Když média ztrácejí důvěryhodnost - Komentář pro Týdeník rozhlas

Nedávno jsem si přečetl v denním tisku titulek „Byli jsme kluci bez zkušeností.“ Autor tohoto výroku? Švýcarským federálním trestním soudem nepravomocně odsouzený Antonín Koláček, bývalý manažer a spolumajitel Mostecké uhelné společnosti. Koláček je pozoruhodnou postavou prezentující se na veřejnosti jako člověk, který poté, co se dobral k miliardám, se stal budhistou, jehož už nezajímají materiální, ale duchovní hodnoty. Není proto divu, že o rozhovor s ním projevila zájem média.

Obsah Koláčkových odpovědí se dal očekávat: jsem bez viny, vše se dělo v souladu s českými zákony a se zájmem firmy, Švýcarům sloužíme jako exemplární případ, za nic jsme nemohli, byli jsme nezkušení. Ani stín kritické reflexe svého konání, které připravilo stát a další subjekty o miliardy korun, ani stín doznání viny. Doslova: „Věřili jsme, že to, co děláme, je správné, protože se obecně privatizovalo všechno, a každý dělal to nejlepší, co uměl.“

V této souvislosti se přímo vnucují některé otázky: Mají média poskytovat pachatelům trestných činů tribunu pro jejich sebeobhajobu? Proč redaktorka při kladení otázek nevyvracela Koláčkovy argumenty nebo alespoň neupozornila na rozpory mezi nezpochybnitelnými fakty a Koláčkovou interpretací?

Odpověď na druhou otázku nám nabízí redakční praxe, která bohužel převažuje. Média projeví zájem o rozhovor s nějakou osobou, o níž se ve veřejnosti hodně mluví, například s člověkem zapleteným do nějaké kauzy či aféry. Ten je ochoten s redaktorem promluvit, ovšem s podmínkou, že se mu výsledná podoba interview předloží k autorizaci. Redaktor je postaven před těžkou volbu. Buď na podmínku přistoupí, a vystavuje se riziku, že se stane hlásnou troubou zpovídaného, který mu vyškrtne z konečné verze vše, co se mu nebude líbit. Nebo na autorizaci nepřistoupí s rizikem, že cenný úlovek – rozhovor s osobou, o níž mají čtenáři zájem – nepřinese. Je to obtížná volba a proto nikomu nevyčítám, když mimořádně a za zvláštních okolností zvolí první variantu.

Věc má však ještě obecnější souvislosti. Média jako prostředek masové komunikace nejen informují, baví, vzdělávají, ale při plnění všech těchto funkcí by měla také šířit a předávat obecně sdílené hodnoty. Od těch všelidských až po ty kulturní nebo politické. Například, že krást se nemá, že po dokázaném zločinu by měl přijít trest, že ubližovat bližnímu je hřích, že obdiv by měl patřit lidem, kteří vykonali pro své spoluobčany něco dobrého, a ne těm, kteří se dostanou na výsluní kontroverzními činy.

Jenomže česká média často volí – pod deklarací svobody projevu pro všechny – taková řešení, při nichž dostanou prostor pro své názory jak ti slušní, tak ti neslušní, často bez jakékoli oponentury, nejlépe v poměru padesát na padesát. A ty si milý čtenáři, posluchači, diváku, vyber. Tohle na první pohled férové řešení má však jeden háček. Média se tím dobrovolně vzdávají své hodnototvorné funkce, zvláště když dávají slovo lidem jako je Radovan Krejčíř, Tomáš Pitr, Jiří Kajínek nebo Viktor Kožený, kteří se pak na veřejnosti prezentují jako sympatičtí muži, kteří pravda pochybili, ale osud jim zkrátka nepřeje.

Dávání přednost sólokaprům bez ohledu na jejich povahu, případně ochota zveřejnit vše, co kdo médiím podstrčí v zájmu senzace za každou cenu, může zbavit média té největší hodnoty, kterou má pro veřejnost – to jest jejich důvěryhodnosti. Chápu, sólokapři zvyšují odbyt, zájem o kontroverzní osoby je velký. Ale nechápu, proč vedle Koláčkovy sebeobhajoby se neobjevil někde jinde v listě, když ne v úvodníku, tak alespoň na názorové stránce, redakční komentář, který by uvedl věci na pravou míru.

Centrum pro výzkum veřejného mínění nedávno zveřejnilo žebříček důvěry, kterou mají veřejné instituce u občanů. Jestliže někdy v roce 1995 českým médiím důvěřovalo 70 procent obyvatel, pak v roce 2013 tato důvěra poklesla na tyto hodnoty: tisk 38 procent, televize 47 procent, rádia 53 procent. Při té bídě to pro rozhlas není zas tak špatné vysvědčení.