Aféra Spiegel – jak to tehdy bylo

Úvodem: tento text vznikl jednak proto, že jsem ho před pár měsíci v jedné polemice čtenářům Louče slíbil, a také s nadějí, že se v české žurnalistice a publicistice konečně přestanou objevovat zkreslené a zjednodušené informace o tom, jak to s tou aférou Spiegel vlastně bylo.

Když německý týdeník Der Spiegel slavil v roce 1997 padesáté výročí svého vzniku, jeho zakladatel Rudolf Augstein ve zvláštním vydání časopisu zavzpomínal na rok 1946. Tehdy se na něj jako na demobilizovaného dělostřeleckého důstojníka a bývalého novináře obrátily britské okupační úřady s návrhem vydávat informační týdeník: „Tři britští vojáci, major Chaloner a seržanti Bohrer a Ormond, se rozhodli získat poražené Němce pro návrat k lidské kultuře. Nástrojem, který si pro tento účel vymysleli, jsme byli my.“

S ironií jemu vlastní pak Augstein popsal, jak se svými kolegy přijal návrh vydávat pro britskou vojenskou správu týdeník Diese Woche, střižený podle britského vzoru News magazine. „Řekli jsme OK. Tohle monstrum asi dlouho nevydrží a mezitím, abychom nepadali vysílením, jsme dostávali sice ne příliš chutné, ale výživné „pork and beans.“

Týdeník Diese Woche skutečně vydržel pouhých šest týdnů. Znelíbil se ostatním spojencům jako nekoordinovaná partyzánská britská akce, týdeník musel putovat z Hannoveru do Berlína k cenzuře, což zpožďovalo jeho vydání o týden. Britové se proto rozhodli vydávání zastavit a navrhli Augsteinovi, že mu udělí licenci pro jeho vlastní časopis. Tak spatřil světlo světa v lednu 1947 týdeník Der Spiegel.

Byli to Britové a Američané, kteří přispěli velkou měrou k naplňování závěrů Postupimské konference, jež měly vykořenit nacistickou ideologii a proměnit Německo v demokratický stát, který už nikdy nebude ohrožovat své sousedy. Někteří historici tvrdí, že západní vítězné mocnosti při rekonstrukci poraženého státu zavedly v nově vytvořené Spolkové republice Německo politický systém, který byl sofistikovanější a lepší, než u nich doma. Ať už se to týkalo federativního uspořádání země, nebo volebního systému, který kombinuje většinové i poměrné rozhodování, jakož i organizace vysílání, které nesmělo být státní, a muselo se organizovat jako nezávislá veřejná služba. Povolení vydávat noviny dostávaly jen ty soukromé osoby, které mohly prokázat, že se nezapletly s nacistickou ideologií.

Že tato civilizační mise v západním Německu byla úspěšná, potvrdil průběh aféry Spiegel o patnáct let později. Byl to první vážný střet nově zavedeného systému politické demokracie s autoritářskými tendencemi, které v nezávislém německém státě opět začaly vystrkovat růžky, a které vzhledem k historickým tradicím nacházely zvláště u starších generací živnou půdu. Byla to také bitva o svobodu projevu a o svobodná média jako neoddělitelné a nenahraditelné součásti politické demokracie. V tomto souboji německá společnost obstála. Ukázalo se, že demokracie zapustila kořeny nejen jako systém naoktrojovaný poraženému státu vítěznými mocnostmi, ale že se stala součástí chování a postojů širokých vrstev obyvatelstva.

x x x

Der Spiegel se ve Spolkové republice Německo brzy stal významným a vlivným periodikem a nejčtenějším informačním týdeníkem se stotisícovými náklady. Využíval k tomu zkušenosti svých anglosaských vzorů, především amerického časopisu Time. Nejen co do formy – červené orámování obálky, třísloupcové lámání, komentované fotografie, jednotný styl –, ale i co do obsahu, na německé poměry nebývale přímočarého a odvážného.

Vydavatel a šéfredaktor Spiegelu Rudolf Augstein razil zásadu, že jeho časopis se nesmí podřizovat žádné autoritě, ani té, která je v souladu s jeho zaměřením a politickým názorem. Kritické články, investigativní reportáže a podrobné analýzy využívaly důkladný a rozsáhlý archiv výstřižků a rešerší, který Augstein plánovitě budoval od vzniku časopisu, a jenž neměl ve své době v Evropě obdobu. Spiegel i jeho vydavatel od začátku stranil levicovým liberálům, čímž se dostával do konfliktu s pravicově orientovanými konzervativci. Tento ideový spor se promítl také do osobního sporu a poziční války mezi vydavatelem Spiegelu a bavorským politikem Franz-Josefem Straussem.

Počátek této války se datuje rokem 1957, kdy se Franz-Josef Strauss stal ministrem obrany. Již tehdy Augstein, který už dříve přišel se Straussem do osobního styku a poznal jeho autoritářskou povahu, zaujal vůči novému ministrovi kritický postoj, který měl dvě roviny – jednak politicko-vojenskou a osobní. V politice Augstein odmítal Straussovy radikální pravicové názory, pro něž vše, co stálo nalevo, zavánělo komunismem. Současně s tím kritizoval jaderné vyzbrojování Německa, které Strauss viděl jako jedinou účinnou obranu proti případnému napadení Sovětským svazem.

Kromě tohoto politického sporu vedl Augstein a jeho Spiegel s Franz-Josefem Straussem drobné osobní války. Tak například v roce 1958 Spiegel zveřejnil incident, který měl bavorský ministr s dopravním policistou na křižovatce před sídlem vlády. Strauss nejenže přikázal svému řidiči, aby nerespektoval policistovy pokyny, ale později se dokonce snažil o to, aby dotyčného policistu, který podal na Straussova řidiče oznámení, přeřadili na jinou práci. Při své snaze odvrátit přestupkové řízení proti svému řidiči, Strauss dokonce zažaloval zmíněného policistu za ohrožení dopravního provozu.

Dlouhodobým tématem Spiegelu v konfliktu se Straussem byl nákup stíhaček Starfighter, které byly drahé a navíc nebyly příliš vhodné a spolehlivé pro provoz v Německu. Jak se mnohem později, v 70. letech, prokázalo, firma Lockheed při prodeji Strafighterů spřátelené vlády uplácela.

V roce 1962 vytáhl Spiegel proti Straussovi aféru FIBAG. Podle informací, které Spiegel získal, ministerstvo obrany se snažilo přihrát výstavbu ubytovacích zařízení pro příslušníky americké armády spřátelené firmě FIBAG, kterou účelově, pro veřejné zakázky ministerstva, založil její největší akcionář, Straussův osobní přítel a majitel vydavatelství Neue Passauer Presse Hans Kapfinger.

Jedním z posledních výstřelů Spieglu proti Straussovi před vypuknutím aféry byl článek „Onkel Aloys,“ který rozebíral způsob nákupů vojenského zařízení ministerstvem obrany, díky kterým strýc jeho manželky Aloys Brandenstein se stal milionářem. Strauss později Augsteina za tento článek zažaloval, spor vyhrál a Augstein mu musel za „vysoce hanlivá tvrzení“ zaplatit odškodné.

