V době, kdy píšu tenhle blog, a kdy ministr zahraničí Zaorálek jedná s ruským velvyslancem o vysílání dokumentárního filmu „Varšavskij dogovor - rassekrečennyje stranicy“ (Varšavská smlouva – odtajněné stránky), nehodlám přidávat další komentáře ke svéráznému pohledu ruského prvního programu Rossija na události roku 1968 v Československu. To hlavní a zásadní už bylo vysloveno (například v Událostech ČT 29. května), a proto se soustředím jen na několik detailů, které jsem zatím v médiích nenašel.
Nejdříve základní fakta. Uvedený dokument byl součástí série uváděné titulkem „Poběda - 70 let.“ Při znalosti programového plánování v televizi si dokážu představit, že jeho výroba byla naplánována k výročí podobně, jako plánují svůj program k různým výročím i jiné televize, včetně té České. Tady však veškeré podobnosti končí. Ruští dokumentaristé přistoupili ke tvorbě filmu nikoli proto, aby diváky informovali o historických událostech, zde spojených se vznikem a zánikem Varšavské smlouvy, ale aby vytvořili příznivý obraz tohoto paktu a jeho ozbrojených sil na pozadí vylíčení agresivity Severoatlantické aliance.
Zadání bylo jasné a víceméně se odráží v popisu projektu autorky Mariny Petuchovové a režiséra Dmitrije Ušakova:
„V roce 2005 Polsko vydalo prohlášení, které se stalo senzací - oznámilo svůj záměr odtajnit dokumenty Varšavské smlouvy - vojenské aliance socialistických zemí vytvořené s cílem vyvážit sílu NATO. V evropském a světovém tisku se objevily chytlavé titulky, oznamuje brzké zveřejnění zákeřných a agresivních plánů vůdců bývalého sovětského bloku. Brzy se však o odtajněných dokumentech přestalo mluvit, nastalo mlčení. Co se stalo? Nenašlo se v nich alespoň něco málo kompromitujícího? Nebo se ukázalo, že jejich odtajnění vrhá stín nikoli na Varšavskou smlouvu, ale na Severoatlantickou alianci?
Úroveň dokumentu naznačuje už zvolený název srovnatelný s praktikami bulvárního tisku. Slibují se zde „odtajněné dokumenty,“ a nakonec se ve filmu objeví dokument jeden z roku 1981, v podstatě nic neříkající. Noticka pořadu totiž pokračuje:
„V Rusku všechny dokumenty týkající se podstatných aktivit vojenského bloku socialistických zemí zůstávají do dnešního dne utajeny. S výjimkou… jednoho třístránkového dokumentu. Tvůrčí tým filmu k němu získal přístup a také se setkal s mnoha svědky a účastníky nejvýznamnějších událostí v historii Varšavské smlouvy: vytvoření projektu vojenské aliance socialistických zemí, vstupu vojsk do Prahy v roce 1968, a setkání, na němž byli poprvé soudruzi osloveni jako páni. Na obrazovce tak ožívá historie, která do této doby zůstávala „v zákulisí.“
Za touto barnumskou reklamou (odhalíme vám zákulisí dějin) se skrývá neuvěřitelně špatný dokument, využívající ty nejhorší metody pokleslé propagandy, pro níž historická fakta nic neznamenají, neboť hlavní slovo má pohled ideologických frází, lží a emocionálních útoků. A to se týká nejen událostí v Československu, ale i líčení poválečné historie a okolností vzniku Varšavské smlouvy. Není pochyb o tom, že její založení v roce 1955 vycházelo z poválečného vývoje v Evropě a mělo svoji logiku a racionální jádro (vstup SRN do NATO), určitě však ne tak primitivní, jak ho líčí uvedený dokument.
x x x
Schéma je od začátku jasné: Varšavská smlouva – mírumilovný spolek bratrů ve zbrani, NATO – apriorně zlé a nebezpečné společenství, ohrožující ostatní země. Aby však mohl být Varšavský pakt představen jako hodný beránek a mírotvorce, musela se znásilnit historická fakta. Ozbrojená invaze a okupace Československa v roce 1968 se zkrátka do narýsovaného schématu ne a ne vejít. A tak musely přijít ke slovu ty nejhorší tradice propagandy totalitních režimů, založené na polopravdách, lžích a pomluvách ve stylu: „V Praze se připravoval ozbrojený převrat.“ Nechci a nebudu je dále rozvádět, souhlasím s historikem Oldřichem Tůmou, který se vyjádřil v tom smyslu, že reagovat na nějaké bláboly nevzdělaných televizních propagandistů je pod úroveň seriózního historika.
Tím však nemyslím, že by se nemělo reagovat. Kdyby to však bylo způsobem, o kterém Petr Hájek v Protiproudu píše: “Česká televize a následně všechna hlavní média šílí: Teď se Putin ukázal v plné parádě! Takové falšování historie!“ pak by to asi bylo špatně. Nic totiž nenasvědčuje tomu, že tady jde o projev oficiálního stanoviska ruské vlády, nebo Vladimíra Putina.
