Náš koncesionář, náš pán? (Týdeník Rozhlas 24/2014)

„Televizní koncesionáři mají právo dostat za své peníze, co chtějí.“ Tento argument zazněl nedávno jednak na půdě Poslanecké sněmovny při projednávání výroční zprávy České televize, ale také i v diskusi, kterou v květnu uspořádala Asociace režisérů a scénáristů ARAS. Použili ho pracovníci České televize, když obhajovali programovou politiku, kterou se řídí při plánování programu. V obou případech se totiž vyskytly názory, že Česká televize na ČT1 a ČT2 až příliš vychází vstříc vkusu masového diváka, čímž se její program stále více podobá nabídce soukromých televizních stanic.

Výčitce, že se snaží soutěžit s komerčními televizními kanály, se dnes nevyhne žádná veřejnoprávní televize v Evropě financovaná poplatkem, kterému se u nás stále říká koncesionářský, přestože tu o žádnou koncesi nejde. Poplatek, kterým si před devadesáti lety majitelé rozhlasových přijímačů zakupovali koncesi neboli oprávnění k příjmu rozhlasového programu, už dávno není koncesionářský. Dnes je to solidární daň určená k financování vysílání veřejné služby, jejíž obsah je předmětem neustálých a vášnivých debat.

Veřejnoprávní vysílatelé totiž dnes a denně řeší zapeklitý problém, který má povahu kvadratury kruhu. Na jedné straně by se jejich vysílání mělo profilovat jako služba pro všechny vrstvy obyvatel, obsahující i uspokojování menšinových potřeb. Očekává se tedy od ní, že bude nabízet především takové pořady a témata, která zajímají jen malé skupiny posluchačů a diváků. Chce se od ní, aby vyplnila prostor, do něhož komerční rozhlasy a televize ze zcela pochopitelných důvodů (nízká sledovanost = malá ziskovost) nevstupují.

Kdyby se však na druhé straně veřejnoprávní instituce soustředily pouze na uspokojování menšinových zájmů, sledovanost jejich programů by prudce klesla dolů a hned by se vynořila otázka: proč mám platit vysílání programů, které sleduje tak malé procento lidí? Proč za moje peníze, kterými podporuji veřejnoprávní stanice, se v jejich programu nedočkám něčeho, co by mne také zajímalo?

Z tohoto pohledu mají programoví šéfové České televize do jisté míry pravdu: nelze podrývat jeden ze dvou pilířů, na nichž existence vysílání veřejné služby stojí. Tím jedním je politická vůle uvědomující si, že „systém veřejnoprávního vysílání v členských zemích je přímo spjat s demokratickými, společenskými a kulturními potřebami každé společnosti.“ Tolik citace z dokumentu, na němž se shodli zástupci všech členských států EU.

Tím druhým, neméně důležitým pilířem, je zájem a podpora široké veřejnosti, bez níž by vysílání veřejné služby mohlo zajít na úbytě v začarovaném kruhu příčin a následků. Ten by mohl začít prudkým poklesem sledovanosti, po němž by následovalo omezení přísunu finančních prostředků, což by vedlo ke snížení kvality a přitažlivosti pořadů s následným dalším poklesem diváckého zájmu, a tak dál až k bodu, kdy vysílání veřejné služby – pokud by nezaniklo – by se mohlo dostat do pozice marginální kulturní instituce dotované státem.

Byl jsem přítomen zasedání ARASu, na němž přítomní režiséři, autoři i recenzenti pořadů kritizovali Českou televizi za to, že namísto, aby vkus diváků povyšovala, tak se k němu honbou za procenty sledovanosti snižuje. Když se přítomný šéf programu ČT proti této kritice postavil, použil – podle mého názoru – trochu demagogický argument. To když tvrdil, že chápání televize jako osvětového a propagačního nástroje bylo metodou výhradně bývalého režimu, který autoritativně rozhodoval, co divák smí a nesmí zhlédnout.

Nechci a nebudu hájit služebnost někdejší Československé televize před rokem 1989 provázenou cenzurní a autocenzurní praxí. Nicméně bych rád připomněl, že to byl jeden ze zakladatelů BBC, pozdější lord Reith, který se netajil názorem, že průměrný divák v podstatě neví, co chce, a pokud ví, co chce, tak neví, zda je to pro něj dobré, a proto ho musíme vychovávat. Tento elitářský přístup Johna Reitha, který BBC chápal hlavně jako vzdělávací instituci, je sice už passé, ale položil základy tradice, z níž britská BBC čerpá dodnes, včetně sloganu: je třeba činit vše pro to, aby dobré se stalo populárním a populární dobrým.

Odevzdáno 3.6.2014, Publikováno 10.6.2014