Souboj o názor mlčící většiny (Mediažurnál 1/2016)

Místo děje: Hradčanské náměstí v Praze, sobota 6. února 2016 odpoledne. Demonstrace, kterou svolal Blok proti islámu a politické hnutí Úsvit v rámci celoevropského protestu zorganizovaného německým hnutím Pegida, je v plném proudu. Demonstranti rozkurážení útočnými projevy na tribuně si vyhlédli za svůj cíl rozhlasový přenosový vůz Českého rozhlasu.

Rozhlasový redaktor Filip Titlbach to později na sociální síti facebook popsal takto: „Dneska se nám na Hradčanském náměstí snažili dobýt do přenosového vozu někteří demonstranti. Třískali do oken a rvali za dveře. Jednomu se to dokonce podařilo a sahal po technice. Další nás odpojili od elektrocentrály. Když jsme požádali policisty o pomoc, řekli nám, cituji: "Můžete si za to sami, protože lžete, najměte si svojí vlastní ochranku." Tolik k heslu Pomáhat a chránit.“

Jak se dalo očekávat, ani po dvoutýdenním vyšetřování nenašlo ministerstvo vnitra důkazy o tom, že by policie při asistenci sobotních demonstrací pochybila. Ministr vnitra Chovanec později na tiskové konferenci incident na Hradčanském náměstí odsoudil: „Takovéto praktiky u policie nemají své místo. Chtěl bych vyzvat konkrétního policistu, pokud se to opravdu stalo, aby se přihlásil.“ Že se nikdo nepřihlásil, je nabíledni.

Tuto epizodu by bylo možné přejít mlčením s tím, že šlo jen o jeden náhodný názor jednoho policisty. Jenomže tento názor o médiích veřejné služby se dnes s úspěchem šíří do veřejnosti z nejrůznějších alternativních zdrojů prostřednictvím internetových diskusí a sociálních sítí. A to nejen v České republice, ale i v západní Evropě, které nelze vyčítat, že by trpěla některými dětskými nemocemi našich mladých středoevropských demokracií.

Důvěra v média

Slovo „Lügenpresse“ – prolhaný tisk – známé už z doby, kdy ho používal Joseph Goebbels ve dvacátých letech minulého století, se dnes ozývá na demonstracích pravicových extrémistů v Německu. Ústav zkoumající veřejné mínění Infratest Dimap, který vloni na podzim prováděl průzkum pro veřejnoprávní stanici WDR, zjistil, že každý pátý německý občan považuje slogan o prolhaném tisku za víceméně oprávněný. Jen slabou útěchou tohoto průzkumu bylo zjištění, že důvěryhodnost médií veřejné služby je stále nadpoloviční.

Pokles důvěry médií zaznamenávají výzkumy i za oceánem. Agentura Gallup v září minulého roku oznámila: „Důvěryhodnost médií u Američanů je na historicky nejnižší příčce.“ Americkým médiím důvěřuje v průměru jen čtyřicet procent obyvatel, u mladé generace je to ještě o čtyři procenta méně.

Dokonce i ve Finsku, ve skandinávském prostoru, kde tištěná média měla vždy nadprůměrnou autoritu (a odbyt), který ji jižní Evropa mohla závidět, se rozšířila nedůvěra šířená internetovými servery. To vyprovokovalo iniciativu skupiny finských novinářů, kteří sepsali manifest „Ve jménu spolehlivých médií.“ Distancují se v něm od útoků na svoji práci a upozorňují na manipulace a nedodržování základních žurnalistických pravidel u takzvaných „fake media“, tj. falešných médií.

Často se klade otázka, jak je možné, že útoky na tradiční média a zpochybňování jejich obsahu dnes nacházejí ohlas nejen u extrémistických menšin napadajících establishment zleva či zprava a u notorických zastánců spikleneckých teorií, ale také u lidí se zájmem o veřejné dění, tíhnoucích k politickému středu.

Politologové a sociologové nacházejí příčiny v současné situaci v Evropě a ve světě, ve frustraci středních tříd ztrácejících své jistoty a ekonomickou půdu pod nohama, v proměnách, které dnes prožívá globalizovaná společnost, a při nichž je velká část obyvatelstva dezorientovaná, když musí čelit novým a neočekávaným změnám. V takových situacích se snadno podléhá demagogům nabízejícím rázná a jednoduchá řešení.

Počet lidí, kteří neslyší na rozumné argumenty a budou stále opakovat svoji mantru o tom, jak média lžou a podvádějí, je naštěstí jen menšina, přestože na internetu a na sociálních sítích svojí aktivitou vytvářejí dojem síly a velkého vlivu.