Uvedený dokument je pouze výpotkem několika mladých nevzdělaných dokumentaristů, kteří plnili ideové zadání, do jehož schématu zakomponovali známým manipulačním způsobem i výroky západních politiků (bývalý francouzský ministr zahraničí Roland Dumas, poradce německého kancléře Helmuta Kohla Horst Teltschik, šéf informační kanceláře NATO v Moskvě Robert Pszczel). Kromě toho byl dokument vysílán v okrajovém vysílacím čase, ve středu 20. května krátce po půlnoci, tedy vlastně ve čtvrtek v noci, jakoby si i programové vedení kanálu Rossija uvědomovalo, že vyrobený dokument není žádný zázrak. Na druhé straně chápu a souhlasím s tím, že nechat bez povšimnutí lživá tvrzení, která vysílal hlavní celostátní program Rossija, o němž se ví, že je součástí státní propagandy, to zkrátka nejde, je třeba oficiálně protestovat.
x x x
Nevím, kolik lidí, kteří dokument komentovali, jej skutečně viděli a byli schopni porozumět jeho komentáři. Jako příslušník generace dříve narozené, která bukvy ještě nezapomněla, jsem přetrpěl některé kurkyniksové a goebbelsovsky ilustrované pasáže, výmysly „historika“ Vladimíra Bruze, jakož i pokřivené vzpomínky veterána pražské okupace Jurije Sinělščikova, abych se dočkal dvou historicky zajímavých výpovědí.
Tou první bylo otevřené přiznání z úst ruského vysokého armádního funkcionáře, že vojenské cvičení Varšavské smlouvy „Západ 81“ bylo zorganizováno speciálně kvůli situaci v Polsku, jako demonstrace síly, která později přiměla generála Jaruzelského k vyhlášení výjimečného stavu a potlačení Solidarity.
Tou druhou bylo svědectví účastníka zasedání Varšavské smlouvy na nejvyšší úrovni v červnu 1990, v němž popisuje počátek zániku tohoto paktu. Životopisec Václava Havla Michael Žantovský zasedání věnuje jeden krátký odstavec: „V červnu přijel Havel do Moskvy znovu na vrcholnou schůzku hlav států Varšavské smlouvy s jasným úmyslem odstranit pakt na smetiště dějin. Nebylo to tak těžké, jak se mohlo zdát. Gorbačov rychle ztrácel kontrolu a nově demokratické vlády střední a východní Evropy měly už dostatek sebevědomí, aby si prosadily svou.“ (Žantovský, Michael: Havel. Praha Argo 2014. str. 382)
Jak to ve skutečnosti probíhalo, s trpkostí v hlase vzpomíná očitý svědek této události Vladimír Lobov od 36. do 38. minuty filmu. Za prvé ho šokovalo, že Gorbačov oslovil přítomné slovem „pánové“ a nikoli „soudruzi“, a za druhé, že Gorby téměř vůbec nereagoval na Havlův požadavek, aby se vojenský pakt rozpustil. (Tehdejší Havlovy návrhy jsou obsažen v jeho moskevském projevu ze 7. června 1990.)
Jen tak na okraj pro pamětníky: právě na zasedání v Moskvě se Václav Havel dozvěděl o aféře Bartončík, kterou letmo zmiňuje ve své knize „Prosím stručně“ slovy: „Já odjel uklidněn do Moskvy, snad to byla schůzka Varšavské smlouvy, už nevím (sic!), ale ještě tam jsem se dozvěděl, že pan Bartončík se žádné funkce nevzdal a kandiduje dál“ (Havel Václav, Hvížďala Karel: Prosím stručně. Praha Gallery 2006, str.76) To, co bylo pro Vladimíra Lobova zážitkem, který ho traumatizuje ještě dnes, bylo pro Havla epizodou, která mu po sedmnácti letech nestála za zmínku ve vzpomínkové knize.
x x x
A ještě jedna pamětnická vzpomínka. Jako zdroj obrazového materiálu pro dokument „Varšavská smlouva – odtajněné stránky“ posloužil dokument „Československo – rok zkoušek“ natočený v roce 1969 pro potřebu veřejného ospravedlnění srpnové okupace. Ten film si pamatuji, protože se někdy po roce 1970 vysílal i v Československé televizi. V jeho úvodu se objevil jako „kontrarevolucionář“ či „pomýlená mládež“ plamenně diskutující Vladimír Železný. Vím, kdy ten záběr vznikl. Bylo to 21. března 1968, když se v Karlíně v ČKD konalo jakési setkání dělníků s mládeží a studenty, a tuto besedu natáčel český zpravodajský film pro filmový žurnál. Byl jsem tam také, nikoli však jako student, ale jako doprovod západoberlínského televizního štábu SFB.
Sovětští dokumentaristé měli už v roce 1969 přístup ke všem materiálům českého filmového zpravodajství, které ve svém dokumentu účelově s patřičným komentářem využívali. Tenkrát jsem se kdesi doslechl (neručím za správnost), že tím záběrem z Karlína se jeden z autorů filmu, zpravodaj sovětské televize v Praze kameraman Kovnat, chtěl pomstít Vovkovi Železnému, s nímž se znal a stýkal, za jeho nepřátelské chování vůči němu po srpnové invazi. Zda tomu tak skutečně bylo, nevím. Tehdy jsme v televizi s obavami očekávali, co z toho bude, protože za taková svědectví o aktivitách v roce 1968 se v rozhlase vyhazovalo. Vladimíra Železného však z ČST vyhodili z jiných důvodů až o dva roky později, v roce 1973.
Dokument „Československo – rok zkoušek“ byl zdigitalizován a je na internetu, marně jsem v něm však hledal záběry ze současného dokumentu televize Rossija, v němž sovětští důstojníci ukazují zbraně kontrarevoluce zabavené ve sklepích ministerstev. Autoři filmu „Československo – rok zkoušek“ tehdy asi tušili, že tahle lež – neboť šlo o regulérně evidované zbraně ze skladů Lidových milic – by jim asi v oficiálním dokumentu pro celostátní televizi v roce 1969 neprošla. Zřejmě byla natočena armádními kameramany jen pro propagandistické účely uvnitř sovětské armády. Dnes, s odstupem téměř půlstoletí se tahle lež bezostyšně vydává za pravdu. Bohužel, není jediná.