Ovšem hlavní spor mezi Augsteinem (39) a Straussem (47) byl politický. Zatímco Strauss patřil mezi skalní pravičáky, kteří zaujímali neústupné postoje ve vztahu k sovětskému bloku, usilovali o těsnější spojení se severoatlantickým paktem a chtěli mít silné vyzbrojené Německo, Augstein tyto postoje kritizoval s tím, že příliš těsné napojení na západní alianci brání rozvíjení vztahů přes železnou oponu, a může se stát překážkou znovusjednocení Německa.

Kromě toho Augstein se znepokojením sledoval Straussův politický vzestup, který ho mohl vynést do křesla spolkového kancléře v době, kdy se Adenauerova éra chýlila ke konci. Když se po volbách v roce 1961 Konrád Adenauer stal již počtvrté kancléřem, bylo mu 85 let, a proto při sestavování koalice slíbil, že odstoupí ještě před ukončením čtyřletého volebního období. Strauss mezitím povýšil na místo šéfa bavorské Křesťansko sociální strany CSU a jeho kandidatura na místo kancléře byla velice reálná.

Kampaň proti Straussovi ze strany Spieglu byla cílená, měla Strausse odhalit jako člověka nebezpečného pro Německo, kromě jiného také kvůli jeho obranné strategii, kterou prosazoval jako ministr obrany. Strauss v padesátých letech bezvýhradně sdílel názory aliance, která předpokládala, že na případný útok Sovětského svazu se odpoví použitím jaderných zbraní. Veškerá hnutí proti jaderným zbraním vznikající na Západě z humanistických či pacifistických důvodů byla pro Strausse pátou kolonou Moskvy. Strauss usiloval o to, aby bundeswehr měl přístup k taktickým jaderným zbraním uloženým na území Německa.

Tyto postoje je třeba nahlížet z perspektivy tehdejší mezinárodní situace. Po přechodném uvolnění mezinárodního napětí a oteplení vzájemných vztahů mezi velmocemi po Stalinově smrti, počátek šedesátých let zaznamenal zostření studené války. Sestřelení amerického špionážního letadla U2 nad Sverdlovskem v květnu 1960 překazilo diplomatické jednání mezi Nikitou Chruščovem a Dwightem Eisenhowerem v Paříži. Ani setkání Chruščova s novým prezidentem Johnem Fitzgeraldem Kennedy v červnu 1961 ve Vídni nepřineslo žádné výsledky. Naopak Chruščov zde získal mylný dojem, že Amerika si zvolila slabého prezidenta. Postavení berlínské zdi 13. srpna roku 1961 bylo pro západní mocnosti a pro Německo překvapením a šokem. To se nemohlo neodrazit na chování vojáků.

x x x

Koncem léta roku 2012 se v budově redakce Spiegelu konala dvoudenní konference na téma aféry Spiegel po padesáti letech. Na konferenci vystoupili historici i novináři, kteří prostudovali kdysi tajné materiály, a v řadě referátů přinesli některé nové a podrobnější, často nečekané pohledy na aféru i na poměry ve vydavatelství Spiegelu. Na základě studia odtajněných materiálů zveřejnil Der Spiegel k padesátému výročí aféry komplexní přehled událostí, doplněný o některé zákulisní informace, které do té doby nebyly k mání (Ein Abgrund von Lüge a Ein Land erwacht). Kromě toho studenti Fakulty designu, médií a informací Vysoké školy aplikovaných věd (Hochschule für Angewandte Wissenschaften HAW) v Hamburku shromáždili dostupné informace a shrnuli je do webového projektu vybaveného odkazy na původní zdroje.

Z nově získaných pramenů vyplývá, že bitevní linie se neodehrávala jen v rovině konfliktu Spiegel(Augstein)/Strauss, a že počátek aféry nezačal článkem Spiegelu o štábním cvičení Severoatlantického paktu Fallex 62, ale sahá do prosince 1961, kdy se tyto manévry v městečku Bensberg nedaleko Bonnu připravovaly, a kdy vedení bundeswehru diskutovalo o roli německé armády v situaci simulující napadení Německa Sovětským svazem. Část nejvyšších důstojníků podporovaná ministrem Straussem setrvávala na doktríně padesátých let, která předpokládala použití jaderných zbraní jako hlavní, ne-li jedinou možnou obranu proti útoku Varšavské smlouvy.

Bolavým místem této strategie byly předpokládané následky, které by z Německa udělaly hlavní jaderné válčiště s následnými milionovými ztrátami a zničením země. V té době však za oceánem, jako reakce na úspěch ruské raketové techniky dokumentované vypuštěním Sputniku v roce 1957, vznikají nové koncepce pružné, odstupňované odvety, při nichž na jaderné zbraně dochází až na posledním místě. Ve velitelském sboru bundeswehru tuto novou strategii podporovala skupina důstojníků, zvláště z řad pěchotních útvarů, které se cítily být zanedbávány.

Jedním z nich byl plukovník Alfred Martin. Ten už v roce 1960 poslal do redakce Spiegelu čtenářský dopis, v němž upozornil na to, že vojenskopolitické koncepty Američanů a Němců se „mohou dostat do nesouladu.“ Na tento dopis však nepřišla žádná reakce. Po schůzce v Bensbergu, na níž generální štáb pro cvičení NATO opět použil pouze variantu použití jaderných zbraní, plukovník Martin se rozhodl jednat. Přes svého známého, který byl klientem právníka Josefa Augsteina, bratra vydavatele Spiegelu, se začátkem roku 1962 spojil s redakcí Spiegelu. Kontakt dostává na starosti redaktor Conrad Ahlers (40), redakční specialista na armádní problematiku, který měl dobré styky na armádní místa, neboť tady krátce působil jako tiskový mluvčí.

Následovaly několikaměsíční rešerše doplňované informacemi plukovníka Martina a také konzultacemi s armádními experty. Posloužily jako základ Titelgeschichte, neboli hlavního materiálu 41. čísla týdeníku Der Spiegel, které vyšlo 8. října 1962 s názvem “Bedingt abwehrbereit“ (Připraveni k obraně – jen podmínečně). Materiál kriticky analyzoval výsledky podzimního štábního cvičení armád NATO Fallex 62 a zároveň situaci v bundeswehru, včetně strategie prosazované ministerstvem obrany. Spoluautorem materiálu byl redaktor Hans Schmelz.

Ještě před tím, než článek vyšel, obrátil se Ahlers na svého známého ze studií, hamburského senátora a sociálnědemokratického experta na bezpečnostní problematiku Helmuta Schmidta, pozdějšího spolkového kancléře v letech 1974-1982. Schmidt opatřil rukopis článku několika poznámkami a upozornil na jednu informaci, která by se mohla pokládat za tajnou, tak alespoň zněla verze z roku 1962. Teprve po letech vyšlo najevo, že spolupráce redaktorů se Schmidtem byla těsnější. Ahlers a Schmelz do svého článku přebrali četné myšlenky, které Schmidt publikoval v knize o válečných strategiích Verteidigung oder Vergeltung (Obrana nebo odplata).

