Občas si vyčítám, že ztrácím čas glosováním událostí, jejichž životnost nepřekračuje horizont dnů či týdnů. Na některé věci však nelze nereagovat. Mám na mysli příspěvek Michala Zlatkovského na webu respekt.cz s názvem “To není mejdan století“ a s podtitulkem: „ČT art: nejkontroverznější televize, na kterou se nikdo nedívá.“
Už ten úvodní superlativ v podtitulku mě dosti nadzvedl. Naštěstí následný text již takové nehoráznosti neobsahuje. Autor se v něm víceméně snaží formulovat svůj názor na vysílání nového půlkanálu České televize, který začal vysílat před necelým rokem, 31. srpna 2013. Nikomu neupírám právo na názor. Jenom by měl být trochu více podložený znalostí dané matérie a všeobecným rozhledem.
Mám na mysli především toto souvětí: „O výrazném úspěchu v případě této deset měsíců staré stanice skutečně mluvit nelze. V posledních měřeních sledovanosti jen zřídkakdy překročila 20 tisíc diváků.“ Obsah druhé věty se poněkud vzpírá logice podtitulku, jenž suverénně tvrdí, že se „nikdo nedívá.“ Tedy kdosi se asi přece jen dívá. A je těch 20 tisíc diváků hodně nebo málo? Samozřejmě z hlediska celkového počtu televizních diváků je to málo. Z hlediska statistik návštěvnosti kulturních podniků je to však docela slušné číslo. Aby inscenaci Dejvického divadla zhlédlo 20 tisíc diváků, muselo by se hrát stošedesátkrát před vyprodaným hledištěm. Nebo speciálně pro Michala z Brna: Husa na provázku by takový počet diváků musela obsloužit stovkou vyprodaných představení.
Co je však důležitější: oněch dvacet tisíc diváků nepředstavuje jednolitou, stále stejnou a přesně vymezenou elitní skupinu, na kterou doplácí většinový divák tak, jak si to představoval či představuje bývalý prezidentův tajemník Ladislav Jakl (viz příloha pod čarou). Těch dvacet tisíc diváků jsou titíž diváci, kteří sledují kanály s masovou sledovaností, aby si tu a tam odskočili – podle svého zájmu a vkusu – na alternativu, kterou mu ČT art nabídne. Někdo má rád Bacha, někdo Vlacha. Někdo se podívá na Bigbít, jiný na filharmonický orchestr, jedni si počkají na knižní recenze, jiní na artový film. Také proto ČT art nikdy nebude koncepčně sestaveným a žánrově vyladěným a vyváženým programem určeným pro kontinuální sledování ve velkých blocích. Také proto se dnes více využívá ukazatel „reach“ namísto „rating,“ protože lépe charakterizuje oblíbenost a užitečnost daného televizního programu.
Měřit úspěch výběrového tematického kanálu primitivní kvantitativní statistikou absolutní sledovanosti nesvědčí o dobré znalosti či pochopení toho, jak média fungují, a jak je strukturovaná jejich konzumace. Zatímco u nás se většinou vykazuje sledovanost skupiny 15+, což u ratingu znamená, že jedno procento reprezentuje zhruba 80 tisíc diváků, ve Velké Británii peoplemetry BARB měří diváky v kategorii 4+.
Kulturní televizní program BBC 4 zde (viz graf) začal s podílem na sledovanosti v hodnotě jednoho promile, tj. jedné tisíciny britské televizní populace, což v uvedené kategorii 4+ reprezentovalo něco kolem 50 tisíc diváků. Vzhledem k tomu, že Británie má šestkrát více obyvatel než ČR, tak ten začátek ČT art – v relativním srovnání – není zase tak špatný. I dnes se podíl sledovanosti BBC 4 pohybuje v promilové oblasti, přesto však vedení BBC, postavené před nezbytnost úspor, se rozhodlo zlikvidovat třikrát sledovanější BBC 3, zaměřený na mladší generace, neboť vědělo, že kultura na BBC 4 je důležitější. A to přesto, že i v Británii se najdou lidé, kteří suverénně prohlašují, že se na BBC 4 „nikdo nedívá“ a proto by se měl zrušit.
Do jisté míry souhlasím s Michalem Zlatkovským, že ČT art „Kromě vágní definice televize pro příznivce kultury nemá ani jasně profilovanou tvář." Ano, rušení Monoskopu nebo Artefaktů bylo také podle mého názoru poněkud unáhlené a možná ne příliš šťastné. Jenomže na druhé straně plně chápu programové plánovače ČT art, kteří byli nuceni urychleně slepit dohromady program z toho, co bylo k mání v archivech, nebo se nacházelo v pipeline zahraničních nákupů. Jak ukazuje zkušenost s výměnou vedení ČT, vlastní profilace vysílaného televizního programu trvá zhruba dva roky. ČT art vysílá necelých deset měsíců.
