Slovo „sluníčkář“ v proměnách času

„Pravdoláskař je mrtev. Ať žije sluníčkář!“ hlásá titulek článku Tomáše Menschika v posledním tištěném vydání Týdne (21. září), jenž se inspiroval (opisoval?) zprávou Zdeňky Trachtové ze 16. července na idnes.cz , která konstatovala „Sluníčkář je nový pravdoláskař. Zda je to jen móda, experti neodhadnou.“ Oba autoři nebyli prvními novináři, kteří se pokusili analyzovat výskyt a význam slova „sluníčkář.“ Vloni v létě tak učinil v seriálu o „sluníčkových človíčcích“ reportér Reflexu J. X. Doležal. (1. díl, 2. díl, 3. díl, 4.díl, 5.díl)

Aniž bych chtěl hodnotit charakteristiky sluníčkářů, které se v těchto materiálech objevují, pokusil jsem se zjistit, kdy a jak se slovo sluníčkář – nejen jako podstatné jméno, ale i jako přívlastek a příslovce – používalo v mediální komunikaci, kterou od 90. let monitoruje služba Newton Media.

Zjistil jsem, že úplně první výskyt Newton zaznamenal v rozhlasové debatě na Radiožurnálu 3. dubna 2000, a to ve větě: „pan doktor Křeský z Ondřejova, který je sluníčkář…,“ když přívlastku sluníčkář se zde dočkal astronom specializovaný na výzkum slunce. Dá se předpokládat, že už tenkrát, před deseti patnácti lety, i když nepronikl do médií, se pojem sluníčkář používal v běžném hovoru jako charakteristika určitého typu lidí. Spisovatelka Irena Dousková v roce 2006 v knize Oněgin byl Rusák popisuje dětské skupiny jako „tesiláky,“ „sluníčkáře.“ A když v roce 2010 reportáž na webu denikreferendum.cz charakterizovala letní festivaly, objevila se v ní věta: „Na rozdíl od jemnějšího Real Beatu se (festival Mighty Sounds) nebojí přitvrdit a kromě dreadatých sluníčkářů narazíte i na natužená číra dřevních punks.“

Sluníčkář v této době byl tedy spojen s lidmi, kterým J.X. Doležal přisoudil tyto atributy: „sandály, ruksak, nedostatek depilace včetně dredů“ ve shodě s charakteristikou „předpisového sluníčkáře“ z blogu Martina Konvičky: „mastný účes nebo dredy, uhýbavý pohled.“ Ještě v letech 2013-2014 byli tedy sluníčkáři zařazováni do skupiny lidí prosazujících alternativní styl života, mezi ekologisty, hippies, kritiky odcizené industriální společnosti z humanistických nebo levicových pozic. Alespoň tak jsem to vycítil z původního kontextu používání výrazu sluníčkář, jehož obsah se začal profilovat pozdějšími reakcemi na konkrétní události a zasazením do kontextu aktuálních politických diskusí.

Při předvolební kampani na prezidentský úřad v letech 2012-13 se o Táně Fischerové ještě mluvilo jako o „sluníčkové kandidátce“ ve výše uvedeném smyslu. Ovšem v posledních dvou letech se pojem sluníčkář začal stále více používat pro označení naivního multi kulti zastánce univerzálních lidských práv, kterému nevadí přistěhovalci, a jenž odmítá podlehnout islamofobii šířené stoupenci iniciativy Islám v ČR nechceme a nebo Konvičkovým Blokem proti islámu. Nejen rétorika Konvičkových stoupenců, ale také migrační krize vyvolávající obavy před záplavou cizinců způsobily, že pojem sluníčkář začal být nejen pohrdlivým označením alternativního naivního humanisty a milovníka přírody, ale nálepkou označující přímo nepřítele naší civilizace. Dehonestující chápání pojmu sluníčkář bylo na světě.

Tento posun významu zaznamenaly především komunikace na sociálních sítích a také obsah blogů, které Newton monitoruje. Jsou to především blogy a internetová periodika, která ve statistikách výskytu slova sluníčkář zaujímají 85-90 procent zdrojů. Na tištěná média a jejich webové verze připadá zbytek.

Statistika výskytů slova sluníčkář v informačních médiích sledovaných Newtonem kromě toho ukazuje nebývalou konjunkturu tohoto výrazu v letošním roce. Zatímco za dvě dekády, přesněji v letech 1996-2004, jsem ze sledovaného obsahu vyfiltroval přibližně dvěstě dvacet odkazů na texty se slovem sluníčkář, za letošní rok, tj. od ledna do září Newton zaregistroval kolem devíti set textů se sluníčkáři, z čehož plné čtyři stovky pocházely z blogů na idnes.cz.

Co se týče zdrojů produkující texty, v nichž se vyskytuje slovo sluníčkář, na druhém místě se umístily parlamentnilisty.cz (84), pak následují weby eportal.parlamentnilisty.cz (44), virtually.cz (38), euportal.parlamentnilisty.cz (25), neviditelnypes.cz (25), reflex.cz (25), denikreferendum.cz (21), a tištěná média MF Dnes (13), Hospodářské noviny (11). Všechny ostatní zdroje počínaje Protiproudem (9) vyprodukovaly méně než deset „sluníčkářských“ textů, přičemž web eurabia.parlamentnilisty.cz se překvapivě krčí na konci seznamu s pouhými dvěma výskyty.

Podobný filtr aplikovaný na pravdolásku a její mluvnické odnože potvrdily, že sluníčkáři v politické komunikaci pravdoláskaře skutečně nahrazují. Protože vedle devítistovek letošních textů se sluníčkáři, monitoring Newtonu zaznamenal jen sedm stovek textů s pravdoláskaři. Na prvním místě této statistiky jsou opět blogy idnes.cz (199 textů), sledované Parlamentními listy (131), eportálem (46), euportálem (36), texty z Neviditelného psa (26), z webu Virtually (24) a – což jest jediný rozdíl od žebříčku sluníčkářů – z deníku KSČM Haló noviny (23). Zdejším publicistům zřejmě leží v žaludku více pravdoláskaři než sluníčkáři.

Zda sluníčkáři plně a trvale nahradí pravdoláskaře v diskusích naší hádavé internetové scény, jest otázkou. Myslím, že konjunktura slova sluníčkář je dočasná. Vede mě k tomu i postoj europoslance Jana Zahradila, který redaktoru Menschikovi odpověděl: „Už se mu (slovu sluníčkář) vyhýbám, protože si to slovo osvojili lidé kolem pana Konvičky, s nimiž nechci být vůbec spojován. Zůstanu u staršího označení pravdoláskař.“