Jestliže se dnes o srdce a mozky lidí soupeří tradiční média s alternativními zdroji informací, pak by se tento souboj neměl zaměřovat výhradně na polemiky s těmi, kteří se přesvědčit nedají, protože oni svým zjednodušeným pravdám, polopravdám a fikcím skálopevně věří a nenechají se v nich zviklat. Naopak polemika s nimi a jejich kritika v tradičních médiích zvyšují jejich popularitu.

Fakta a nestrannost

Hlavní souboj by se měl vést o mlčící většinu, která i přes náklonnost k jednoduchým výkladům neztratila schopnost reflexe a používání zdravého selského rozumu. Mocnou zbraní tradičních médií v tomto souboji může být dodržování žurnalistických profesionálních standardů: věrnost faktům, přesnost při popisování reality, nestrannost při pohledu na věc, která jest opakem předpojatosti.

Právě věcná správnost a nestrannost antisystémovým či alternativním webům útočícím na tradiční média většinou chybí. Úporná podjatost při hájení své kauzy je většinou vede k tomu, že zveřejňují cokoli, co je jim hodí do krámu, naletí na jakoukoli falešnou informaci, či na internetový hoax. Nehledě na další prohřešky proti zásadám nestranné žurnalistiky, které se projevují především v dezinterpretaci získaných faktů, ať už v titulcích nebo v samotných textech.

Aby v souboji o veřejné mínění tradiční média mlčící většinu na svoji stranu získávala, nestačí jen klidně a věcně upozorňovat na chyby, omyly či záměrné manipulace serverů, jež se snaží klamat veřejnost, k tomu je třeba vyvarovat se také vlastních chyb a nedostatků.

Německý žurnalista Götz Hamann vloni v červnu v týdeníku Zeit analyzoval v eseji „Kdo nám ještě důvěřuje?“ chyby žurnalistů, které v Německu vedly ke ztrátě důvěry publika (anglická verze zde). Zmiňuje zde válku v Iráku v roce 2003, kdy se místní média dostala do vleku americké propagandy. Dále ignorování varovných signálů před ekonomickou krizí v roce 2008 a především jednostranné informování médií o Ukrajině a následné anexi Krymu. Dnes k těmto selháním patří ještě opožděné informování o silvestrovské noci v Kolíně. Tolik německá média.

Situace v Česku

Také česká média jsou pod palbou samozvaných internetových kritiků. Na mušce jsou zvláště média veřejné služby. Že tato kritika nezůstává bez ohlasu, svědčí i incident na Hradčanském náměstí. Podobně jako v Německu, vlna nedůvěry vůči oficiálním médiím se posílila po ukrajinské krizi a po invazi migrantů do Evropy. Někdy je však tato kritika neoprávněná. Třeba když známý mediální publicista obviní v komentáři Českou televizi, že to byla ona, která včas neinformovala o incidentech s imigranty v Kolíně nad Rýnem, jako by za to mohla ČT a nikoli německá média. Nebo když někteří lidé vyzývají veřejnoprávní média, aby byla nezávislá a objektivní, ale – jak nedávno trefně poznamenal Erik Best - ve skutečnosti by si přáli, aby tato média říkala jen to, co chtějí oni sami slyšet.

Mezi takové lidi patří i politici. Že čas od času kritizují zpravodajství Českého rozhlasu nebo České televize, je svým způsobem potvrzení nezávislosti těchto veřejnoprávních médií. Na druhé straně by si naše média veřejné služby zasloužila, aby se jich politické elity proti útokům internetových populistů a demagogů občas zastaly. Neboť už samotná existence těchto médií, přes všechny výhrady, které k nim můžeme mít, je zárukou, že tu bude někdo, kdo nebude muset pod ekonomickým tlakem omezovat své služby, opouštět profesionální žurnalistické standardy, a kdo bude připraven sloužit zájmům široké veřejnosti.

I kdyby se na demonstracích proti oficiálním médiím sešly nikoli tisíce, ale desetitisíce lidí, a i kdyby jejich facebookové profily shromáždily šestimístné počty lajků, nic to nezmění na skutečnosti, že tradiční média stále požívají důvěry veřejnosti, a že v souboji a srdce a mysl mlčící většiny to vyhrávají. Koneckonců to potvrdila i poslední data Centra pro výzkum veřejného mínění z loňského října, podle nichž rozhlasu důvěřuje 54 procent a televizi 46 procent českých občanů.