Kromě toho je tu ještě jeden problém, který by se dal popsat slovy: za málo peněz, málo muziky. Česká televize přišla vloni na podzim s nabídkou nového dětského a nového artového programu, aniž se zvýšil televizní poplatek. Nedělejme si iluze, že ČT art se někdy v budoucnu vyrovná kulturním kanálům typu Arte/La Sept. Zvláště když zvýšení poplatku není na dohled. Také proto se budeme muset smířit s tím, že na ČT art se budou i nadále recyklovat televizní archivy. Pro srovnání: BBC (televize i rozhlas) hospodaří s rozpočtem cca pět miliard liber šterlingů, ČT si musí vystačit se sedmi miliardami Kč. (1 GBP = 34,397 CZK). A to jsem pominul rozpočty německých veřejnoprávních ARD a ZDF, které vybírají poplatky od 82 milionů obyvatel (VB – 63 milionů, Francie – 66 milionů). V této souvislosti mě napadá: zdalipak suverénní kritik výkonů České televize, který na ni klade tak vysoké požadavky, se po přestěhování z Brna do Prahy už přihlásil k placení televizního poplatku? (odstraněno 21.6. 23:00 po diskusi na twitteru)
Docela se mi líbil komentář Františka Lutonského na twitteru: „Fotbalu, politice a televizi přeci rozumí každý aneb Když Indra Vostrá (verze 2.0) propásne šanci mlčet.“ To není nic osobního proti Michalu Zlatkovskému, kterého si jako internetového publicisty vážím, a kdykoli si ho rád přečtu, když píše o internetu a sociálních sítích. Ale když se rozhodl stát „dělníkem kultury“ v oboru televize, pak něco musí od nás, „televizních" lidí, vydržet.
Výlet do historie - Jak viděl kulturní vysílání stanice Vltava Ladislav Jakl
Lidové noviny 24. 8. 1995, rubrika „Dnes odpovídá“
V souvislosti se dvěma nedávnými zprávami o poslechovosti ČR o 3 Vltavy se na vás obracím jako stálá posluchačka výhradně stanice Vltavy a prohlašuji, že toto je jediná stanice vysílající program po všech stránkách hodnotný. Řídit se v otázce jejího zachování pomyslnými výsledky ze zjišťování její poslechovosti považuji za zcela nemístné. Jedině tato stanice svým programem přispívá k udržení určité kulturní úrovně mezi těmi četnými frekvencemi, ať už jsou soukromé nebo veřejnoprávní, jejichž program tvoří převážně brak. Vltavu je nutno zachovat, podporovat a propagovat, i kdyby bylo jen 10 "spravedlivých - posluchačů".
J. Kavková, Litomyšl
Vážená paní Kavková, kdyby zbylo jen deset "spravedlivých - posluchačů" a stanice Vltava by zůstala zachována, bylo by to něco moc ošklivého. Tvůrčího týmu této stanice si velmi vážím tvrdím, že na Vltavě mohu slyšet mnoho programů, které mne uspokojí. Nemohu ale úplně pominout, za jakou cenu. Není mi jedno, že mou kratochvíli musí povinně financovat mí spoluobčané, kteří poslouchají úplně jiná rádia. Celý princip veřejnoprávního vysílání je založen na systému, ve kterém posluchači se standardním vkusem a potřebami jsou zákonem přinuceni financovat kulturní a informační potřeby nestandardní. Tento systém je u nás zaveden, vymezen zákony a funguje. Pokud se považujeme za posluchače s nadstandardní potřebou, musíme si každé chvíli uvědomovat, že poslech kupříkladu stanice Vltava si můžeme dopřát jen za peníze druhých. Píšete, že jiné stanice vysílají brak. Dobrá, ale ony svůj program budují podle vkusu většinového posluchače. O takovém posluchači vy soudíte, že nemá vkus. Jeho potřeby s ním nesdílíte, ale peníze od něj na své kratochvíle chcete. Pokud bude fungovat dosavadní systém vysílání, bude vždy jeden přispívat na druhého, je ale naprosto legitimní přemýšlet o tom, kde leží hranice tohoto systému. A při těchto úvahách je zase naprosto legitimní pracovat s údaji o poslechovosti, které vy považujete za pomyslné. Ve skutečnosti jsou to seriózní výsledky ověřených průzkumů. Pokud bude dosavadní systém platit, nikoho nenapadne dělat poslechovosti modlu a podřizovat jí program veřejnoprávního rozhlasu. Úplně tato čísla ale pominout nelze. Rozhlasové vysílání není levnou záležitostí. Potěšení pro deset spravedlivých za stovky miliónů z cizích kapes se mi příčí, kdybych měl být jedním z té desítky.
LADISLAV JAKL redaktor LN
