A zas ty mediální rady!

Čekal jsem, kdy to v médiích vypukne, a myslím, že už je to tady. Novinářům se dostal do ruky návrh legislativních změn týkající se tzv. mediálních rad zřízených u veřejnoprávních vysílatelů Českého rozhlasu a České televize. Teď mám obavy z toho, aby interpretace návrhu novely nedostala skandalizující charakter, aniž by se účel a záměr novely čtenářům médií blíže vysvětlil, případně aby se její přednosti a nedostatky věcně zhodnotily.

Protože jsem do celé věci trochu namočen, rád bych dodal několik vysvětlujících poznámek. Tak především: Když si přečtete volební programy stran a hnutí současné vládnoucí koalice, ve všech těchto programech z loňského roku naleznete slib novelizace mediální legislativy:

ČSSD: „Přijmeme zákon o veřejnoprávní instituci v kultuře, který odstraní nedostatky dnešních příspěvkových organizací, odpolitizuje je a zajistí jejich stabilní financování. (…) Novým zákonem o médiích zareagujeme na společenský a technický vývoj a do stávajícího mediálního prostředí zavedeme tzv. komunitní média.“

ANO: „Odpolitizujeme jmenování ředitelů klíčových kulturních institucí a členů mediálních rad.“

KDU/ČSL: „Budeme usilovat o posílení vlivu veřejnosti na jmenování členů Rad ČT a ČR a jejich nezávislost. V tomto smyslu navrhneme novelizaci zákona o České televizi a Českém rozhlase a úpravu zákona o rozhlasovém a televizním vysílání.“

Ministerstvo kultury z gescí za média se tedy rozhodlo k procesu „odpolitizace“ mediálních rad, a to těch, které mají kontrolní úlohu v institucích veřejné služby ČRo a ČT. Na to, že novináři házejí do jednoho pytle Rady ČT a ČRo s Radou pro rozhlasové a televizní vysílání RRTV, což je zcela jiný orgán s jinou funkcí výkonu státní správy, na to jsem si už také zvykl. Rada jako rada, nač to čtenářům komplikovat. Jedině tak mohou vznikat bulvarizující titulky „Místo tří rad pět.“

A teď k tomu mému namočení: Před třemi lety Petr Pavlik z FHS UK zpracoval pro Ministerstvo kultury studii Skladba a úloha rady zastupující veřejnost u média veřejné služby a aplikace německého modelu v České republice, jejíž jsem byl spoluautorem. Nyní, po třech letech se ministerstvo rozhodlo, že pro plnění úkolu vládního prohlášení a pro „odpolitizování mediálních rad“ využije německého modelu, o kterém se již dříve v parlamentních kuloárech mluvilo jako o „bavorském modelu,“ a který uvedená studie podrobně popisovala.

Princip celé změny by se dal popsat asi takto: Televizní (ČT) a rozhlasová (ČRo) rada by měly být sestaveny ze zástupců reprezentujících relevantní společenské skupiny, ty budou definovány zákonem, takže parlament a politické strany na jejich nominaci nebudou mít vliv. Tyto rady sestavené z laických zástupců veřejnosti, jejichž funkce by byla primárně kontrolní, by měly být doplněny správními radami odborníků schopných dohlédnout na hospodaření veřejnoprávních institucí a být partnerem ředitele, jenž se o některé pravomoci bude muset se správní radou podělit. Tak alespoň funguje německý model, v němž řízení se opírá o vzájemné vazby tří vrcholných orgánů – vysílací rady (Rundfunkrat), správní rady (Verwaltungsrat) a ředitele (Intendant)

Jednou z významných změn při přechodu na takový model měla být skutečnost, že členství v nyní rozšířených vysílacích radách (Rada ČT, Rada ČRo) bude čestnou NEPLACENOU funkcí, tedy žádnou trafikou udělovanou partajním kamarádům. Dále tyto vysílací rady by měly jen globálně kontrolovat výstupy veřejnoprávních vysílatelů, aniž by se pletly ředitelům do řemesla, na plenárky by se scházely čtyřikrát až šestkrát do roka a svoji činnost by zaměřily do ad hoc ustavených komisí či výborů k jednotlivým tématům.

