Když prezident rozhoduje o tom, co je a co není nesmysl

V jednom z pořadů Newsroom ČT24 pojednávajícím "kauzu Peroutka" se lékař Martin Stránský dosti tvrdě a trochu subjektivně vyjádřil o zdravotním stavu Miloše Zemana (přicházíme o prezidenta...nastupuje pacient...osobnost, která se dostává do stavu, kdy ztrácí sebereflexi). Přestože s tímto vyjádřením nesouhlasím, každé další vystoupení mého prezidenta mi přináší důkazy, že sebereflexe nepatří mezi jeho silné stránky, a že by občas bylo na místě, kdyby - jak ho upozornil i jeho předchůdce - si své projevy psal předem a své informace si zkontroloval.

Co mám na mysli? Zcela konkrétně pasáž z jeho dnešního rozhovoru pro MF Dnes, která se týkala televizního poplatku. Cituji doslova:

Otázka: Proč jste vystoupil tak ostře proti České televizi a vyslovil se pro to, že by měla přijít o své koncesionářské poplatky?

Odpověď:Jednak je to reakce na setkání s občany, kteří mluví o neobjektivitě České televize, ale takovou poslední kapkou pro mě bylo vyjádření generální ředitele Dvořáka o tom, že koncesionářské poplatky by měl platit i ten, kdo televizi nemá. Já to pokládám za stejný nesmysl, jako kdybyste splácel leasingovou půjčku na auto a přitom to auto neměl. Tímto svým nesmyslným vyjádřením pan Dvořák uvolnil jistou lavinu, ale chtěl bych vás při vašem vzdělání, jak říkal Vlasta Burian, upozornit, že koncesionářské poplatky se neplatí například v Polsku, Maďarsku, ve Španělsku, v Lucembursku. Takže koncesionářské poplatky nejsou samy o sobě garancí demokracie, jak tvrdí přebujelý moloch České televize, který nedokáže soutěžit v normálních, komerčních podmínkách kvalitou svých programů, ale pouze tím, že od každého člověka vybírá měsíčně 135 korun.

V této odpovědi se průzračně zrcadlí jednak prezidentovo hluboké nepochopení funkce vysílání veřejné služby a způsobu jeho financování, jakož i naprostá neinformovanost o situaci nejen u nás, ale také v okolním světě.

Ano, způsob tohoto financování je zvláštní. Má původ v začátcích rozhlasového vysílání, kdy jediným distribučním kanálem vysílání byly terestrické frekvence, tj. kmitočtové spektrum chápané jako národní bohatství spravované státem, a kdy stát deklaroval svůj regulační monopol nejen na vysílací, ale i na přijímací stránku věci. Stát tehdy uděloval "koncese", ve Velké Británii "licence," každému, kdo si zakoupil rozhlasový, později televizní přijímač. Přestože v průběhu doby tento poplatek ztratil svůj "koncesionářský" či "licenční" charakter (neboť na příjem signálu z veřejného statku mají právo všichni i bez koncese či licence), stále se o něm u nás mluví jako o koncesionářském (i když zákon 348/2005 takový výraz nezná), a ve Velké Británii se dodnes platí "licence fee" ze zákona.

Poplatek tedy přestal být chápán jako platba za koncesi či jakési povolení vlastnit přijímač, ale jako nástroj financování někdejších monopolních státních či veřejnoprávních provozovatelů rozhlasového a televizního vysílání, který jim měl zajistit nezávislost na jejich zřizovatelích, tj. na vládě či parlamentu. Situace se zkomplikovala příchodem provozovatelů soukromého vysílání do Evropy (70. léta rozhlas, 80. léta televize). Na televizoru, za jehož vlastnictví platil spotřebitel měsíční poplatek, se objevily programy, které se financovaly samy, i bez poplatku. Objevila se obvyklá výhrada: já se na veřejnoprávní televizi nedívám, poslouchám jen komerční rádia, proč mám platit jenom za to, že mám přijímač?

U nás dosti rozšířenou iluzi z počátku 90. let, že Česká televize by nemusela být, protože by stačila Nova a Prima, se naštěstí podařilo vyléčit vysíláním těchto stanic v dalších letech. Některé zákony trhu zkrátka nelze obejít a řadu informačních služeb a pořadů tyto stanice nikdy nenabídnou ne proto, že by nechtěly, ale že by to pro ně bylo finančně neúnosné. To platí nejen pro náš trh, ale i pro ostatní naše evropské sousedy. Také proto i po příchodu soukromého vysílání politici a občané i nadále akceptovali existenci poplatku včetně jeho zastaralé konstrukce.

Rozvojem informační společnosti, vznikem nových distribučních kanálů (kabel, satelit, internet), digitalizací vysílání, jakož i vznikem dalších přijímacích zařízení (počítač, tablet, chytrý telefon) se v současné době poplatek dostává do další krize, neboť jeho konstrukce odvozená od vlastnictví "zařízení technicky způsobilého k individuálně volitelné reprodukci rozhlasového či televizního vysílání" začíná postrádat logiku. Cožpak musí platit i majitelé počítačů, tabletů, mobilů, mezi nimiž se skutečně mohou vyskytnout ti, kteří kontinuální rozhlasové či televizní vysílání nesledují.

