Mediální rady - hlavní problém nebo jen špička ledovce?

Mediální rady se v minulých dnech opět dostaly na přední místo hitparády témat českých médií. Lidové noviny své páteční vydání 7. března otevřely titulkem: „Marvanová chce vzít politikům televizi.“ Jednání volebního výboru PSP, na němž ve středu 5. března proběhla užší selekce kandidátů pro devět uprázdněných míst v Radě ČT (6) a Radě ČRo (3), obléhali ve Sněmovně reportéři i občanští aktivisté. Koncem února se na stejné téma diskutovalo v rámci pravidelných Rozprav o českých médiích na FSV UK, k tématu se vyjadřovali politici, komentátoři i blogeři.

Jeden reportér, který mne nedávno na dané téma zpovídal, pátral po důkazech potvrzující hypotézu, podle níž hnutí ANO (vždyť Martin Komárek je šéfem volebního výboru, který má na starosti média) se s podporou sociálních demokratů chystá ovládnout Českou televizi tak, aby Andrej Babiš měl pod palcem nejen tisk, ale i televizi. Prý se tak proslýchá v novinářských kruzích. Pokud je to pravda, pak můj soukromý rating české novinářské obce opět o nějaký stupeň poklesl. Neboť představa, že šest nově zvolených členů ovládne patnáctičlenné grémium Rady ČT tak, že dosáhne odvolání ředitele (neboť jinou výkonnou pravomoc ta Rada de facto nemá) je naivní, až směšná.

x x x

Na jedné straně chápu, že politické nominace a schvalování tzv. mediálních rad dráždí veřejnost už řadu let. Vzpomeňme například na studenty, kteří v rámci iniciativy Inventura demokracie před šesti lety 17. listopadu 2008 uspořádali happening „Dejte nám dárek ke dvacetinám,“ na němž vyzvali politiky, aby do 20. výročí sametové revoluce zrušili obsazování mediálních rad podle politického klíče. Někdejší čtyři požadavky (lobbing, mediální rady, imunita, přílepky) se mezitím rozrostly o další témata (zákon o státní službě, financování politických stran, veřejné zakázky), téma mediálních rad v nich však zůstalo. Výčet komentářů brojících proti politizaci Rady České televize, Rady Českého rozhlasu a Rady pro R a TV vysílání by vydal na sáhodlouhý seznam.

Obávám se však, že tahle kritika sice míří na správný cíl, ale ten cíl není zas tak důležitý a aktuální, jak by se na první pohled mohlo zdát. Vždyť posledním průšvihem, u jehož zrodu stála politicky jmenovaná mediální rada, byla známá televizní krize zimy 2000/2001. Od té doby se obě rady, jak televizní, tak ta rozhlasová, držely zpátky při prosazování nějakých politických směrů a dávaly si velký pozor na to, aby do ředitelského místa neposadily někoho, který by ty dva kolosy nějakým způsobem destabilizoval.

Již řadu let upozorňuji na to, že závislost mediálních rad na stranické politice nespočívá ani tolik ve způsobu jejich jmenování, jako ve způsobu jejich odvolávání. Paragraf, který umožňuje při dosažení většiny ve Sněmovně odvolat i tu nejschopnější radu opakovaným neschválením výroční zprávy §6/3, je dostatečně silným Damoklovým mečem, jenž visí nad každým poměrně slušně honorovaným členem rady, který není dostatečně vnímavý k signálům vysílaným z politické scény.

Již řadu let upozorňuji na to, že by se měly vyjasnit určité kvalifikační předpoklady pro členství v radě nad rámec současného znění zákona. Mají to být laici nebo lidé, kteří mají s fungováním médií nějaké zkušenosti? Helena Fibingerová nebo profesor Jirák, nebo ještě lépe novinář Jiří Závozda? Odpověď na tuto otázku bohužel znesnadňuje současný statut Rady ČT i Rady ČRo, neboť tyto rady jsou v zásadě koncipovány jako rady dozorčí (orgán, jímž se uplatňuje právo veřejnosti na kontrolu činnosti...), otevřené právě laikům zastupujícím „regionální, politické, sociální a kulturní názorové proudy.“ Potíž však vzniká tehdy, když se toto grémium má vyjadřovat k odborným otázkám (rozpočet, budování studií, plány technického, ekonomického, ale i programového rozvoje), nebo když někteří její členové ve snaze „napravovat nedostatky“ při neznalosti provozu a fungování organizace nejsou schopni dohlédnout důsledky svých činů. Tak se stalo, že byl jmenován neúspěšný ředitel Puchalský, tak začala známá televizní krize.

