Případ Drtinová a další - polemika s Karlem Hvížďalou

Karel Hvížďala se zase jednou kriticky navezl do zpravodajství České televize. Nic proti tomu, každý má právo na názor, ale ty názory by se neměly zakládat na zjednodušených schématech nebo na mediálních mýtech vzniklých systémem tiché pošty, která posunuje významy a deformuje původní fakticitu události.

Tak především Drtinová. Ano, připouštím, že načasování i způsob oznámení změny moderátorů v pořadu Události, komentáře nepatřily mezi ty nejšťastnější. Olej do ohně přilila poněkud nepřípadná reakce televizních odborů. Na druhé straně dokážu pochopit motivace, jakož i veřejná vyhlášení všech účastníků této diskuse, kterou s ironickým nadhledem okomentovala Mirka Spáčilová v MF Dnes v pondělí 12.8. (návrh na nový pořad „Pište řediteli“). Martin Veselovský se zřejmě chtěl solidárně zastat své kolegyně, Pavlína Kvapilová asi chtěla dát najevo, že by se o práci moderátorů mělo více diskutovat, aby změna nepřicházela jako blesk z čistého nebe. V této souvislosti mimořádně souhlasím se Štěpánem Kotrbou, podle něhož chybí kritická analýza výkonů moderátorů, která by jim nabízela zpětnou vazbu.

Nikdy jsem nezpochybňoval novinářský étos Daniely Drtinové, která svoji roli hlídacího psa demokracie brala vždy velice vážně. Myslím si, že je dobré, když v televizi vedle žoviálních moderátorů existuje také nepříjemná ženská s agresivními otázkami. Jenomže ty otázky by neměly být ve stylu „už jste přestal bít svoji ženu,“ protože na ně nelze rozumně odpovědět. Odpověď "ano" i "ne" vás totiž vždy kvalifikuje jako násilníka. Kdysi jsem na toto téma napsal samostatnou glosu. Přílišná agresivita a neustálé skákání do řeči nejen porušuje pravidla dialogu, ale často je i kontraproduktivní. Divák se toho příliš nedozví, a pokud zpovídaný politik se snaží uniknout z otázky, měl by mít právo alespoň na jednu dokončenou větu. Kromě toho novinář by neměl vystupovat jako jediný majitel pravdy, prokurátor či soudce. Ta pravda by měla vyjít najevo z věcných otázek a ze souboje argumentů, nikoli z obviňování.

Nejsem si zcela jist, zda „kvůli tomuto kroku (přeřazení Drtinové) ztratila Česká televize zase kus důvěryhodnosti, a to je zvlášť v dnešní politické situaci špatný signál pro veřejnost,“ jak je o tom přesvědčen Karel Hvížďala. Nicméně chápu, že takový dojem může uprostřed zjitřené politické situace při očekávání předčasných voleb vzniknout.

Zcela určitě však odmítám Hvížďalovo tvrzení, že „důvěryhodnost veřejnoprávní televize je u nás dlouhodobě ohrožena,“ které Hvížďala podepírá třemi příklady z minulosti: „Připomeňme, že podobných tlaků na Českou televizi jsme v nedávné historii mohli zaznamenat několik, uvedu namátkou tři případy: Zrušení pořadu pánů Miloše Čermáka a Milana Šímy Bez obalu, což byl ironicko-fejetonový pořad, tedy klasický formát, který naši útlocitní politici nebyli schopní akceptovat. Stejný pořad jako Daniela Drtinová musel již před lety opustit David Borek poté, co ostře zpovídal Jiřího Paroubka (ČSSD), prý kvůli tomu, že mu skákal do řeči, což ale moderátor musí, protože jinak by si celou dobu politik mlel svou. A Marek Dalík zase chtěl údajně na přání premiéra Mirka Topolánka (ODS) zabránit vysílání reportáže o poslanci Petru Wolfovi. Rozhovor si nahrál redaktor Dalibor Bártek a intervence se dostala na veřejnost. Petr Wolf byl později za zneužívání mnohamilionové státní dotace odsouzen a do výkonu trestu nenastoupil, dnes se skrývá v zahraničí.“

Tak za prvé: zrušení pořadu Bez obalu nemělo politické pozadí. Šéfredaktor Šámal se pouze rozhodl zastavit tento kasapodnik firmy Centrum pro média, která si nechala platit výrobu a při tom bohatě a zadarmo využívala kapacit a materiálů ČT (o dotacích z EU nemluvě). „Ironicko-fejetonový pořad“, který – pravda – pil krev premiéru Paroubkovi, a který skončil s koncem roku 2005, Česká televize nahradila v roce 2006 jiným formátem vyráběným ve vlastních kapacitách, pořadem „168 hodin.“ Ten pil krev zase jiným politikům (Klausovo chilské pero budiž příkladem). Když diskuse o tom, že pořad Bez obalu se zrušil hlavně kvůli Paroubkovi, vrcholila, ozval se v HN samotný Miloš Čermák slovy: „Bylo by neskromné a hloupé tvrdit, že barometrem svobody slova je to, zda veřejnoprávní televize bude vysílat mé komentáře v dobrém vysílacím čase. Kdepak. Televize si určitý čas kupovala mé profesionální schopnosti a mou práci. Teď o ně ztratila zájem. Tečka.“