Ahlers si zajistil přes ředitele vydavatelství Hanse Detleva Beckera konzultace také u Bundesnachrichtendienst (BND), tedy západoněmecké tajné služby. Becker totiž udržoval kontakty s BND prostřednictvím hamburského rezidenta Adolfa Wichta. Podle analýzy nově získaných poznatků byly tyto kontakty dlouhodobé a měly charakter vzájemně výhodného obchodu. Wicht občas dodal redakci materiály, na jejichž zveřejnění BND záleželo, a Becker mu zase přihrál rešerše z dokumentačního oddělení Spiegelu, o něž BND projevila zájem. To na druhé straně nijak nebránilo BND považovat Spiegel za podezřelou instituci a vést na ni dokumentaci s pomocí tří získaných agentů uvnitř redakce. Jména těchto agentů BND dodnes neuvolnila, podobně jako další dokumenty.

Becker sestavil třináct věcných otázek – například jak je organizovaná armáda NDR, nebo zda je možné zveřejnit, že SRN má půl milionů rezervistů – které předal Wichtovi. Wicht se údajně snažil obratem získat text článku, který mu však Becker nevydal. Wicht nakonec na všechny otázky odpověděl a redakce jeho odpovědi v textu zohlednila. O tomto kontaktu a tedy i o připravovaném článku Wicht sice informoval svého nadřízeného v Pullachu, ale ten informaci nepředal dál, takže šéfa BND Reinharda Gehlena zastihla celá aféra Spiegel naprosto nepřipraveného.

x x x

Když článek “Bedingt abwehrbereit“ v pondělí 8. října vyšel, nevyvolal u veřejnosti téměř žádnou odezvu. Jednak den před tím nejčtenější obrazový týdeník Der Stern otiskl velký článek s podobnou tematikou obranyschopnosti bundeswehru „Wie stark sind wir?“ (Jak jsme silní?) ilustrovaný grafy a obrázky. Kromě toho dlouhý odborný text, nabitý – jak to bylo ve Spiegelu zvykem – množstvím dat, citátů a informací, nebyl nijak záživnou četbou. Útok proti jeho publikaci však přišel nikoli od armády nebo od ministerstva obrany, ale od soukromníka. Na scéně se objevil bývalý plukovník, nyní vystudovaný právník konzervativního katolického zaměření a člen CSU svobodný pán Friedrich August von der Heydte. Pro Spiegel nebyl von der Heydte neznámou osobou. Již v minulosti veřejně, v různých pamfletech Spiegel a jeho „bezcharakterní publicisty“ napadal, proti čemuž se redakce ohradila u soudu a spor vyhrála. Článek „Bedingt abwehrbereit“ se pro něj stal vítanou příležitostí k odvetě, kterou okamžitě využil a podal státnímu zastupitelství v Karlsruhe oznámení o trestném činu vlastizrady. Spiegel jej údajně spáchal tím, že zveřejnil informace mající charakter státního tajemství.

Státní návladní Albin Kuhn, který oznámení dostal, pochopil, že redaktoři využívali informace z armádních zdrojů, ale nebyl si jist, zda tyto informace podléhají ochraně státního tajemství, tedy zda jde skutečně o trestný čin. Obrátil se tedy na svého kolegu, prvního státního návladního Siegfrieda Bubacka, zda by mu nepomohl najít experta na danou problematiku. Buback se obrátil na vojenskou rozvědku (Amt für Sicherheit der Bundeswehr - ASB), což mělo pro Spiegel osudový význam, neboť se tak do hry dostali ti, proti kterým byl článek nepřímo namířen. Expertní posudek měl vypracovat odborník na trestní právo a státní správu vrchní vládní rada Heinrich Wunder. Protože se v armádní problematice příliš neorientoval, obrátil se na tiskové oddělení ministerstva obrany a nakonec jako odborného poradce získal plukovníka generálního štábu Hans-Joachima von Hopffgarten.

Již 13. října měl Wunder první verzi posudku hotovou, o tři dny později ji projednával na ministerstvu obrany za přítomnosti ministra Strausse, který se právě vrátil z dovolené ve Francii. Ten údajně prohlásil: „K čemu nějaké expertízy, vždyť státní zástupce musí sám poznat, že se tady jedná o velice vážné záležitosti.“ Někteří generálové se obávali, že by se při soudním procesu mohly dostat na veřejnost detaily společných akcí bundeswehru a NATO. Přesto ministerstvo proti stíhání Spiegelu nic nenamítalo.

Zatímco Wunder dokončoval svůj odborný posudek, který s označením „přísně tajné“ 18. října předložil státnímu zastupitelství, daly se do pohybu události, které svým způsobem ovlivnily průběh celé aféry. V neděli 14. října americký prezident John Fitzgerald Kennedy vydal pokyn k obnovení špionážních letů na Kubou. Získané snímky potvrdily, že na Kubě existují startovací rampy pro rakety středního doletu označované jako SS-4. V dalších dnech americký prezident spolu s armádními generály zvažoval, jak na tuto výzvu reagovat. Jestřábi ve velení armády chtěli leteckým útokem rampy zničit, nakonec dostalo přednost jiné řešení. V pondělí 22. října prezident Kennedy v televizním projevu oznámil námořní blokádu Kuby, k níž mířily lodě naložené sovětskými raketami. Napětí studené války se přiostřilo, svět se ocitl na okraji jaderné války. Strach před špiony nabyl groteskního rozměru.

Sedmadvacetistránkový dokument, který Wunder předal státnímu zastupitelství 18. října (až do října 2012 utajený), konstatoval, že článek Spiegelu je pro zpravodajské služby východního bloku cenným informačním zdrojem, protože potvrzuje některé skutečnosti, o kterých panovaly až dosud dohady, kromě toho přináší nové informace, o nichž nepřítel zatím nemusel vědět. Podle posudku se na 41 místech článku objevují informace, které mají charakter utajovaných skutečností a spadají tedy do kategorie státního tajemství. Strauss ještě tentýž den informoval o kauze kancléře Konráda Adenauera.

O dva dny později, v sobotu 20. října, se v Karlsruhe u Waltera Wagnera, který zastupoval nepřítomného šéfa Bubacka, sešli státní návladní Kuhn, autor zmíněného posudku Wunder, ale také státní tajemník ministerstva obrany Volkmar Hopf, který sem přijel z Bonnu speciálně kvůli kauze Spiegel. Jeho hlavním úkolem bylo přesvědčit Wagnera o vážnosti situace a o nezbytnosti zasáhnout proti Spiegelu co nejdříve. Jak se později ukázalo, při svém přesvědčování použil několik lží a polopravd. Například, že americká vládní místa byla znepokojena zveřejněním článku, že se vynořily pochyby o tom, zda západní Německo může být spolehlivý spojencem. Nebo že se v článku objevily informace z kruhů NATO, které byly tak výbušné, že je nechal generální inspektor bundeswehru Foertsch okamžitě zničit. Nic z toho nebyla pravda, stejně jako náznak podezření, že Augstein má u sebe nějaké špionážní materiály, které by bylo dobré zajistit.

