů.“ Zatímco na začátku 90. let tady nebyl významnější český kapitál, jen české banky, které se do médií příliš nehrnuly, pak koncem devadesátých let se začali objevovat podnikatelé, kteří vyrostli natolik, že si mohli dovolit i dlouhodobé a nejisté utrácení peněz do médií. Že při tom nehrály roli jen ziskové zájmy, je nabíledni.

Tady začíná dlouhá řada projektů, na jejichž počátku byla snaha „mít média.“ Někteří z jejich investorů se nechali přesvědčit od našeptávačů, že po počátečních ztrátách se vklad finančně zúročí, a navíc jim jako bonus přinese vliv a společenskou prestiž. V naprosté většině tyto projekty skončily ztrátou a často nesplnily ani onen „nadstavbový cíl,“ tj. využít média ve prospěch svých obchodních aktivit.

Prvoplánový přístup privatizátora Poldi Kladno Vladimíra Stehlíka, který v letech 1995-97 přeměnil krachující odborářský deník Práce na hlásnou troubu svého podnikání, již nebyl v módě. Na přelomu tisíciletí šlo o to převzít nebo založit deník či časopis, který by byl populární a důvěryhodný natolik, aby veřejnost příznivé zprávy o vlastním podnikání, případně nepříznivé zprávy o konkurentech, bez výhrad přijala, nebo aby je vyslala do dalších médií. Nehledě na to, že zveřejnění rozhovoru či pozitivně laděného článku ve vlastním médiu dělá dobré obchodní přátele.

Tak například postupoval podnikatel v realitách Sebastian Pawlowski, když v roce 2000 od Ringieru koupil týdeník Týden a pokoušel se investovat i do bulváru (od roku 2004 deník Aha!). Protože jeho četné obchodní aktivity byly založeny na dobrém vztahu s pražským magistrátem, na stránkách těchto periodik se nikdy nevyskytlo nic, co by kritizovalo pražskou radnici nebo jejího šéfa Pavla Béma.

Digitalizace televize a zklamaná očekávání

Digitalizace televizního vysílání s perspektivou vzniku nových televizních kanálů podnítila řadu aktivit, na jejichž konci mělo být vlastnictví nejpopulárnějšího masového média – televize. Také tady nalezneme řadu pomníčků, u jejichž počátku byla víra v sílu televize a neschopnost předjímat proměny televizního vysílání v prostředí digitálních multiplexů a internetu.

Tak například český naftový podnikatel Karel Komárek chtěl proniknout na televizní obrazovky oklikou přes teleshoppingový kanál TOP TV, který však po necelých dvou letech (2005-2007) zahynul na komplikace s digitálními licencemi. Postupně se Komárek zbavil i dalších médií, která střádal ve svém portfoliu – patřil mezi ně ekonomický týdeník Profit a Czech Business Journal.

Třinecký ocelář Tomáš Chrenek koketoval s nákupem zpravodajské televize cz.24, která začala jako parlamentní kanál vysílat ještě před ČT24 na podzim 2004. Postupně se však tento kanál dostal do rukou realitního magnáta Miloše Červenky, který s ním měl velké plány a chtěl ho dokonce doplnit dalšími televizními programy TV ONA (pro ženy) a TV R1 (o realitách). To všechno jen do okamžiku, když Červenkův partner PPF zjistil, že finance, které poskytoval na společné developerské projekty – ty máš pozemky, my máme peníze – Červenka utrácel v televizním podnikání. Partnerství okamžitě skončilo a tím i vysílání cz.24 v srpnu roku 2007.

Po kolapsu 24.cz se snažil soukromou konkurenci veřejnoprávní zpravodajské televizi ČT24 vytvořit zpravodajský kanál Z1. Za jeho vznikem stála finanční skupina J&T, jejíž tehdejší reprezentant Daniel Křetínský to v rozhovoru pro HN 21.9.2007 řekl otevřeně: "Pečlivě budeme sledovat příležitosti v oblasti tištěných médií, to je pro nás přirozená oblast zájmu. A to ne pro touhu ovlivňovat jednotlivé kauzy, ale formovat prostředí a jeho kulturu... Nám na něm nesmírně záleží, je to náš život.“ Také tento projekt skončil neúspěchem, podrazila mu nohy ekonomická krize. Zpravodajská televize Z1, která zahájila své vysílání 2. června 2008, skončila ze dne na den 24. ledna 2011. Skupina J&T se následně zbavila i vlastnictví zpravodajského kanálu TA3 na Slovensku, který vyměnila s majitelem Grafobalu Ivanem Kmotríkem za kontrolu nad televizí JOJ.

Po neplodné epizodě s cz.24 ocelář Tomáš Chrenek financoval vznik digitálního televizního programu Barrandov TV v lednu 2009. Tady byly důvody spíše byznysové. Zatímco ještě v 90. letech chtěla Chrenkova společnost Moravia Steel barrandovský areál (který jí posloužil jako garance úvěru a nástroj přežití v privatizační bouři), ziskově rozprodat, později, zvláště po příchodu Novy na Barrandov, Chrenek pochopil, že mu Barrandov může vydělávat peníze. Nový televizní program Barrandov TV se zdál být přirozeným a logickým využitím místa i značky. Nicméně také tady se peníze spíše utrácely než vydělávaly, a proto Moravia Steel na sklonku loňského roku televizi Barrandov prodala Jaromíru Soukupovi a jeho firmě Empresa Media.

