Kdy přestane být poplatek „koncesionářský"? (Týdeník Rozhlas 8/2014)

Jak se dalo očekávat, úvahy nastupujícího ministra kultury Daniela Hermana o možné změně placení poplatku, kterému se u nás nepřesně říká „koncesionářský", vyvolaly očekávané reakce: „Já se na Českou televizi nedívám, Český rozhlas neposlouchám, proč bych měl platit?" Obvykle se tak ptají i ti, kteří služeb veřejnoprávního vysílání běžně využívají, jen se jim nechce přispívat do společného měšce. Nechápou, že poplatek má charakter solidárního příspěvku na službu, jejíž poskytování stát pokládá za svou povinnost, protože tržní mechanismy ji v požadovaném rozsahu a kvalitě nejsou schopny zajistit.

Daniel Herman v nedávném rozhovoru pro MF Dnes víceméně podpořil návrh ředitele ČRo Petra Duhana, abychom se při financování veřejnoprávního vysílání inspirovali německým modelem. Ten totiž zrušil placení poplatku s návazností na vlastnictví rozhlasového a televizního přijímače a uložil tuto povinnost všem německým domácnostem. Německu se tak v loňském roce podařilo rozetnout gordický uzel problémů, který veřejnoprávním vysílatelům přinesly digitální technologie. Ty problémy začaly u počítačů schopných přijímat televizní program, později se rozšířily na mobilní telefony a všechny tablety v dosahu internetu.

Konstrukce poplatku, která vznikla v počátcích rozhlasového vysílání, když stát ještě uděloval „koncese" na příjem rádiových vln, dostala vážné trhliny. A to v situaci, kdy už dávno neplatí povolovací „koncesionářský" charakter poplatku, který se stal daní sui generis, vybíranou většinou bez asistence státu a daňových úřadů v zájmu nezávislosti veřejnoprávního vysílání. Většina evropských států zareagovala na novou situaci tím, že zahrnula do kategorie rozhlasových a televizních přijímačů i počítače. Například u nás podle zákona č. 348/2005 Sb. je přijímačem každé „zařízení technicky způsobilé k individuálně volitelné reprodukci rozhlasového i televizního vysílání". (Dodatek: netýká se však mobilů, označených za "rozhlasové nebo televizní přijímače, které jsou neoddělitelnou součástí koncových mobilních telekomunikačních zařízení.")

Podobně se zachovala i německá legislativa. Od roku 2007 začali inspektoři centrály pro výběr poplatků GEZ vyžadovat placení poplatku i za „neuartige Rundfunkgerate", tedy i za počítače a mobilní telefony. To vyprovokovalo četné stížnosti, které ukončil v říjnu 2010 verdikt Nejvyššího správního soudu v případu tří modelových žalob: jednoho studenta matematiky, jednoho advokáta a jedné advokátní kanceláře. Soud sice uznal, že placení poplatku zasahuje do některých jejich ústavních práv, ovšem tento zásah je oprávněný, není nepřiměřený a je zdůvodněný jiným ústavně konformním zákonem. Žaloby tedy neuspěly.

Němečtí politici však pochopili, že v časech digitální revoluce se už nelze opírat o konstrukci poplatku, která vznikla v první polovině 20. století. Proto se od ledna 2013 vysílací poplatek - Rundfunkgebühr proměnil v Rundfunkbeitrag - příspěvek na vysílání. Zanikla Centrála pro výběr poplatků s inspektory, stanice ARD a ZDF si zřídily vlastní inkasní středisko. Kromě základní měsíční taxy 17,98 eura zákon umožňuje malým podnikům do osmi zaměstnanců platit sníženou třetinovou sazbu 5,99 eura, zvláštní sazby pamatují i na hotely.

Německý případ není ojedinělý. V minulých letech se ve Francii někdejší audiovizuální poplatek -la redevance audiovisuelle - přeměnil v contribution a l'audiovisuel public - příspěvek na veřejnou audiovizi, tedy na něco, čím se přispívá do společné pokladny za účelem veřejné služby. Také tady se týká každé domácnosti, dokonce se platí společně s domovní daní. Na rozdíl od Německa je možné se z povinnosti placení příspěvku na audiovizi vyvázat, vyžaduje to však složité dokazování.

Příklady by se daly najít i jinde, ne však ve Velké Británii. Přestože BBC již několikrát žádala parlament, aby přehodnotil dosavadní způsob placení poplatku (licence fee) za vlastnictví přijímače, vláda i parlament zatím vyčkává. Je pro ni pohodlnější, aby si BBC přes agentury vybírala poplatek sama, než aby povinnost poplatku po německém vzoru zákonem přikázala všem domácnostem, což by veřejnost mohla chápat jako novou daň z hlavy, která tolik popudila veřejnost proti Margaret Thatcherové v roce 1990.

Mezi země, které se podobně jako Velká Británie k archaické podobě tzv. koncesionářského poplatku zatím staví netečně, patří i Česká republika. Výroky Daniela Hermana však dávají naději, že by se situace mohla v dohledné době změnit.

Odevzdáno 28.1.2014