Prokuratura věděla, že zatčením Ahlerse a Schmelze se nic neřeší, neboť se mohou odvolat na své ústavní právo nevypovídat, a otázky spojené s údajnou vlastizradou zůstanou bez odpovědi. Také proto se použilo ještě další obvinění z trestného činu podplácení, kterým se dalo obejít ustanovení trestního řádu, jež respektovalo redakční tajemství. Nevědělo se sice kdo, koho a jak podplácel, ale byla to cesta, jak se dostat ke zdrojům údajných 41 státních tajemství, které podle Wunderova odborného posudku článek obsahoval. Tomuto účelu se podřídily všechny další akce.

x x x

Zatímco svět sledoval s napětím, jak pokračuje prezidentem Kennedym vyhlášená blokáda Kuby, v úterý 23. října první státní návladní Buback na svém psacím stroji osobně vypsal žádosti o příkazy k zatčení a k domovním prohlídkám. Věc dostala nejvyšší stupeň utajení, nesměly se o ní dozvědět ani sekretářky. Federální soudce Spolkového soudního dvora Wolfgang Buddenberg akceptoval obvinění i vážnost situace, která ospravedlňovala mimořádná opatření. Okruh zasvěcených měl být co nejmenší. Ze tří rozvědek se do akce zapojila jen vojenská zpravodajská služba MAD (Militärische Abschirmdienst). Ani BND (Bundesnachrichtendienst) ani Spolkový úřad pro ochranu Ústavy (Bundesamt für Verfassungschutz) nedostaly o případu žádné informace „vzhledem k nejasným vztahům mezi BND a Spiegelem.“

Státní zastupitelství vyřadilo ze hry i řadové policisty a do akce zapojilo speciální Bezpečnostní skupinu Spolkového kriminálního úřadu (Sicherheitsgruppe des Bundeskriminalamts) se sídlem v Bad Godesbergu. Tato federální skupina však neměla výkonnou pravomoc a při provádění akcí musela žádat o součinnost místní zemské policejní orgány. Vojáci z MAD dostali za úkol sledování podezřelých osob včetně telefonních odposlechů. Jejich sledovači začali od středy 24. října pátrat v blízkosti redakce a bydliště těch, kteří měli být zatčeni. Ve čtvrtek 25. října podezření MAD zesílilo po zachycení telefonátu, v němž Conrad Ahlers, který byl na dovolené ve Španělsku, se ptal šéfredaktora Clause Jacobiho, zda se nemá vrátit do redakce kvůli kubánské krizi. Jacobi mu odpověděl, že to není třeba, protože Augstein „už něco udělal.“

V pátek 26. října konečně sledovačka MAD objevila na parkovišti v Düsseldorfu Mercedes 220 s poznávací značkou registrovanou na Augsteina. Rudolf Augstein žijící v Hamburku měl totiž ještě jedno bydliště v severním Porýnsku-Vestfálsku kvůli tomu, že zde chtěl kandidovat do místního zemského parlamentu. Zadrženým mužem však nebyl Augstein, ale o patnáct let starší Erich Fischer, zaměstnanec vydavatelství zajišťující pro Spiegel akvizici reklam. Když večer státní návladní Buback zjistil tento omyl, pravděpodobně z obavy, aby Fischer neinformoval svého zaměstnavatele, vydal pokyn k okamžitému zahájení akce.

V pátek večer bylo v redakci Spiegelu asi šedesát lidí, redaktorů, dokumentátorů a sekretářek, kteří finišovali vydání časopisu vycházející každé pondělí. Do budovy krátce po deváté hodině napochodovalo osm policejních úředníků s rozkazem: všechny osoby vykázat, všechny kanceláře zapečetit. Šéfredaktor Claus Jacobi však tento požadavek odmítl, na což dotyčný úředník reagoval tím, že si na pomoc povolal hamburské policisty. Zásahová jednotka sice dorazila, ale její velitel odmítl použít proti redaktorům fyzické násilí. Po dalším vyjednávání, při němž Jacobi poukázal na to, že sice existuje příkaz k domovní prohlídce, ale nikoli k vystěhování personálu, Buback souhlasil s tím, že redakce může dokončit svoji práci, nejpozději do 2:45 hodin.

Do té doby nad prací redaktorů dohlížela policie, nesmělo se telefonovat, dálnopisovat, policie zablokovala výtahy, každý rukopis a obtah odcházející do tiskárny se kontroloval. Přesto se však podařilo o akci informovat vnější svět a později propašovat z budovy tajně pořízené fotografické záběry policejního zásahu. Kinofilm vynesla údajně v podprsence jedna ze sekretářek. Časně ráno policie zapečetila veškeré prostory redakce Spiegelu, 117 místností, téměř 3000 čtverečních metrů plochy, včetně dokumentačního archivu s milióny dokumentů.

x x x

Noc z pátku 26. října na sobotu 27. října přinesla ještě další osudové zápletky. Přesně podle pokynů státního zastupitelství a soudu provedla policie pozdě v noci domovní prohlídky v bytě Conrada Ahlerse, a u šéfredaktorů Clause Jacobiho a Johannese Engela. Zadržení a domovní prohlídce se nevyhnul ani šéf bonnské kanceláře Spiegelu Hans Dieter Jaene. U Ahlersů, kteří byli na dovolené ve Španělsku, policie zastihla slečnu Wildhagenovou, tetu paní Ahlersové, která tady hlídala spící děti, a proto se její výslech konal v suterénu. V Jacobiho domě policie obracela matrace, kontrolovala dokonce i slámu ve stáji pro poníka a kromě jiného zabavila popsaný sešit se čmáranicemi Jacobiho šestiletého syna. Ahlers a Augstein však byli stále na svobodě. Ahlers ve Španělsku, Rudolf Augstein v domě své nové přítelkyně, pozdější manželky Marie Carlsson.

Kronikáři aféry Spiegel tvrdí, že konec kancléřského snu Franz-Josefa Strausse měl svůj počátek v této noci a vše začalo jedním poměrně nevinným telefonátem. Slečna Wildhagenová totiž kriminalisty z Bezpečnostní skupiny informovalo o tom, že si se svou neteří odpoledne telefonovala, přičemž paní Ahlersová jí kromě jiného sdělila, že s manželem zvažují návštěvu jedné známé, bývalé spolužačky v Maroku. Kriminalisté okamžitě zbystřili: Ahlers může uniknout do Afriky.

Informace o telefonátu se před půlnocí dostala ke státnímu tajemníkovi ministerstva obrany Volkmaru Hopfovi, který se nechal průběžně o akci informovat. Ten okamžitě kriminalisty ze zvláštní skupiny požádal, aby se o Ahlerse ve Španělsku postarali, tedy aby zajistili jeho zadržení. Šéf zvláštní skupiny Hopfův požadavek odmítl s tím, že mu chybí příslušné kompetence. Hopf tedy rozhodl, že ministerstvo se o to pokusí „vlastními silami.“ Mezi Spolkovou republikou Německo a tehdy ještě frankistickým Španělskem sice existovala dohoda o vydávání stíhaných osob, ovšem trestný čin vlastizrady v dohodě chyběl. Zbývaly tedy jen dvě možnosti. Buď Španělsko Ahlerse jako nežádoucí osobu vyhostí, nebo se Ahlers dobrovolně vrátí domů.