Není vyloučeno, že k pomníčkům neúspěšných projektů digitálních televizí, jakým byla Public TV, Pětka a řada regionálních projektů, přibudou ještě další.

Finanční skupina PPF podnikatele Petra Kellnera sice slušně vydělala na konsolidaci a prodeji televize Nova, ale také ona se zařadila mezi podnikatele vstupující do médií se záměrem peníze nejen vydělávat, ale také utrácet výměnou za vliv, kterým jim vlastnictví těchto médií zajistí. Stalo se tak v případě převzetí vydavatele ekonomického týdeníku Euro. Společnost Euronews podporovaná evropsky orientovaným kapitálem začala Euro vydávat v roce 1998. PPF Euro koupila v roce 2004, čímž se tento týdeník hlásící se k tradici britského The Economist stal periodikem jedné vlivové skupiny, což na obsahu bylo brzy znát. Kromě toho se PPF nechala zlákat vidinou bouřlivého rozvoje nových médií a podpořila vizionářský projekt hyperlokálních médií. Projekt, který počítal s tím, že na jeho konci budou desítky tištěných týdeníků, stovky webových stránek a tucty internetových/redakčních kaváren, se zastavil u sedmi týdeníků, dvaceti webových stránek a tří kaváren ve čtyřech pilotních regionech, s minusovým účtem v řádu stovek milionů utracených v období jediného roku (červen 2009-srpen 2010).

Silná čtyřka na obzoru?

První podstatným návratem českého kapitálu do velkých a vlivných médií bylo převzetí vydavatelství Economia finanční skupinou spojenou se Zdeňkem Bakalou v roce 2007 poté, co zahraniční majitel Verlagsgruppe Handelsblatt se rozhodl český trh opustit. Jedním ze zájemců byl tenkrát neprůhledný investor European Financial Services Inc., majitel někdejšího státního vydavatelství Mladá fronta a.s. Nakonec to vyhrál Bakala, který k Hospodářským novinám a týdeníkům Ekonom a Respekt nedávno přikoupil internetový portál Centrum se zpravodajským serverem Aktuálně.cz a vyhledávačem Atlas.

Když novináři při prodeji Economie pátrali po majiteli vydavatelství Mladá fronta, na jehož půdorysu dnes vyrůstá silná mediální skupina, narazili na podnikatele Františka Savova. Novinář Fabiano Golgo v deníku Referendum o něm kdysi napsal, že je to takový „Jára Cimrman české mediální scény: mluví o něm kdekdo, ale nikdo ho neviděl.“ V loňském roce se Savov ke vlastnictví Mladé fronty přihlásil. Když neuspěl s nákupem Economie, začal budovat své mediální portfolio se zaměřením na ekonomickou tematiku. K převzatým titulům Sluníčko či Mateřídouška a zdravotnickým časopisům přidal v roce 2007 vlastní ekonomický deník E15, ke kterému vloni přikoupil týdeník Profit a od PPF také týdeník Euro. Tak vznikla silná protiváha ekonomickým titulům Zdeňka Bakaly. Kromě toho Mladá fronta převzala letos na jaře televizní stanici Metropol, kterou dočasně znehybnilo obstavení majetku nedávno zemřelého akcionáře Mostecké uhelné Luboše Měkoty. Za zmínku stojí jeden detail. Když chtěl Savov získat Profit, musel si pro něj dojít k Jaromíru Soukupovi do Empresy, která ho krátce předtím získala ve výprodeji médií Karla Komárka. Za to, že Soukup dodal Profit, dostal od Savova výměnou bulvární týdeník Sedmička.

Právě poslední léta jsou svým způsobem charakteristická aktivitou českých podnikatelů, skupujících do větších celků tituly, které byly a jsou v období současné krize na prodej. Patří mezi ně bezesporu již výše uvedený majitel agentury Médea Jaromír Soukup, který agenturní činnost rozšířil do vydavatelství a dnes i do televizního vysílání. Již dříve jeho firma Empresa Media zakoupila měsíčníky pro mládež Popcorn, Top Dívky a Animáček. Vlajkovými loďmi jeho vydavatelství se pak staly týdeníky Týden a Instinkt, které v roce 2011 odkoupil do Sebastiana Pawlovského. K nim Soukup vloni přidal televizi Barrandov TV, kterou převzal od Tomáše Chrenka. Letos v dubnu Empresa Media doplnila sadu svých titulů odborným týdeníkem Marketing Sales Media, který je již třetím svého druhu na českém trhu, z nichž každý vychází u jedné silné mediální skupiny. Historicky nejstarší Strategii dnes vydává Savovova Mladá fronta, její pozdější konkurent Marketing a Media se nachází v lůně Bakalovy Economie.