Tato situace vede k tomu, že je třeba si nalít čistého vína a jasně formulovat, jakou funkci poplatek vlastně plní. Je třeba veřejnosti sdělit a vysvětlit, že vlastnictví přijímacího zařízení není tím hlavním důvodem poplatku, ale že: rozhlasový a televizní poplatek je solidární daní, kterou všichni občané přispívají na provoz vysílání veřejné služby bez ohledu na to, zda někteří z nich deklarují, že výstupy veřejnoprávního vysílání nevyužívají (což bývá promilová výjimka, neboť na programy ČT a ČRo občas zatoulá téměř každý).

Tuto jednoduchou pravdu již akceptovali ve více zemích způsobem, který náš prezident označuje za nesmysl. Od roku 2013 v Německu platí poplatek každá domácnost, když "Rundfunkgebühr" (rozhlasový/vysílací poplatek) se změnil na "Rundfunkbeitrag" (rozhlasový/vysílací příspěvek). Od roku 2013 se ve Finsku televizní poplatek "YLE maksu" změnil na televizní daň "YLE vero." Platí ji všichni plátci z daně z příjmu, ať už mají či nemají televizor, nebo ať už se dívají či nedívají na programy YLE. Podle prezidenta další "nesmysl." Podobný nesmysl najdeme i v Dánsku a svým způsobem i v Nizozemsku, které prezident zapomněl zmínit, přestože tam poplatky zrušili už v roce 2000 a nahradili je zvláštní daní, vybíranou daňovými úřady (opět platí všechny domácnosti).

Trvání na solidárním poplatku, který má zvláštní režim, a jehož výnos se nerozpouští ve státním rozpočtu, má svůj důvod: zajišťuje stabilitu a předpoklad nezávislosti (neříkám že přímo nezávislost) vysílatele veřejné služby na exekutivě státu a politických stranách. Odpovědnost veřejnoprávních vysílatelů je tak nasměrována k plátcům poplatku a nikoli ke státu a jeho orgánům. Samozřejmě, existují i jiná řešení. Platit média veřejné služby přímo ze státního rozpočtu a vystavit je tak možnosti vydírání přes peníze. Příkladů by se našlo více.

Jeden pochází z Maďarska, které nám Miloš Zeman dává za příklad. (Detaily zde a tady.). A jsme-li u těch dalších příkladů: Není pravda, že v Polsku poplatek neexistuje. Ano, návrhy na zrušení poplatku zde byly, ale nepřešly v roce 2009 přes prezidentské veto. Abonament se v Polsku stále vybírá, i když s jeho výběrem zde mají velké problémy. Prezident zřejmě čerpal z materiálů europoslance Kožušníka, který kdysi ve svém tažení proti poplatku rozhlásil, že v Polsku ho už nemají, přestože se tak nestalo.

Rovněž poslední dva příklady prezidenta - Lucembursko a Španělsko - by vyžadovaly upřesnění. Tak především: v Lucembursku žádnou veřejnoprávní televizi nemají. RTL byla od začátku komerční stanice, která profitovala z přesahů do francouzsky mluvících trhů. Existuje zde jen veřejnoprávní rozhlas ERSL placený ze státních dotací a zřízený až v roce 1991. Nehledě na to, že poměry na mediálním trhu ministátu Lucemburska asi nebudou dobrým příkladem k následování.

Ve Španělsku je to trochu komplikovanější. Frankistický režim po příchodu televize zrušil v roce 1965 poplatky s tím, ať se televize živí reklamou. Zpravodajství pak bylo dotováno ze státního rozpočtu. V tomto systému se pokračovalo i po pádu režimu v roce 1975, i po příchodu komerční televize (s financováním regionálních stanic je to trochu složitější). V roce 2009 zákon zrušil reklamu v RTVE a v podstatě dnes všechny náklady RTVE se hradí ze státního rozpočtu. Španělští občané tudíž neplatí žádnou zvláštní daň, nebož zákon z roku 2009 zdanil jednak komerční vysílatele (soukromé televizní programy odvádějí 3% a placené televize 1,5 % ze svých příjmů do státního rozpočtu) a také telekomunikační operátory (daň ve výši 0,9 % z hrubých příjmů (gross operating revenue) platí telekomunikační společností s licencemi od španělského regulátora). Jen tak na okraj, stát si za své dotování RTVE vybírá daň, ředitele RTVE volí poslanci parlamentu většinou hlasů. Mělo by to tak být i u nás?

Nevím, odkud bere Miloš Zeman odvahu pouštět do světa povrchní informace nasbírané jeho encyklopedickým mozkem, aniž by si ověřil, zda to, co říká, je pravda či nikoliv. Nevím, zda si uvědomuje, jak podkopává hlásáním nepravd autoritu svého úřadu. Možná, že je mu to jedno, protože vše, co říká o televizním poplatku a veřejnoprávní televizi, je možné zaslechnout v diskusích štamgastů čtvrté cenové skupiny, a možná právě o podporu tohoto elektorátu on usiluje. Nebo že by měl neurolog Martin Stránský pravdu?

P.S. Těm, kteří mají zájem o to, jak k problému financování médií veřejné služby přistupují v jiných státech (Německo, VB, Francie, Nizozemsko, Rakousko, Finsko), nabízím výtah z jedné mojí studie z loňského roku, kterou má k dispozici Česká televize (nevím, zda je online). Dokument ve formátu .docx je k dispozici zde.