Regulace médií v proměnách času (Týdeník Rozhlas 41/2014)

Když se v listopadu 1989 po dlouhých letech vrátila do země svoboda projevu a Federální úřad pro tisk a informace zvaný Útisk se stal bezzubým papírovým tygrem, někteří lidé se ptali: Proč, když teď každý může vydávat svoje noviny, časopisy, tisknout knihy, k čemuž mu stačí pouhá registrace a dodržování obecných zákonů, proč není něco podobného možné u rozhlasu a televize? Proč ten, kdo by chtěl vysílat rozhlasové nebo televizní programy, musí žádat o licenci u úřadu, který nejen rozhoduje, kdo může a nemůže vysílat, ale také v licenčních podmínkách předepisuje majitelům licence jisté programové požadavky.

Standardní odpověď, založená na zkušenostech s vysíláním v západních demokraciích se opírala o dva argumenty: jedním byla omezenost kmitočtového spektra, druhým byl požadavek zajištění tematické i názorové plurality. V době, kdy se rozhlasové a televizní vysílání dostávalo k posluchačům a divákům téměř výhradně přes antény, nebyl dostatek vysílacích frekvencí pro všechny, kteří chtěli vysílat. Část elektromagnetického spektra vhodného k zemskému vysílání byla a je fyzikálně a geograficky omezená. Navíc je to veličina, která podobně jako vzduch, voda, nerostné bohatství patří všem, je to veřejný statek, který spravuje stát.

Starší generace si ještě pamatují dobu, kdy většina občanů české kotliny si mohla naladit jen dva československé televizní programy doplněné retranslacemi prvního sovětského kanálu a přesahy televizních signálů ze sousedních zemí. V situaci, kdy se z dostupných televizních vysílacích frekvencí daly sestavit jen čtyři a půl, možná pět celostátních vysílacích sítí, nebylo zcela jedno, kdo a co na nich vysílá. Ten, kdo licenci dostal, musel se zavázat, že poskytne nejen zábavu, ale také informace, aktuální publicistiku, pořady pro děti, hudební žánry, v rozhlasové branži pak dodržovat zvolený a přidělený programový formát.

Řečeno slovy teorie: zatímco na tiskovém trhu existovalo dostatečné množství komunikačních kanálů, tj. deníků a časopisů, které mohly ve svobodném tržním prostředí nabídnout rozmanitost a pluralitu informací i názorů, vysílání těchto komunikačních kanálů mělo nedostatek. Proto ti, kteří získali licenci, byli licenčními podmínkami zavázáni k tomu, aby nabídli pluralitu alespoň uvnitř svého přiděleného komunikačního kanálu (u televize) nebo tím, že se jejich programový formát bude lišit od programového formátu jiných stanic (u rozhlasu). Radě pro rozhlasové a televizní vysílání RRTV, která licencuje soukromé vysílání zákon, zákon výslovně uložil „dohlížet na zachovávání a rozvoj plurality programové nabídky a informací v oblasti rozhlasového a televizního vysílání.“

Čas oponou trhnul a změnil svět médií k nepoznání. Satelit, kabel a terestrické digitální televizní vysílání zrušily nouzi komunikačních kanálů. Do našich přijímačů, obrazovek, monitorů a displejů směřují desítky volných a stovky placených televizních programů. Co do rozsahu nabídky se svět rozhlasu a televize už příliš neliší od světa tištěných médií. Vystavená loga dostupných televizních stanic si v ničem nezadají s pestrostí výkladů novinových stánků. Platí tedy stále ještě pravidla, kterými se řídila regulace vysílacích médií před dvaceti lety?

Jestliže padl argument limitovaného kmitočtového spektra, obsahová regulace se dnes už jen těžko obhajuje. Rozmanitost obsahu by mělo zprostředkovat soutěžení na mediálním trhu podobně jako u tisku. Na straně druhé názorová pluralita v médiích, střetávání myšlenek a pohledů na svět zůstávají i nadále jedním z hlavních předpokladů fungování politické demokracie. Aby tento předpoklad mohl existovat, je třeba pro něj vytvořit podmínky.

Také proto se dnes regulace médií stále více přesunuje z regulace obsahu do regulace hospodářské soutěže, která se v konvergovaném světě nových digitálních médií odehrává spíše ve sféře telekomunikací. Všude ve světě se vysílací a telekomunikační regulátoři spojují do jedné instituce. Je to účelné, praktické, odpovídá to vývojovým trendům. U nás je zatím klid po pěšině. Bohužel.

odevzdáno 24.9.2014