Když novináři příliš věří svým zdrojům (Týdeník Rozhlas 34/2014)

Je to stará bolest médií, na niž nedávno upozornil ve svém komentáři bývalý novinář, dnes právník v bohnické léčebně Tomáš Němeček. To když reagoval na článek Hospodářských novin z 8. srpna Malé dluhy se nebudou vymáhat, informující o tom, jaké problémy přináší novela tarifu, která upravuje advokátům odměny za vymáhání dluhů. Předpis ministerstva spravedlnosti platný od 1. července totiž výrazně upravil odměny u tzv. bagatelních pohledávek. Namísto někdejších běžných pětitisícových odměn nový tarif snížil základní sazby na řádově stokoruny. Podle Hospodářských novin zavedené firmy přestaly kvůli tomu přebírat pohledávky za dlužníky.

Přestože se článek HN tváří neutrálně a snaží se prezentovat názory více zúčastněných stran, celkové vyznění je ke změně tarifů kritické, převažují negativní hodnocení jako například: „náklady na vymáhání dlužných poplatků za služby převýší výši dluhu, a vymáhání tak nebude dávat ekonomický smysl" nebo „věřitelé přestanou drobné pohledávky soudně vymáhat a budou je odepisovat" nebo „kvůli obtížné vymahatelnosti může klesnout motivace lidí platit pokuty a kupovat si jízdenky". Zkrátka a dobře, z otištěného článku mohl čtenář získat dojem, že ministerská vyhláška je špatná, protože prý přispěje ke stavu, při němž lidé přestanou drobné dluhy platit, jelikož se jim to vyplatí. Ve stejném duchu se nesl i připojený komentář HN s názvem Hloupý, kdo dluží, hloupější, kdo platí?. Čtenářům se naznačuje, že novela ministerstva spravedlnosti „dává automaticky pardon těm, kteří považují neplacení za normální".

Nechci nijak polemizovat s fakty a názory prezentovanými v Hospodářských novinách. Odkazují na relevantní zdroje, spolehlivě reprodukují názory zúčastněných stran. Také některé myšlenky citovaného komentáře se dají bez výhrady podepsat -například že „neplatit dluhy - jakékoli velikosti - je nejen nelegální, ale také nemorální" nebo že „vysoké odměny advokátům a exekutorům (...) se v některých případech jevily jako nemorální".

Přesto však musím souhlasit s Tomášem Němečkem, který se ve svém komentáři táže, zda titulek článku na něco nezapomněl. Tedy zda k původnímu znění Malé dluhy se nebudou vymáhat neměl být přidán dodatek „prostřednictvím advokátních továrníků, kteří se nezvednou z křesla za méně než pět litrů?". Němeček uvádí příklady z vlastní praxe vymáhání pohledávek ve zdravotnickém zařízení, kde pracuje, u nichž ze zákona nepřichází v úvahu, že by se směly odepsat. Kromě toho připomněl analýzu ministerstva spravedlnosti, podle níž počet návrhů na platební rozkaz po červencovém snížení advokátských odměn nijak neklesl.

Nemyslím, že by v úvodu zmíněné texty novinářům Hospodářských novin diktovali do počítačů zástupci „advokátních továrníků", kterým se ministerská vyhláška nelíbí a nejraději by ji zrušili. Nicméně uvedený případ dosti názorně ilustruje, jak v českých médiích vznikají články, které nemaj í daleko k lobbistickým textům zájmových skupin, a také j ak se častokrát zpracovávají odborně náročnější témata.

Novinář se dozví informaci, která má potenciál zprávy zajímající širší veřejnost. Novinář se obrátí na zdroje, které mu mohou dodat k tématu další detaily. Nejvíce informací mají obvykle ti, kteří jsou do tématu nějakým způsobem zaangažováni. Jejich ochota se s novinářem bavit je přímo úměrná zájmu prosadit svůj úhel pohledu do médií. Přitom se snaží využít novinářovu nezkušenost či neobeznámenost s danou problematikou tak, že ho zavalí odbornými fakty a neprůstřelnými daty podporujícími jejich vidění světa.

Právě v tomto okamžiku dochází k „lámání chleba" a testu kvality žurnalistické práce. Spokojí se novinář s informacemi z jedné strany, přijme „face value", která se mu předkládá na podnose od tiskových mluvčích či PR agentur? Nebo věnuje svoji energii a čas, aby přinesl hlubší a strukturovanější pohled na problematiku, který vyloučí jednostrannost pohledu zájmových skupin?

Bohužel až příliš často vítězí první varianta. Na obranu žurnalistů však musím dodat, že mnohdy nikoli proto, že by příslušný novinář neměl chuť či vůli se s tématem poprat, ale také proto, že ne vždy mu to pracovní podmínky dovolují. I proto si zaslouží uznání ti, kteří ani v situaci, kdy se v médiích stále více šetří na personálu a kdy se od novinářů vyžadují stále vyšší výkony, to nevzdávají a píší články, které není třeba dodatečně korigovat.

Odevzdáno 13.8.2014