Druhý případ odvolání moderátora Borka z Událostí komentářů v srpnu 2006 rovněž nelze přisuzovat politickým tlakům. Šlo spíše o neprofesionalitu moderátora. Tehdy v Louči jsem to popsal slovy: „Dodatečně jsem se podíval na jeho kritizovaný rozhovor s odstupujícím premiérem Jiřím Paroubkem v Událostech komentářích na ČT1 16.8.2006. Očekával jsem větší hrůzu, vždyť podobných rozhovorů jsem v Událostech komentářích (například od bývalé redaktorky Veroniky Sedláčkové) vyslechl nemálo. Ovšem Borkovy otázky kladené premiérovi byly skutečně špatné, nesměřovaly k získání nějaké užitečné informace, ale svým apriorně útočným stylem vedly k předpověditelným odpovědím.“ Připomínám, že Jiří Paroubek byl v té době již premiérem, který byl na odchodu. Kdyby se ČT chtěla vlichotit mocným, tak by asi podkuřovala Topolánkovi. A pokud mě oči neklamou, tak David Borek je stále na obrazovce ČT jako doma, i když v jiném pořadu.

Ten třetí případ, kvůli kterému je podle Hvížďaly „důvěryhodnost veřejnoprávní televize dlouhodobě ohrožena“, vůbec nechápu. To, že se Marku Dalíkovi nepodařilo přemluvit redaktory ČT, aby byli hodní na poslance Petra Wolfa, kterého Topolánek potřeboval k vládnutí, přece svědčí o tom, že ČT konala tak, jak má – oznámila tento pokus veřejnosti. Že kvůli tomu následně padla vláda uprostřed předsednictví Rady EU, to ať si zodpoví Jiří Paroubek a disidenti uvnitř ODS, média za to tehdy nemohla.

Souhlasím s Karlem Hvížďalou, že „kontrola mocných“ by měla být jedním z úkolů prestižních médií, které se v minulém století staly „čtvrtou mocností po moci ústavodárné, výkonné a soudní, jak to předvídala již tzv. liberální teorie médií v XIX. století.“ Nicméně dvě citované známé aféry – Spiegel v SRN v říjnu 1962 a Watergate v USA v letech 1972-74 – by si rovněž zasloužily upřesnění některých uvedených faktů.

Vydavatel Spiegelu byl obviněn z vlastizrady, nikoli velezrady, a to za zveřejnění širších dat o obranyschopnosti SRN, tedy nejen o špatných výsledcích manévrů Fallex 62. I když aféra urychlila Adenauerův odchod do ústraní v roce 1963, nebyla hlavním důvodem. Tím byl politický tlak na plnění slibu, který při svém zvolení v roce 1961 Konrád Adenauer dal (a k jehož splnění se příliš neměl), že vzhledem k svému vysokému věku odejde před koncem čtyřletého termínu.

Kromě uvedené ústavní stížnosti Spieglu, rozhodnuté ve prospěch svobodného tisku v roce 1966, probíhalo také trestní řízení proti vydavateli Augsteinovi, redaktoru Ahlersovi a plukovníku Martinovi, jenž dodal novinářům některé informace. Trestní řízení probíhalo dva roky, při němž se státní zastupitelství snažilo dokázat vlastizradu na základě Spiegelem zveřejněných informací, z nichž mnohé pocházely z otevřených zdrojů. Šlo tedy vlastně – podobně jako u údajné korupce našich tří trafikantů – o spor ve věci rozdílných právních názorů, v tomto případě: co je a co není vlastizrada. Ač se státní zastupitelství velice snažilo, soud jejich žalobu nepřevzal a 13. května 1965 odmítl zahájit hlavní líčení, když z 41 údajných státních tajemství nezůstalo ani jediné.

O aféře Spiegel jsem již kdysi psal v souvislosti s armádním zásahem na Kavčích horách. Tahle osvěta však příliš nefunguje, neboť se o aféře Spiegel stále dozvídám zjednodušené a nepřesné informace, takže mám chuť vyrobit zvláštní materiál, podobně jako jsem to udělal u Watergate s článkem Mýty a historická fakta aféry Watergate. Ten patří stále mezi nejčtenější z mého webu a tiše doufám, že díky internetovým vyhledávačům a Wikipedii snad poopravil dříve rozšířený mýtus o dvou statečných novinářích, kteří svrhli amerického prezidenta.

Byla to kolektivní práce, například originál prvního článku o Watergate nese podpis Alfreda Lewise, jména Woodward a Bernstein se zde objevují vedle dalších šesti redaktorů. Teprve později se Watergate stal pro Bernsteina a Woodwarda jejich hlavním tématem. Kromě toho bez podpory vydavatelky The Washington Post Kateřiny Grahamové, bez soudce Siricy a senátní vyšetřovací komise by Nixon možná svůj termín v klidu dosloužil - kvůli dvěma novinářům se prezidenti neodvolávají. A jen tak na okraj – Pulitzerovu cenu za Watergate nedostali novináři Bernstein a Woodward jako jednotlivci, ale celá redakce The Washington Post – opět viz internet.

P.S. Obě aféry mají speciální stránky u obou vydavatelů, kde jsou uloženy jak chronologie, tak originály důležitých textů, které se afér týkaly, a to zdarma.

Watergate