Metaforicky vyjádřeno – vysílací rady reprezentující širokou veřejnost by měly být zákazníkem konzumujícím pekařské výrobky, který se ozve až v okamžiku, kdy ten chleba či housky nebudou k jídlu, nebo když nebudou odpovídat požadovaným parametrům či zákonným předpisům. Měly by být spotřebitelem, který nestojí pekařům za zády a neplete se jim do řemesla, ale který má právo na názor, a který má možnost vyvolat podnět k nápravě, tedy obrátit se se stížností na vedení pekárny, případně ho odvolat.

Zatímco vysílací rada sleduje program a plnění úkolů veřejné služby, správní rada dbá na to, aby instituce veřejné služby byla dobře spravována, aby se tu dobře hospodařilo, k čemuž je dobré mít nějaké odborné zkušenosti a kvalifikaci (mediální, právnickou, ekonomickou). Také členství v této radě nebývá v Německu hlavním džobem, který by měl dotyčného uživit, i když nějaký peníz za tuto funkci dostává (správní rady se v Německu scházejí tak jednou za dva měsíce, někdy jednou měsíčně). Ředitel, který má dnes u nás v podstatě volnou ruku na téměř všechna rozhodování, by se tak musel o své pravomoci dělit a nemohlo by dojít k tomu, že aniž se s kýmkoli - kromě svých podřízených – poradí, podle své vůle všechno v dané instituci překope.

x x x

Není žádným tajemstvím, že jsem byl přizván do ministerské komise, že o návrhu novely tedy něco vím, a proto bych se rád k němu vyjádřil. Když jsem ho dostal do ruky a také když jsem slyšel reakce přítomných současných radních a jiných zainteresovaných činitelů, pochopil jsem, že aplikace některých zahraničních modelů bude u nás vždycky jen obtížně průchodná a proto asi nebude tím nejlepším řešením.

Jak jsem zjistil, představa „kontroly lehké ruky“ a „globálního hodnocení“ ze strany vysílacích rad je pro některé lidi nepředstavitelná. Systém pravidelných čtrnáctidenních debatních klubů, při nichž vzniká pocit, že to máme pod kontrolou a že se řeší důležité věci (a proto si ty peníze zasloužíme), se natolik vžil, že moje poznámka o plenárkách jednou za čtvrt roku, případně podle potřeby, vyvolal obrovskou nevoli (takhle bychom přece nemohli kontrolovat).

Návrh novely i nadále předpokládá, že členové vysílací rady se budou permanentně plést pekařům do řemesla. Typický pro novelu je návrh paragrafu o hlavních úkolech Rady ČT/ČRo. Na prvních čtyřech místech je uvedeno: jmenovat, odvolávat, schvalovat, rozhodovat, a teprve na pátém místě je uveden úkol, který v Německu stojí na místě prvním, tj. „dohlížet na plnění úkolů veřejné služby (…) a naplňování zásady vyplývajících z Kodexu (…) a za tím účelem vydávat stanoviska a doporučení týkající se programové nabídky.“

Typické je i to, že Rada ČT/ČRo by měla mít podle novely i nadále právo šťourat do účetních dokumentů a veškerých písemností ČT/ČRo. V tom případě nevím, proč se tedy zřizuje správní rada, která by na takové věci měla být kompetentní, a které se v novele dokonce předpisuje, že se musí scházet dvakrát měsíčně. Zkrátka představa, že by mělo být všechno trochu jinak, a že by se systém měl od základu překopat, asi narazil na setrvačnost a zavedené zvyky.

To se týká i financování. Představa, že bych funkci vykonával „ehrenamtlich“ jako v Německu a byl placen jen náhradou za ušlý zisk nebo za konkrétní práci, kterou vykonám (aktivita v komisích či výborech) a nikoli paušálem, bude asi také těžko průchodná. Budu-li placen od schůze, vzniká nebezpečí, že si těch schůzí budu svolávat co nejvíce. Nehledě na to, že když se vysílací rady rozrostou minimálně na 25 lidí, pak se to ČRo i ČT dost prodraží. Také nevím, proč z novely mizí rotační princip postupné obměny třetiny radních ve dvouletých intervalech. Možná, že tady mají právníci pravdu, že to nejde, nechci se jim plést do řemesla.