Do záležitosti se vložil ministr Strauss, který se pozdě v noci dostavil do své kanceláře na ministerstvu. Poručil svému adjutantovi, ať zajistí spojení s vojenským atašé při západoněmeckém velvyslanectví v Madridu Achimem Osterem. Na ministerstvu se vědělo, že Oster, syn odbojáře popraveného nacistickým režimem, se s Ahlersem dobře zná. Ostera znal osobně i Strauss, neboť se s ním kdysi potkával ve stranické centrále bavorské CSU.

Překvapenému službu konajícímu diplomatovi a tajemníkovi vyslanectví Ottovi Reifovi ministr Strauss přikázal, ať do půlhodiny sežene Ostera, který mu má okamžitě do Bonnu zavolat. Sdělil to jako služební pokyn s odkazem na to, že „v této chvíli jednám z pověření spolkového kancléře a ministra zahraničí.“ Nic z toho nebyla pravda, ministr zahraničí Schröder o ničem nevěděl.

Oster se dostavil na ambasádu ze společenského večírku kolem půl druhé v noci. Záznam rozhovoru se zachoval a po letech, kdy se otevřely archivy, ho Spiegel zveřejnil z doslovného zápisu. Bylo pozoruhodné, jak při rozhovoru s Osterem Strauss střídal familiérní „ty“ se služebním „Vy.“

Strauss: „Tady se mluví o tom, že Ahlers ze Spiegelu si měl zajistit ubytování ve Španělsku přes ministerstvo obrany. Nepodílel ses na tom? Tady v téhle souvislosti padlo tvoje jméno.“
Oster: „Ne, já jsem mu žádné ubytování nezajišťoval. Ahlers tudy minulý týden jen projížděl. Já jsem ho a jeho paní potkal jen při tom průjezdu.“
Strauss: „Víš, kde bydlí?“
Oster: „Ano, v Torremolinos, buď hotel Montemar nebo Olympico.“
Strauss: „Výborně. Myslíš, že tam zas dělá nějaké rešerše proti mně?“
Oster: „Ne, neměl jsem takový dojem. Přijel sem se svou ženou na dovolenou a rekreaci. 4. listopadu se bude vracet přes Madrid. Naopak, Ahlers mi říkal, že kampaň proti Straussovi je výhradním Augsteinovým hobby, a že by se teď měla odtroubit – mělo by dojít k uzavření míru.“
Strauss: „To si ale měl rozmyslet dřív. Pane plukovníku Ostere, mám tady teď něco pro Vás, co byste měl vnímat jako služební rozkaz. Právě teď přicházím od spolkového kancléře, a je to zároveň i odkaz spolkového kancléře. Dnes večer byl vydán zatykač na redaktory Spiegelu kvůli vážnému podezření z vyzrazení vojenského tajemství. Bylo už zatčeno několik redaktorů. Pan Augstein je na Kubě. Bohužel musím přiznat, že se na tom podíleli i důstojníci z mého rezortu, zatčení se týká kolem dvanácti důstojníků. Zatykač byl vydán také proti Conny Ahlersovi. Velice záleží na tom, aby byl v nejbližších hodinách, tedy okamžitě, předběžně zadržen. Spolkové státní zastupitelství se od něho musí dozvědět, kde u nás vznikla díra. Nemusím ti snad vysvětlovat, co tenhle úder právě teď v tomto okamžiku vážné politické situace znamená. Naše bezpečnost a bezpečnost NATO je velice vážně ohrožena neodpovědnými prohlášeními Spiegelu. Dávám ti služební příkaz požádat španělské úřady o podporu při zatčení Ahlerse tak, aby neodkladně došlo k jeho zajištění, aby nebyl varován a neunikl. Jedná se o jednoznačné podezření z vyzrazení vojenských tajemství. Kromě toho články ve Spiegelu jsou psané tak, aby paralyzovaly obyvatelstvo Spolkové republiky. S těmi lidmi, co naši bezpečnost ohrožují tak neodpovědným způsobem, je třeba skoncovat. Měj na paměti naši vážnou situaci.“

Strauss sehrál s Osterem komedii, když se tvářil, jakoby dostával teprve na místě informace od svého státního tajemníka.

Strauss: „Pane Hopfe, zatykač na Ahlerse je už k dispozici? Ano, zatykač je už tady, kvůli vyzrazování vojenského tajemství a aktivnímu podplácení. Opakuji svůj příkaz, je třeba spěchat. Žádáme Španěly o úřední asistenci. Očekávám tvoje hlášení.“
Oster: „Obávám se, že u Španělů ničeho nedosáhnu bez podkladů, pátrací žádosti, bez zatykače, bez doručení španělským úřadům.“
Strauss: „Zatykač je tady, teď právě ho posíláme španělským úřadům. Záleží na tom, aby se neztratil žádný čas, a aby se dosáhlo předběžného zadržení do zítřejšího rána, aby nebyl varován. Rozuměl jsi tomu?“
Oster: „Ano.“

Je zřejmé, že Strauss při svém telefonátu několikrát lhal. Až už šlo o Augsteina na Kubě, zadržené důstojníky, nebo ohrožení bezpečnosti Německa i NATO. Když později, při bouřlivé debatě ve Spolkovém sněmu, měl vysvětlit své chování v noci z pátku 26. na 27. října, všechno zapřel, přestože pozdější výpovědi svědků ho usvědčily ze lži. Patřil mezi ně tajemník vyslanectví Otto Reif, který zprostředkovával telefony mezi Madridem a Bonnem, a jehož se snažil Strauss z bezpečnostních důvodů zavázat k mlčení. Ten však služebně podléhal ministru zahraničí, nikoli ministru obrany. Pověsti účelového lháře se Franz Josef Strauss ve své politické kariéře už nikdy nezbavil.

x x x

Vztahy německých diplomatů se španělskými úřady byly pravděpodobně dosti nadstandardní, neboť Osterovi se podařilo dosáhnout toho, že španělská policie v sobotu ve tři hodiny ráno manžele Ahlersovi vzbudila a odvezla je na policejní stanici do Malagy. Paní Heilwiga, kterou v deset hodin dopoledne propustili, se nejdříve pokusila získat pomoc u německého honorárního konzula v Malaze a později u Achima Ostera, se kterým se před několika dny v Madridu setkala. Pochopitelně marně, Oster se nechal zapírat a pak reagoval velice vyhýbavým způsobem. Mezitím se čekalo na zatykač, který dorazil do Španělska v sobotu odpoledne. Španělská policie dopravila Ahlerse na německé velvyslanectví, kde se ho dotázali, zda je ochoten dobrovolně se vrátit letadlem Lufthansy do Německa. Ahlers souhlasil a tak o den později, v neděli 28. srpna večer, přistál Ahlers s manželkou na letišti ve Frankfurtu, kde byl okamžitě zatčen.