Také proto již řadu let upozorňuji na německý model řízení a kontroly veřejnoprávních stanic, na němž se podílejí tři subjekty: Rundfunkrat (Vysílací rada), Verwaltungsrat (Správní rada) a Intendant (ředitel). Tento systém totiž nabízí řešení dilematu uvedeného v předchozím odstavci. Do Rundfunkrat se ze zákona jmenují zástupci veřejnosti, konkrétně relevantních společenských skupin, tedy laici, kteří za svoji práci pobírají maximálně 30 procent průměrné mzdy veřejného činitele. Verwaltungsrat je složena z lidí se zkušenostmi s médii a řízením podniků. Tuto správní radu tvoří většinově lidé, které sem najmenuje Rundfunkrat, a které menšinově doplňují nominace odborářů, parlamentu a vlády. Výhodou takového uspořádání je rovnováha pravomocí a odpovědností mezi laiky a profesionály, a nadto lepší kontrola výkonné pravomoci ředitele. O detailech německém modelu vznikla studie zpracovaná již před třemi lety pro Ministerstvo kultury. Rád bych věděl, zda si ji od té doby někdo kompetentní přečetl.

x x x

Obávám se, že kampaně, které "odpolitizování" mediálních rad považují za všelék na kvalitu veřejnoprávních médií a na kultivaci politiky, zapomínají na to, že hlavní příčinou současného stavu je neuspokojivý stav české mediální legislativy. O kočkopsech se jménem Rada ČT, Rada ČRo, Rada ČTK jsem se již zmínil. Jsou to dozorčí nebo správní rady? Radní, kteří jakoby si chtěli zasloužit svou odměnu (člen 80 %, místopředseda 103 % a předseda Rady 127 % průměrného měsíčního platu organizace), se snaží posunovat činnost kontrolního, v podstatě dozorčího orgánu směrem k orgánu řídícímu, tedy směrem ke správní radě, aniž k tomu mají patřičnou pravomoc či kvalifikaci. Takový přístup pak může vést ke dvěma krajním situacím.

Buď se generální ředitel dostane s Radou do konfliktu, zvláště když se mu Rada snaží plést do práce amatérskými radami a kutilskými zásahy. Nebo se ředitel začne bránit tím, že začne zahlcovat Radu odbornými rozbory, pod jejichž sukýnky radní nedohlédnou. Ti se však tváří, že všemu rozumějí, a pokud se nevzedmou nějaké vlny nespokojenosti s činností veřejnoprávních médií, pak takové soužití vytrvá po celé funkční období generálního ředitele. To v lepším případě, protože je tu ještě jedna horší možnost: to když taková vlna nespokojenosti přijde nikoli od veřejnosti, ale z politické sféry, na jejíž signály může být rada citlivá. Radní pak ředitele odvolají, aniž vlastně vědí proč, protože jsou si dobře vědomi, komu vděčí za svou funkci. Jestliže si dovolí signály ze Sněmovní ulice ignorovat, pak čelí hrozbě hromadného odvolání dvojím většinovým usnesením Sněmovny, jak už se to dvakrát v historii stalo.

