To, co se stalo nedávno v Polsku, není v dnešním světě médií bohužel ničím neobvyklým. Kdosi nabídne redakcím materiály kompromitující veřejně známé osoby a redakce se musí rozhodnout, zda materiály zveřejní. V Polsku to byl publicista a redaktor na volné noze Piotr Nisztor, kterého si vybral anonymní zdroj kryjící se jménem „Vlastenec“, aby mu přes internet poslal první sadu nahrávek rozhovorů vysokých vládních činitelů ze salonků luxusních restaurací. Nisztor prý tyto odposlechy nejprve nabízel deníku Puls Biznesu, ten však nabídku odmítl z obavy před následnými soudními spory.
Po Nisztorově článku však ochotně sáhla redakce týdeníku Wprost, který je známý tím, že se snaží v konkurenci tří dalších informačních týdeníků prosadit publikováním skandálních témat. A tak se v pondělí 16. června objevily na jeho stránkách první přepisy rozhovorů, tentokrát mezi ministrem vnitra Bartłomiejem Sienkiewiczem a šéfem centrální banky Markem Belkou, který za ochotu pomoci vládě s ekonomickými problémy požadoval odvolání ministra financí. Úřady zareagovaly o dva dny později, když agenti vnitřní bezpečnosti ABW vtrhli do redakce a snažili se zabavit počítač, na který inkriminované materiály došly. Bylo jasné, že publikování soukromých hovorů mělo oslabit vládnoucí koalici. Nejasný byl však zdroj a motivy těch, kteří novinářům nahrávky poslali. Nicméně ještě v této fázi se mohl Wprost obhájit veřejným zájmem.
O týden později však Wprost zveřejnil další várku hovorů nad jídelním stolem, v nichž účinkoval také polský ministr zahraničí Radoslaw Sikorski. Když ČTK informovala o tom, že Sikorski „se kriticky vyjadřoval k polsko-americkým vztahům i k politice britského premiéra Davida Camerona,“ byl to velice mírný a eufemistický opis toho, co si polští čtenáři mohli přečíst. Neboť Sikorski se tady vyjadřoval nejen o nekompetentním Cameronovi, který „pos... fiskální pakt EU,“ ale také o Američanech, kterým „Polsko podrželo“ (zrobiliśmy laskę Amerykanom), aniž by tím získalo větší bezpečnost. Jestliže u prvních odposlechů mohl šéfredaktor týdeníku Wprost argumentovat veřejným zájmem, tady šlo už jen o senzaci, navíc poškozující zájmy polské zahraniční politiky.
Kolem publikovaných odposlechů se rozvinuly nejrůznější konspirační teorie, pravda o jejich původu však může být prostá a jednoduchá – za odposlechy a jejich zveřejněním stála na začátku snaha vydělat peníze. Jak uvedla Gazeta Wyborcza, manažer luxusní restaurace „Sova a přátelé“ Lukasz N. spolu s dalšími číšníky postupně ve třech restauracích tajně nahrával návštěvy prominentních hostů a nahrávky pak nabízel za úplatu těm, kterým by se mohly hodit. Zkrátka byznys. U první nahrávky se dokonce tuší, kdo ji koupil a dodal do médií – měl to být jeden z nejbohatších Poláků Marek Falenta, jemuž ne zcela legálnímu obchodu s ruským uhlím začala vláda šlapat na paty.
Bohužel byznys je zřejmě i v pozadí redakční politiky redakce Wprost, která i přes kritiku svého konání se rozhodla v publikování odposlechů pokračovat. V době, kdy prodané náklady tištěných médií neustále klesají, a v situaci, v níž Wprost zaostává za hlavními konkurenty – týdeníky Polityka a Newsweek Polska, se pikantní výroky politiků staly pro šéfredaktora Sylwestera Latkowského cennou komoditou, která mu pomáhá pod heslem „Tylko u nas“ zvyšovat odbyt a čtenost časopisu za každou cenu. Tedy i za cenu toho, že v době, kdy se Polsko angažuje v rusko-ukrajinském konfliktu, ztráta důvěryhodnosti její zahraniční politiky nahrává jeho politickému soupeři, Rusku.
Na celé záležitosti je smutné a znepokojující nejen to, že média při své honbě za ziskem a při zápase o své přežití jsou často ochotna ignorovat jakékoli etické normy a nepsané morální závazky vůči společnosti, ale především to, že takovou krátkozrakou a účelovou politikou se často stávají užitečnými idioty, kteří vědomě či nevědomky slouží cizím partikulárním zájmům, jež nemají s hlavním posláním médií, tj. přesně, pravdivě a nestranně informovat o okolním světě, nic společného.
Odevzdáno 1.7.2014, Publikováno 14.7.2014