Rudolf Augstein se ještě téhož večera dozvěděl o policejní akci v redakci, zasloužil se prý o to redaktor hospodářské rubriky Leo Brawand, který se před policisty schoval do skříně, a ještě dříve, než policie zablokovala telefony, spojil se s bratrem Rudolfa Augsteina Josefem. Tak alespoň praví oficiální prameny, přičemž není vyloučeno, že Brawand ve skříni, který se nechal zapečetit ve své kanceláři, a pak v noci zadním východem z budovy odešel, mohl sloužil jako krytí jiného informačního zdroje. Politik Helmut Schmidt byl totiž v té době tzv. „policejním senátorem“ svobodného hansovního města Hamburk, a protože speciální skupina kriminalistů se neobešla bez pomoci místních policistů, o akci věděl už v půl desáté. Ať už to bylo jakkoli, jisté je to, že zpráva doputovala nejdříve k Josefu Augsteinovi, který věděl to, co policie nevěděla: že jeho bratr Rudolf má novou přítelkyni, k níž se nastěhoval, takže na staré adrese ho budou marně hledat. Ten večer měli Augsteinovi návštěvu – ředitele vydavatelství Hanse Detleva Beckera s manželkou.

Oběma bylo okamžitě jasné, odkud vítr fouká. Rudolf se pokoušel do redakce dovolat, ale odpovídaly mu jen neznámé hlasy. Mezitím se jeho bratr Josef spojil s Helmutem Schmidtem, který mu policejní akci potvrdil. Augstein i jeho spolustolovník Becker věděli, co je v té chvíli důležité: policie se nesmí dostat ke zdrojům. Bratr Josef se proto ještě po půlnoci setkal na hamburském policejním prezidiu se státním návladním Bubackem, kterému slíbil, že Rudolf Augstein se vzdá policii v sobotu v poledne. Zbývající čas se snažil Augstein využít k ukrytí možných kompromitujících dokumentů. Patřila mezi ně především obálka s pokladovými materiály k článku „Bedingt abwehrbereit“, kterou před odjezdem do Španělska svěřil Ahlers své sekretářce. Obálku se podařilo zajistit a Augsteinova přítelkyně, pozdější manželka Maria Carlsson, ji ukryla u známých ve vinném sklípku.

Druhý den v sobotu 27. října ráno uspořádal ředitel vydavatelství Becker tiskovou konferenci, na níž odmítl jakékoli obvinění z úplatků s tím, že Spiegel za informace nikomu neplatí a využívá především legitimní zdroje. Tentýž den policie propustila z vazby šéfredaktora Johannese Engela a naopak zadržela druhého šéfredaktora Clause Jacobiho, protože to byl on, a nikoli Engel, který odpovídal za vydání s inkriminovaným a stíhaným článkem.

Rudolf Augstein, který se obával, že se policie vláme do jeho psacího stolu a do trezoru, se nabídl, že bude spolupracovat. V neděli 28. října ho převezli do jeho kanceláře, kde otevřel svůj psací stůl i trezor, v němž měl osobní zbraň a šanony s dokumenty. Při manipulaci s papíry se Augstein pokusil využít nepozornosti vyšetřovatelů a nenápadně přesunul jednu obálku do již zkontrolovaných materiálů. Siegfried Buback však jeho trik zpozoroval a okamžitě se obálky zmocnil. Byl to cenný úlovek. Obálka obsahovala kromě jiného také seznam redakčních telefonních rozhovorů, které v minulosti vedl Conrad Ahlers.

Kriminalisté a vojenská rozvědka během dvou dnů získali to podstatné, co potřebovali. Zadrželi hlavní obviněné, měli pod kontrolou redakci Spiegelu, z jejíž dokumentace se na policii začaly stěhovat především složky týkající se ministerstva obrany, tedy i ministra Strausse včetně jeho afér FIBAG, strýce Aloyse a všechno, co v průběhu doby redakce Spiegelu proti Straussovi nasbírala.

Týdeník Spiegel přišel o redakci, nikoli však o redaktory. Ti se v pondělí 29. října ráno shromáždili v přízemí budovy s obsazenými kancelářemi, kde k nim promluvil ředitel vydavatelství Detlev Becker. Ujistil přítomné, že se nemají čeho bát, protože obvinění nejsou průkazná, a že hlavním úkolem je připravit k vydání další 45. číslo. Obsazení redakce Spiegelu vyvolalo nebývalou vlnu solidarity ve městě, ve kterém sídlilo několik významných celostátních periodik, navíc v jedné budově, Pressehausu, kde měl redakci i Spiegel. Svoji pomoc okamžitě nabídli vydavatelé obrazového týdeníku Der Stern a dalšího názorového týdeníku Die Zeit. Redaktoři Spiegelu mohli používat jejich místnosti, telefony, papír i psací stroje. Redakce Hamburger Echo uvolnila celou jednu řadu kanceláří, prostor pro azylanty nabídl i časopis pro ženy Constanze.

Detlev Becker mezitím přesvědčil kriminalisty, že redaktoři Spiegelu pro svoji práci potřebují některé zabavené materiály. Pro státního návladního Bubacka sestavil seznam 325 položek z knihovny a dokumentace, které pak policisté redaktorům vydávali až po důkladné kontrole každého textu. Další 45. číslo Spiegelu vyšlo 5. listopadu v nákladu 700 tisíc výtisků, o 200 tisíc výtisků více, než bylo obvyklé. Na titulní straně byl portrét Rudolfa Augsteina, uvnitř listu podrobný popis celé policejní akce, jak ji redakce prožívala. Polovinu ze 140 stran tvořila inzerce, což byl velký úspěch, neboť po obvinění, které proti redakci Spiegelu vznesla prokuratura, četní inzerenti se z listu stáhli. Rudolf Augstein později přiznal, že kdyby se nepodařilo vydat další číslo, které se do posledního výtisku vyprodalo, Spiegel by možná zbankrotovat. Žádná banka by totiž vydavateli, který čelí závažnému obvinění ze strany státu, úvěr neposkytla.

Mezitím svět balancující na pokraji jaderné války si oddechl, když sovětský předák Nikita Chruščov v neděli 28. října oznámil, že své rakety z Kuby odstraní výměnou za stažení amerických střel z Turecka. Uvolnění mezinárodní napětí nemělo však žádný vliv na další vyšetřování a zatýkání v Hamburku. Spoluautor článku „Bedingt abwehrbereit“ Hans Schmelz se po návratu z dovolené ohlásil na policii. Když se našly v kanceláři ředitele vydavatelství Detleva Beckera poznámky o jeho kontaktech s rezidentem BND Adolfem Wichtem, oba byli zatčeni. Později si šest dnů ve vězení poseděl i Josef Augstein. V listopadu putoval do vazby také odhalený Ahlersův informátor plukovník Alfred Martin.

x x x

Uvěznění redaktorů a obsazení redakce Spiegelu vyvolalo protesty, které svojí rasancí a masovostí překvapily. V jejich čele byli intelektuálové, například literáti známé Skupiny 47, studenti a mladí lidé. Už od pondělka se na některých univerzitách objevovaly protestní plakáty, konala se studentská shromáždění. Například ve středu 31. října se konala v aule hamburské univerzity diskuse o svobodě tisku, na které promluvil senátor Helmut Schmidt. Do auly dimenzované pro pět stovek osob se nahrnulo dva tisíce lidí, část davu se vydala protestovat k vazební věznici v Hamburku s výkřiky „Jeder Bürger muss es schreien – Augstein raus und Strauss muss ein“ (Každý občan musí řvát – Augstein ven a Strauss tam!).

