Návraty Vladimíra Ž.

Pamatuji se, jak Alexandr Kramer, spolužák a kamarád Vladimíra Železného, ve svém článku o stoupající hvězdě českého mediálního nebe v roce 1995 (Týden, 12.6.1995) citoval jiného Vladimírova spolustudenta Jaroslava Veise, který tehdy prohlásil:

„Vovka byl vždycky svým způsobem "nesnesitelný": na fakultě byl "nesnesitelně" vzdělaný a kulturně orientovaný, v televizi byl "nesnesitelně" pracovitý; když se pustil do popularizace vědy, především astronomie a fyziky, byl o problémech těchto disciplín "nesnesitelně" době informovaný. Ti, kteří si ho přibrali za spolubojovníka v zápase o televizní licenci, neprohloupili: vybrali si totiž "nesnesitelně" cílevědomého profesionála.“

O tom, že Vladimír Železný je mimořádně nadaný a schopný člověk, jsem neměl nikdy žádné pochyby. Také proto jsem se zklamáním sledoval a pohněvaně glosoval jeho chování v čele nejsledovanější české televizní stanice Nova, kterým se podbízel tomu horšímu, co v národě existuje, a to pouze a jedině kvůli uspokojování vlastních osobních ambicí. Ať už to byly ambice a potřeby z říše materiální či duchovní. V tom druhém případě mám na mysli egomanické promluvy v pořadu Volejte ředitele.

Bylo to možná právě to jeho věčně neukojené ego, žádající neustálou veřejnou publicitu a uznání, které stálo za jeho pádem kariérním i politicky morálním. Jak se dá vyčíst z četných dokumentů, zvláště těch arbitrážních, v roce 1999 měl Vladimír Železný šanci odejít z veřejné arény elegantně a víceméně i se ctí. Jako člověk, za nímž byl hospodářský úspěch, který by, pravda, musel veřejnosti přiznat, že televizi prodal Američanům, přestože se tvářil, že ty peníze, co od nich dostal, nic neznamenají. Ale měl by své peníze, klid a mohl se věnovat svým koníčkům.

Namísto toho se pustil do předem prohrané prestižní bitvy, na jejímž konci si sice zachoval jisté materiální milieu, ovšem jeho osobnostní integrita utrpěla nenapravitelné šrámy. Jak ukázaly dvě ze tří arbitráží, ty peníze, co Železný od Ronalda Laudera osobně dostával, skutečně něco znamenaly, a byly závazkem, který Vladimír bezostyšně porušil. Židovská komunita, k níž se příležitostně a účelově hlásil, Vladimíru Železnému nikdy neodpustila podraz, který udělal na člověka z jejích kruhů. A konec konců i podnikatelé, se kterými se dal do holportu v boji s Ronaldem Lauderem, na konci společného podnikání v roce 2004 udiveně kroutili hlavou nad tím, jak se je Železný snažil převézt a jak se pokusil přes soudy dostat se k majetku, na který už neměl nárok: „Je nehorázné, že (Železný) začíná opět bojovat proti těm, kteří za něj uhradili jeho závazky a se kterými podepsal celou řadu smluv, které teď porušuje,“ reagoval tehdejší reprezentant PPF Petr Dvořák.

Také já jsem nikdy nepochopil, co ho vedlo k tomu, aby si tak vysoce inteligentní člověk ničil svoje dobré jméno, a co ho přimělo k tomu, aby jako senátor (2002-2004) a pozdější europoslanec (2004-2009) naskočil na vlnu primitivního eurofobního populismu. Jediné vysvětlení vidím v tom, že silně kritická a kontroverzní prohlášení ho opět dostávala do ohniska mediálních reflektorů.

Jak tento týden oznámila média, Vladimír Železný se stane generálním ředitelem televize Barrandov. Tato zpráva ve mně okamžitě asociovala Hegelovu myšlenku o opakování dějin, kterou Karel Marx doplnil tak, že zmíněná repetice má obvykle podobu frašky (das eine Mal als Tragödie, das andere Mal als Farce). Česká média na zprávu zareagovala bombastickým titulky: „Velký šéf se vrací! V českém televizním byznysu se včera zachvěla země jako už dlouho ne!“ (Blesk), Televizní událost roku! (Týden), Návrat legendy! (Deník)

Podle mého názoru realita je mnohem skromnější. Rozdíl situací roku 1993 a 2013 je propastný. Tehdy Železný stavěl na zelené louce, měl k tomu dost peněz, zkušeností, schopných odborníků, které přetáhl z ČT, protože jim nabídl pronikavě vyšší mzdy, nehledě na panenskou mediální půdu nedotčenou zkušeností s komerčním televizním programem a plnou dychtivého očekávání televizního publika.

Dnes přichází do mediální krajiny, v níž o diváckou pozornost soutěží desítky televizních programů, o nových audiovizuálních médiích nemluvě. Přichází do podniku, který za loňský rok vygeneroval ztrátu přesahující 300 milionů Kč, podniku, který za poslední rok vyměnil pět ředitelů, o jejichž profesionální kvalifikaci nepanuje v zasvěcených kruzích příliš vysoké mínění.

Obdivuji jeho optimismus, s nímž prohlašuje, že dovede TV Barrandov k desetiprocentnímu podílu na trhu a možná ještě dál. Jak ho znám, tak až přijde k lámání chleba, tak vytáhne nějakou izolovaný a vypreparovaný výsek dne nebo cílového publika, a bude nám dokazovat, že to dokázal. Těch deset procent jako souhrnný share je totiž utopie, která by se mohla naplnit jedině tehdy, kdyby od majitele dostal dost peněz na mimořádné projekty, a kdyby konkurenti na trhu začali programově kolabovat, což není na pořadu dne.

A tak na mě jako generačního souputníka padá smutek a znovu se tážu: Co vede Vladimíra k tomu, aby ve svém věku riskoval pověst sice nespolehlivého, ale přece jen úspěšného televizního ředitele? Cožpak nevidí, že si ho majitel Soukup vybral jako maskota zvyšujícího hodnotu jeho investice, neboť televize Barrandov s Kvapilem a Žádníkem byla k smíchu, zatímco se Železným bude u obchodních partnerů vzbuzovat respekt? Proč se chce dožít dalšího životního zklamání, až mu majitel zavře kasu (jako to udělali lidé z J&T Zdeňku Šámalovi v Z1), přičemž není vyloučeno, že z něj udělá obětního beránka? Což když na něj bude stejně trapný pohled jako na ty, kterým docházejí síly, a oni se stále derou před objektivy kamer (MZ nebo KS budiž uvedeni jako exempla)?

Ale jak jsem pochopil, některé věci jsou silnější než racionální uvažování. Někomu by stačilo, že je vynikajícím fotografem, který může jezdit po světě a později svá díla vystavovat. Pro jiného by bylo poctou, že ho jako Pražáka vzali moravští vinaří mezi sebe, protože poznali, že vínu rozumí. Jiný by naplnil svůj život sběratelstvím a provozováním galerie. Ne tak Vladimír Železný, protože všechny tyto činnosti se odehrávají kdesi v ústraní, bez světel reflektorů, tam, kde nemůže celému světu dokazovat, že je lepší než ostatní. Zkrátka, silnému egu se nedá poroučet. Člověka sice žene kupředu, ale také někdy do záhuby. Já ji Vladimírovi nepřeju, ale obávám se, že to zklamání dříve či později přijde.