Předvolební průzkumy a selhání agentur (Týdeník rozhlas 12/2016)

Nedávné slovenské parlamentní volby byly pozoruhodné nejen svými výsledky, které rozkolísaly zdejší politickou scénu, ale také totálním selháním agentur zkoumajících veřejné mínění a sledujících volební preference. Ani jedna z renomovaných agentur Median, Focus, Polis nebo AKO nepředpokládala, že Ľudová strana Naše Slovensko fašizujícího Mariana Kotleby překročí pětiprocentní hranici a dostane se do parlamentu. ĽS NS však získala osm procent hlasů a čtrnáct mandátů ve stopadesátičlenné Národnej radě Slovenska.

Politická strana Sieť někdejšího kandidáta na prezidentský úřad Radoslava Procházky, které výzkumy přisuzovaly až patnáct procent voličských hlasů, horko těžko přelezla pětiprocentní hranici (5,6%) a získala deset mandátů. Zveřejněná data průzkumů podcenila také popularitu pravicové SaS Richarda Sulíka a populistické OĽaNO (Obyčajní ľudia a nezávislé osobnosti) Igora Matoviče. Obě strany získaly dvojnásobek hlasů (12,10%, 11,02%), než kolik se jim předpovídalo.

Sociologové zdůvodňují svůj neúspěch objektivními obtížemi, mezi něž patří dvoutýdenní moratorium pro zveřejňování předvolebních průzkumů, které do volebního zákona prosadila strana Smer. Poslední data tudíž pocházela z poloviny února, a jak se ukázalo, 6. března bylo všechno jinak. Kromě nerozhodnutých voličů, kteří na poslední chvíli mění svá rozhodnutí, jsou noční můrou průzkumů také ti, o nichž se neví, zda k volbám vůbec půjdou. Aplikace rozmanitých modelů, které by měly předpovědět jejich chování, jsou pak příčinou pronikavých rozdílů v datech jednotlivých agentur, jak je známe také u nás.

Podle mého názoru však věrohodnost výzkumů volebních preferencí umenšuje ještě jedna věc – lidská přirozenost, která se snaží sebe sama představit v tom lepším světle. Přestože odpovědi využívané ve výzkumech veřejného mínění jsou anonymní, vždy vycházejí ze situace, v níž respondent, více či méně intimně, komunikuje s tazatelem, který od něj sice nežádá jméno, ale některé základní údaje – věk, bydliště, vzdělání, sociální postavení. Tato intimita se liší podle toho, zda zjišťování dat probíhá tváří v tvář, telefonicky, prostřednictvím internetu či dotazníku.

Vzpomínám na rok 1997, kdy do průzkumu sledovanosti televizních pořadů se zapojily první peoplemetry – krabičky sledující, který televizní program ta která domácnost právě sleduje. První výsledky přinesly některá překvapení. Peoplemetry ukázaly dvojnásobnou sledovanost erotického pořadu televize Nova Peříčko ve srovnání s daty, které se dříve získávaly z osobních rozhovorů nebo diváckých deníčků. Lidé se tazatelům styděli přiznat, že se na erotiku dívají.

Podobně, i když v opačném směru, dopadly v roce 1997 Události České televize. Podle peoplemetrů je sledovalo podstatně méně lidí, než uváděl Media Projekt v letech 1994-1996. Někteří lidé totiž při vyplňování dotazníků předstírali, že dávají v půl osmé večer přednost zpravodajství ČT před nováckým bulvárem. Data z peoplemetrů však ukazovala něco jiného a tak se začátek vysílání Událostí přesunoval z půl osmé na čtvrt na osmou.

Nechci vůbec zpochybňovat prověřenou metodiku sociologických průzkumů, ani jejich statistické metody. Naopak, právě statistika prokazuje svoji platnost při sledování dlouhodobějších trendů, nebo při průzkumech, jako jsou exit-polls, tj. dotazy na volbu voličů po opuštění volebních místností. Když na Slovensku v den voleb zkolabovala počítačová síť statistického úřadu, exit-polls dodaly první relevantní výsledky.

Jenom si myslím, že když je společnost názorově rozdělená a politická scéna rozkolísaná, a když ochota občanů veřejně přiznat svoji volbu klesá, pak by média a politici měli zacházet s předvolebními průzkumy velice opatrně, s odstupem, měli by veřejnost upozorňovat na jejich relativnost a časovou podmíněnost.

Jenomže říkejte to lidem, kteří vítězoslavně do světa rozhlašují výsledky jakýchkoli průzkumů, včetně těch neseriózních, které jsou pro ně příznivé, aby jedním dechem zpochybnili ty průzkumy, které se jim nehodí do krámu.

odevzdáno 12.3.2016