Podobné spontánní akce se konaly i na dalších univerzitách, o víkendu se demonstrace rozlily do ulic četných německých měst. Zpočátku se v případu veřejně angažovali jen radikální studenti a intelektuálové. Sílu jejich protestů však umocňovala pozornost, kterou jim věnovala německá celostátní, ale i zahraniční média. Policejní zásah proti redakci Spiegelu začal být vnímán jako útok proti svobodě tisku, k němuž stát využil jako záminku státně bezpečnostní důvody.

Do této první vlny protestů se zapojili také politici. Hanzovní město Hamburk a spolková země severní Porýní-Vestfálsko, tradiční bašta sociálních demokratů, si stěžovaly na to, že policejní akce federálních úřadů, provedená bez jejich vědomí, porušila ústavní pravidla. Bylo zřejmé, že sociálně-demokratická opozice si nenechá ujít příležitost postavit na pranýř vládu a politiky, se kterými vedla ideové spory.

V nesnadné pozici byli svobodní demokraté FDP jako příslušníci vládní koalice. Jejich šéf Erich Mende by se nejraději k aféře nevyjadřoval, jenomže v levém křídle jeho strany se našli rebelové a kritici celé policejní akce. Patřil mezi ně ministr spravedlnosti Wolfgang Stammberger, kterého Franz Josef Strauss přes státního tajemníka ministerstva zcela vyřadil ze hry, takže se samotný ministr o akci dozvěděl až z médií. Nabídl proto svoji demisi, kterou však kancléř nepřijal. Ve vládnoucí koalici vznikla krize, kterou se pokusilo zažehnat koaliční jednání v pondělí 5. listopadu. Obětními beránky se stali státní tajemníci ministerstva obrany a ministerstva spravedlnosti Volkmar Hopf a Walter Strauss, kteří se aktivně podíleli na přípravě celé akce včetně jejích nezákonných postupů. Hopfa poslali na dovolenou, Waltera Strausse později odsunuli na místo soudce Evropského soudního dvora.

Vysvětlení pozadí celé aféry včetně posouzení zákonnosti či nezákonnosti celého případu se stalo žhavou politickou aktualitou. Sociální demokrati si připravili pro interpelace ve spolkového sněmu osmnáct naléhavých otázek spojených s aférou. Třídenní jednání bundestagu, které tyto interpelace projednávalo ve dnech 7.-9. listopadu, patřilo podle historiků k těm nejbizarnějším, které západoněmecký parlament od svého vzniku zažil. Všechny otázky směřovaly k ministru obrany Straussovi, ten ale na některé z nich nechal odpovídat ministra vnitra Hermanna Höcherla, jenž musel přiznat, že akce proti Ahlersovi ve Španělsku byla „tak trochu nelegální.“

Ministr spravedlnosti Stammberger se ze zdravotních důvodů omluvil. Sociálním demokratům se podařilo Strausse přivést do úzkých a dotlačili ho k jednoznačným výrokům, které se později prokázaly jako lživé. Například, že se zatýkáním Ahlerse neměl nic společného, neboť to všechno prý vyřizoval státní tajemník Hopf. Nebo, že vůbec nic nevěděl o policejní akci, která se připravovala, přestože, jak se později ukázalo, do ní aktivně zasahoval a o připravovaném trestním stíhání několikrát informoval kancléře Adenauera.

Rovněž spolkový kancléř Konrád Adenauer nemluvil v parlamentu pravdu, když prohlásil, že se od celé akce záměrně držel zpátky („absichtlich ferngehalten“). Tato pravda však vyšla najevo až po letech z korespondence Franz Josefa Strausse, z níž vyplynulo, že Adenauer dostával od Strausse průběžné informace ještě před nočním zásahem v redakci Spiegelu.

Konrád Adenauer se v parlamentu ztotožnil s vyšetřovateli případu, když podezření z vlastizrady prohlásil za hotovou věc, kterou spáchal „list vycházející v náklad 500 tisíc výtisků, jenž systematicky a záměrně zrazuje vlast, aby vydělával peníze,“ na což opozice reagovala bouřlivými protesty. Po jednání parlamentu kancléř slíbil, že nechá vypracovat vládní zprávu, která by případ objasnila. Ta však pouze shrnula již známá oficiální stanoviska příslušných ministerstev o průběhu trestního stíhání.

Pravda o případu se dostávala na povrch postupně, z pozdějších výpovědí účastníků celé aféry. Ovšem už parlamentní debata naznačila, že v politickém systému demokracie spolkové republiky není něco v pořádku, což aktivizovalo další část německé veřejnosti a vyvolalo druhou vlnu, tentokrát již masových protestů. Více než padesátka profesorů z univerzity v Tübingen se podepsala pod prohlášení zveřejněné 19. listopadu volající po odstoupení vlády a po „obnovení důvěryhodnosti našeho politického zřízení.“ K této iniciativě se vlastními deklaracemi postupně připojovali další vysokoškolští pedagogové z dalších univerzit. Právě tyto protesty dodaly celému hnutí na vážnosti a získaly mu respekt u občanů spolkové republiky.

Mezitím sociální demokraté vznesli 13. listopadu v bundestagu požadavek na odstoupení ministra obrany Strausse, čímž dostali pod tlak koaličního partnera křesťanských demokratů, stranu Svobodných demokratů FDP. Kdyby poslanci FDP hlasovali proti návrhu SPD, dali by tím najevo, že s postupem ministra Strausse souhlasí. Následovala krize uvnitř koalice, která vyvrcholila 19. listopadu demisí pěti ministrů FDP, k nimž se později připojili i jejich kolegové z CDU/CSU, aby umožnili snadnější rekonstrukci vlády.

Následné koaliční jednání pak vedlo k pádu Franz Josefa Strausse, přestože zemské volby v Bavorsku pět dnů předtím jeho pozici posílily. Při bavorských volbách 25. listopadu si strana CSU dokonce polepšila o jedno procento na konečný volební zisk 47,5 % voličských hlasů. Namísto, aby přijal místo premiéra bavorské vlády, Strauss se ještě pokusil zachránit své místo ve spolkové vládě, ale neuspěl. Po zasedání zemského předsednictva CSU v Mnichově dne 30. listopadu oznámil, že kvůli postoji FDP se vzdává úřadu spolkového ministra obrany a nebude usilovat o žádný ministerský post v rekonstruované vládě. O dva týdny později kancléř Adenauer jmenoval novou vládu na stejném koaličním principu, ale už bez Franz Josefa Strausse.