Neujasněnost postavení rady je jen jedním příkladem nedokonalé legislativy týkající se vysílání, jejíž objem co do množství textu se za posledních dvacet let zečtyřnásobil, částečně díky doslovnému opisování bruselských směrnic. Nicméně ty nejvíce problémové věci, mezi něž patří odvolávání mediálních rad jako celku, do zákonů obvykle dodávali poslanci. Jako jeden z dalších příkladů se dá uvést požadavek paragrafu §32(2) vysílacího zákona, který ukládá České televizi "opatřit alespoň 70 % vysílaných pořadů skrytými nebo otevřenými titulky (...) a dále je povinen zpřístupnit alespoň 10 % vysílaných pořadů pro osoby se zrakovým postižením." Když se po televizní krizi novelizoval zákon o ČT, poslanci o své vlastní vůli změnili ministerský návrh vycházející vstříc sluchově postiženým občanům a zvyšující podíl titulkovaných pořadů na padesát procent. Voluntaristicky se rozhodli podíl zvýšit na 70 procent, aniž zkoumali, zda je tento požadavek reálný a financovatelný. Poté, co se České televizi podařilo po několika letech přiblížit se přikázaným hodnotám, v okamžiku, kdy vznikly další dva programy (ČT24, ČT4 Sport), se sedmdesát procent vysílaných pořadů se skrytými titulky stává chimérou, kterou nelze naplnit také kvůli tomu, že zákon mluví o všech pořadech, které už blíže nespecifikuje.

Něco podobného se stalo s tzv. audiopopisem pořadů pro neslyšící (divák se k němu dostane po zapojení funkce AD - audio description). Tady jsou na vině i právníci, kteří vytáhli ze svého legislativního klobouku úkol deseti procent pořadů - opět blíže kvantitativně a druhově nespecifikovaných, k jehož splnění se BBC propracovávala deset let, ale u nás měl platit hned v následujícím roce po přijetí zákona. Když jsem se dotazoval na původ tohoto nesmyslu, dostal jsem odpověď: směrnice EU to žádá. Stačí však nahlédnout do textu směrnice, aby člověk zjistil, že je zde pouze obecný apel, žádná procenta ani žádné termíny. Když jsem namítal, že takto v zákonu formulovaný požadavek je nereálný, dostal jsem odpověď: ale vždyť nikdo neprotestoval.

Ale i kdyby Česká televize protestovala, asi by jí to stejně nebylo nic platné, podobně jako u dalšího poslaneckého DIY (Do It Yourself) ve věci vysílání regionálních studíí. Také tady po televizní krizi ve svatém nadšení poslanci České televizi do zákona nadiktovali: "§12(4) Podíl vysílání televizních studií na celostátních vysílacích okruzích musí činit minimálně 20 % celkového vysílacího času České televize v měsíčním úhrnu," aniž si spočítali, zda to je možné. Výsledkem jsou statistické veletoče, kterými se Česká televize snaží dokázat, že je zákonů poslušná a dbalá (viz přílohy výroční zprávy ČT 2011 [9MB] na stránkách 100-102). Se zavedením nových programů ČT24 a ČT4 Sport se zkrátka ty kvóty plnit nedají.

Zatímco v Německu a Francii zrušili rozhlasový a televizní poplatek z přijímače a nahradili ho příspěvkem na vysílání veřejné služby (SRN) a na audiovizi (Francie), zatímco dokonce i v konzervativní Británii uvažují o odstranění zastaralé konstrukce poplatku, u nás budoucnost financování ČT a ČRo nikoho nezajímá. Jak dlouho se asi podaří udržet platbu za "zařízení technicky způsobilá k individuálně volitelné reprodukci rozhlasového i televizního vysílání" (zákon 348/2005), tedy i za počítače, když mobilní telefony naštěstí zákon z této kategorie vyřadil? Nebylo by na čase zamyslet se nad jinou konstrukcí této solidární daně?

x x x

Ano, způsob obsazování mediálních rad je důležitý, ale že by s ním stálo a padalo vysílání veřejné služby, o tom dosti pochybuji. Kdyby se však v této věci mělo něco měnit - a ty změny by byly žádoucí, - pak by ovšem bylo dobré začít od podlahy. Například stanovením, zda mediální rady mají být jen kontrolním nebo i výkonným orgánem. Kdyby k tomu pak přistoupilo vyškrtání třetiny pochybných paragrafů (například sankce za nedodržení objektivity) a odstranění dalších produktů poslaneckého kutilství, možná by se médiím - a nejen těm veřejnoprávním - lépe dýchalo.