Přiznám se, že trochu cítím vinu za současný neúspěch. Na vyžádání jsem v posledním půl roce vyprodukoval dvě nové studie o tom, jak to probíhá v zahraničí, Naposledy jsem tak učinil jak pro Parlamentní institut (ke stažení zde), tak pro Českou televizi. Uvědomuji si, že možná těmito zahraničními příklady svádím odpovědné činovníky na scestí jednoduchých řešení ve formě kopírování zahraničních vzorů.

Na druhé straně mám jisté alibi. Právě v odkazované studii pro parlament, vyrobené na žádost volebního výboru, v závěru uvádím:

„Uvedené příklady rozmanitého přístupu, jak k problému správy a veřejné kontroly médií veřejné služby, tak k problému definování obsahu jejich výstupů a služeb, jsou názorným dokladem a ilustrací toho, že neexistuje jeden jediný ideální model řešící všechny problémy, které se v souvislosti s uvedenými tématy vyskytují.

Zvláště metody výběru a rozhodování orgánů, které by měly řídit, kontrolovat a dohlížet na plnění úkolů veřejné služby, ve velké míře záleží na prostředí, v němž tyto procesy probíhají. Na jedné straně mohou existovat formálně vytříbené a do detailů vyspecifikované modely nejrůznějších kontrolních grémií se zárukami přísného oddělení od jiných zájmů než zájmu široké veřejnosti, a přesto u nich může, buď kvůli lidskému faktoru, nebo vzhledem ke korupčnímu prostředí, docházet k selhávání jejich funkce strážce nezávislosti a plurality média veřejné služby

Na druhé straně systémy tzv. mediálních rad, které z formálního hlediska jsou až příliš navázané na vládnoucí administrativu nebo prostřednictvím poslanců na systém politických stran, může dobře fungovat tam, kde dojde ke shodě všech účastníků procesu, tzv. stakeholders, že veřejný zájem je důležitější než nejrůznější zájmy partikulární, ať už stranické, politické či ekonomické.

Také proto mechanické přejímání cizích vzorů, bez přihlédnutí k místnímu prostředí a jeho podmínkám, nebývá tou nejlepší cestou k úspěchu.“ Konec citátu

x x x

Možná, že by bylo lepší začít jinde a jinak – nejprve analyzovat situaci, zjistit, co je špatně, co by mohlo být lépe, a teprve pak hledat řešení. A to nikoli v kancelářích legislativců opisujících evropské směrnice a plnících politická zadání, ale v kolektivu lidí, kteří s přijatými zákony pak musí žít. Potíž je v tom, že v uvedené novele se plnil a plní jen jeden politický úkol – odpolitizovat mediální rady – aniž se řeší další a možná zásadnější problémy, a to nejen veřejnoprávního vysílání, ale celého systému vysílacích a nových médií.

Patří mezi ně financování a reforma poplatku, vymezení mantinelů pro veřejnou službu v labyrintu nových médií, specifikace nesmyslně stanovených kvót audiopopisů, přebujelá administrativa obsahové regulace (zde mám na mysli zkoumání a trestání objektivity) a odstranění celé řady paragrafů, které se na mediální legislativu za posledních dvacet let nabalily.

Na jedné straně by to chtělo celkovou rekoncepci mediální legislativy, která by začala u vysílacího zákona 231/2001, pokračovala by přes poplatkový zákon 348/2005, zákony o audiovizuálních mediálních službách 132/2010 až po prastaré zákony o Českém rozhlase 484/1991 a České televizi 483/1991.

Na druhé straně na takovou rekoncepci asi není právě teď vhodná doba, nejen u nás, ale i v Evropě, kde proměny nových médií si vynutí nový přístup k jejich regulaci, který je na spadnutí. Například v tom, že důležitější než regulace obsahu bude regulace hospodářské soutěže a rovného přístupu ke komunikačním kanálům, a že programové kvóty a jiné regulační vymyšlenosti by měly odejít do propasti dějin společně z analogovým věkem, který opouštíme.

Také proto ty úkoly, které dnes před ministerstvem kultury v legislativě stojí, rozhodně nikomu nezávidím.