Nákup vydavatelského domu Mafra od dosavadního vlastníka Rheinisch-Bergische Verlagsgesellschaft Andrejem Babišem a jeho společností Agrofert zapadá do trendu posledních let a přivádí do hry vedle dosavadních tří vlivných českých mediálních investorů – Bakaly, Savova a Soukupa – čtvrtého hráče. Otázkou zůstává, který z nich je tím, kdo přišel do médií vydělávat, a který přišel do médií utrácet s vidinou „kultivace prostředí“ – to v lepším případě – nebo za účelem instrumentálního využívání médií ve prospěch svých obchodních zájmů.

Život Mafry s Babišem

Andrej Babiš se netají tím, že by chtěl média Mafry, mezi něž patří deníky MF Dnes, Lidové noviny, Metro, úspěšné internetové portály, dvě rádia a hudební televize Óčko, zapojit do procesu ozdravení poměrů ve společnosti. Tomu má sloužit také Babišova iniciativa ANO 2011, založená v listopadu 2011, která se v květnu 2012 zaregistrovala jako politické hnutí. Teprve budoucnost ukáže, do jaké míry se naplní Babišovy sliby o tom, že mu jde jen o pravdu v médiích, a že se proto nebude do jejich práce nijak vměšovat.

Optimisté odkazují na případ Economie, jejíž periodika se s příchodem Zdeňka Bakaly nijak neodchýlila od středově liberální linie, kterou nastavil předchozí vydavatel, byť někteří kritici poukazují na to, že publikované informace z oblasti energetiky je třeba občas vydělit koeficientem Bakalových obchodních zájmů. Tito optimisté poukazují také na to, že případný rušivý zásah do redakční politiky MF Dnes a Lidových novin ze strany nového majitele by zákonitě vyvolal nepříznivou reakci čtenářské obce, což by mohlo mít i nepříjemné ekonomické dopady. Nehledě na to, že každý Babišův přešlap by okamžitě využila konkurence.

Proti katastrofickým předpovědím svědčí i příklady odjinud: francouzský Le Monde zůstal Le Mondem i poté, co jeho redaktoři-akcionáři ztratili kontrolu nad podnikem. Když za první republiky ředitel Živnobanky Jaroslav Preis skoupil akcie Národních listů, aby otupil jejich nenávistný tón vůči poměrům v nové republice, jako většinový majitel nic nepořídil. Tradice listu a jeho ideové spojení s Karlem Kramářem byly silnější než Preisovy akcie. Konec konců něco podobného zažil na podzim 2007 i Zdeněk Bakala, když se jeho člověk pokusil obsahově reformátovat týdeník Respekt, proti čemuž se redaktoři úspěšně vzbouřili hromadnou výpovědí. Viz také diplomová práce na toto téma.

Pokud Andrej Babiš myslí vážně své snahy o zlepšení politického klimatu, pak by si měl důkladně rozmyslet, jakým způsobem hodlá spravovat své nově nabyté mediální statky. Protože nerozlučnou součástí a nejlepším podporou dobrého fungování systému politické demokracie je nezávislá, kvalitní a profesionálně zdatná žurnalistika. Taková žurnalistika však něco stojí, těžko se pro ni hledají lidi a ne vždy se komerčně vyplácí.

Na jedné straně se Babišovy zájmy a zájmy dobré žurnalistiky mohou překrývat. Ano, je třeba zlepšit fungování státu, dobře vybírat daně, dívat se politikům pod prsty, vytvářet prostředí právní jistoty prosté korupčního jednání, zprostředkovávat lidem pravdivé informace o okolním světě. Na tom všem se mohou média podílet.

Na straně druhé však Andrej Babiš zůstává podnikatelem, který je objektivně nucen neustále hlídat výdaje ve vztahu k příjmům. Tady se jeho zájmy se zájmem kvalitní žurnalistiky mohou křížit. Další racionalizace a krácení nákladů na pracovní sílu v redakcích může vést jen k větší povrchnosti a zglajchšaltování žurnalistického obsahu, u něhož kvantita převáží nad kvalitou.

Pro příměr si můžeme dojít do Babišova potravinářského impéria. K jeho prosperitě přispívá výroba mraženého pečiva, které se rozváží do desítek obchodních řetězců, aby se tady zákazníkům dopékaly. Pravda, jeho výroba je vysoce racionální, vždyť šokově zmražené těsto vydrží v lednicích přes půl roku. Housky za dvě koruny a rohlíky za korunu padesát možná zasytí, jsou však bez chuti a bez vůně, a k pečivu, na kterém si rádi pochutnáme, mají daleko.

Tam, kde se stejným způsobem přistupuje k médiím a k žurnalistickým produktům, jsou výsledky obdobné: tisková plocha nebo vysílací čas se sice naplní nějakým obsahem, který je však plytký, povrchní, bez invence a bez nějaké závažnější informační hodnoty. Pokud by Andrej Babiš chtěl řídit Mafru stejně jako svůj agrochemický holding, pak by to pro média a žurnalistiku nebyla dobrá zpráva, neboť jak MF Dnes, tak Lidové noviny odjakživa mířily výše – k produktům, které občas i zachutnají.