Koaliční rozhovory přinesly ještě jeden důležitý výsledek. Spolkový kancléř Konrád Adenauer oznámil, že vzhledem ke svému věku na podzim 1963, po letních parlamentních prázdninách odstoupí z funkce.

x x x

Po Straussově odchodu z vlády veřejné protesty utichly, ale tím aféra Spiegel neskončila. Prokuratura a policie pokračovaly ve vyšetřování případu se snahou vypátrat informátory v řadách ministerstva obrany. Ze seznamu telefonátů zabaveného v Augsteinově kanceláři vyšetřovatelé zjistili Ahlersovy vazby na plukovníka Alfreda Martina. Ten po svém zatčení 27. listopadu dva dny své vztahy k redakci ke Spiegelu zapíral, ale později se přiznal, že navázal kontakt s bratrem vydavatele, právníkem Josefem Augsteinem. Proto také on 4. prosince putoval do vazby. Když se Josef Augstein od vyšetřovatele dozvěděl, že Ahlers nemá nic proti tomu, aby se policie seznámila s podklady pro inkriminovaný článek, prozradil jejich úkryt ve vinném sklepě přítelkyně svého bratra. Domníval se, že tím bratrovi pomůže, ale vyšetřovatelům se tak dostala do ruky další jména, mezi nimi i jméno hamburského senátora Helmuta Schmidta. Již dříve se do hledáčku vyšetřovatelů dostal kvůli odpovědím na třináct otázek vydavatele Beckera, zabaveným v Beckerově psacím stole, také agent BND Adolf Wicht. Všichni - s výjimkou Helmuta Schmidta - strávili několik dnů až týdnů ve vyšetřovací vazbě.

Proti Schmidtovi zahájilo státní zastupitelství vyšetřování kvůli „napomáhání k vlastizradě.“ A to pouze na základě tužkou psaných Schmidtových připomínek k textu článku, který mu Ahlers předložil ke konzultacím. O tom, že pravicově naladěné státní zastupitelství nemělo tohoto úspěšného levicového politika příliš v lásce, svědčí i fakt, že vyšetřování proti němu, jako jednomu z posledních, zastavilo až v prosinci roku 1966.

Obsazení redakce Spieglu se protáhlo na celý měsíc. Policie sice již začátkem listopadu uvolnila redakci telefonní ústřednu a dálnopisné linky, ale redakce se do svých prostor mohla vrátit až 26. listopadu. Začátkem února 1963 byli již všichni zadržení na svobodě. Nejdéle si poseděl ve vyšetřovací vazbě Rudolf Augstein – 103 dny, následován autory článku Hansem Schmelzem (81 dnů) a Conradem Ahlersem (55 dnů).

Žaloba potřebovala dokázat, že zveřejněné informace byly předmětem chráněného státní tajemství. Redakce Spiegelu na svoji obranu shromáždila čtyři svazky dokumentace, které obsahovaly 34 960 výstřižků z novin a 8731 stránek z odborných časopisů, jež dokazovaly, že všechny údajně utajované informace bylo možné zjistit z veřejných zdrojů. Na to obžaloba reagovala novým znaleckým posudkem z března 1964 a státní zástupci začali operovat s teorií mozaiky, podle níž vlastizrádná činnost spočívala právě v tom, že jednotlivá fakta byla uvedena do nových souvislostí.

V říjnu 1964 požádalo spolkové státní zastupitelství o zahájení hlavního líčení proti třem osobám – šéfredaktorovi Rudolfu Augsteinovi, autorovi článku Conradu Ahlersovi a plukovníku Alfredu Martinovi. Obžalovací spis měl 73 stran, ten se však brzy stal dokumentem určeným k uložení do archivu. Třetí trestní senát Spolkového soudního dvora (BGH) totiž 13. května 1965 odmítl zahájit proti Augsteinovi a Ahlersovi soudní líčení vzhledem k důkazní nouzi. Soud uznal, že veškeré informace v článku, které prokuratura označila za chráněné státní tajemství, se v té či oné podobě již dříve objevily ve veřejně dostupných zdrojích. Tím se pro Augsteina a Ahlerse případ uzavřel. Ne však pro plukovníka Alfreda Martina, jehož líčení pokračovalo až do října 1966. Snaha soudně potrestat plukovníka Martina ztroskotala na neochotě ministerstva obrany dodat Spolkovému soudnímu dvoru dokumenty, které by potvrdily Martinovu vinu. Disciplinárnímu řízení v armádě však Martin neušel.

Ještě před osvobozením Augsteina a Ahlerse státní zastupitelství postupně zastavilo vyšetřování ředitele vydavatelství Hanse Detleva Beckera, šéfredaktorů Engela a Jacobiho, jakož i plukovníka Wichta ze spolkové výzvědné služby BND. A tak nejdéle zůstával ve hře, evidentně z politických důvodů, sociálně demokratický politik Helmut Schmidt. Již koncem roku 1962 proti němu státní zastupitelství zahájilo přípravné vyšetřování jako předehru k vlastnímu vyšetřování a případnému obvinění. K němu sice nikdy nedošlo, ale vyšetřování hamburského senátora bylo stále „živé“ a skončilo až v roce 1966, kdy SPD vstoupila do velké koalice s CDU/CSU a Helmut Schmidt se stal mluvčím sociálně demokratické frakce ve spolkovém sněmu.

Ve hře však byl ještě jeden soudní spor, který se odehrával v rovině ústavní stížnosti vydavatelství proti konání státního zastupitelství a policie. Okamžitě po obsazení redakce podal 29. října 1962 vydavatel Spieglu stížnost ke Spolkovému ústavnímu soudu (BVG) se žádostí o předběžné opatření, které by porušování jeho ústavních práv zastavilo. Ústavní soud však 9. listopadu žádost o předběžné opatření odmítl. Vydavatelství Spieglu později stížnost rozšířilo i na konání soudů a v písemném podání z listopadu 1965 poukázalo na porušení zásad právního státu a německého Základního zákona s odkazem na ústavní články 3 (svoboda myšlení, svědomí, náboženského vyznání), 13 a 14 (ochrana obydlí a majetku).

Senát Ústavního soud v Karlsruhe, který se případem po tři dny v lednu 1966 zabýval, 5. srpna 1966 zveřejnil částečný rozsudek, kterým stížnost vydavatele Spieglu na porušení ústavy odmítl. Na druhé straně text tohoto odmítavého rozhodnutí se často cituje, neboť se bezvýhradně staví za svobodu tisku a při popisu celého případu stojí na straně Spieglu a jeho žurnalistických metod. Ovšem stejný text přiznal státu – zvláště s přihlédnutím k vypjaté mezinárodní situaci kubánské krize – právo k rasantnímu zákroku při podezření z vlastizrady. A protože hlasování senátu dopadlo nerozhodně – čtyři hlasy proti čtyřem hlasům – stížnost Spieglu Ústavní soud na porušení ústavy odmítl.

Tím definitivně skončila aféra, která se zapsala do německé poválečné historie, jakož i do dějin evropské žurnalistiky. Z hlediska práva skončila jakýmsi patem. Ústavní soud rozhodl, že ani zveřejnění informací o armádě spolkové republiky, ani postup spolkového státního zastupitelství a policie nebyly protiústavní. Ale už samotný fakt, že stát a jeho orgány neuspěly ve snaze poškodit nebo dokonce zlikvidovat nepohodlný časopis, že tento útok proti svobodě médií narazil na odpor elit a později i většinové veřejnosti, byl úspěchem a vítězstvím, na němž nemohla nic změnit závěrečná právní plichta.

Odkazy a zdroje: