Z pohledu porotce: Fučíkova cena? Ani náhodou…

K napsání této glosy mne přivedla poznámka, ke které jsem se dostal díky tomu, že se čas od času snažím vystupovat z názorové bubliny, kterou si výběrem síťových přátel vědomě či nevědomě vytvářím, čímž se vystavuji nebezpečí deformovaného pohledu na okolní svět (což bych nerad a proto se tomu bráním). Ta poznámka zněla: „Konečně obnovili Fučíkovu cenu! Že to ale trvalo...“ K této poznámce pak byl připojen odkaz na informaci ČT „Novinářská cena 2015: Mezi třinácti vítězi jsou dva reportéři ČT.“

Za prvé: Ponechám stranou otázku, kterou si měl položit autor ironické poznámky před jejím napsáním. Ta otázka zní: Kde by se měly hledat žánrové příspěvky typu „reportáž“ přesahující formát zpravodajského šotu nebo „analyticko-investigativní příspěvky,“ které by vyhověly podmínkám statutu novinářské soutěže OSF, podle něhož se odměňují práce, „které mají důležitý význam pro fungování a rozvoj demokratické společnosti?“ Odpověď, která se nabízí, zní: no přece tam, kde vznikají.

Není náhodou, že v ročnících 2011-2014, tedy v letech, kdy se vytvořily speciální kategorie pro audiovizuální žurnalistiku, se na stupních vítězů objevovaly pouze příspěvky médií veřejné služby ČT a ČRo. V okamžiku, kdy televize Nova rezignovala na politickou žurnalistiku, a kdy investigace typu „Na vlastní oči“ nahradily magazíny kauz a zajímavostí, v době, kdy televize Prima svoji politickou debatu pojímá jako tribunu názorů vyhýbající se konfliktům, pak tady dlouhou dobu nebylo audiovizuální médium, které by původní tvorbu v obou uvedených žánrech a s požadovaným obsahem podporovalo a produkovalo. A není asi také náhodou, že tento oligopol veřejnoprávního rozhlasu a televize letos poprvé prolomila DVTV, speciálně Martin Veselovský, když jeho ocenění porotou navíc stvrdilo veřejné online hlasování o Česko-slovenskou cenu veřejnosti.

Za druhé jsem schopen – právě proto, že navštěvuji i jiné názorové bubliny – pochopit zklamání či rozčarování některých lidí, že se v soutěži prosadil názorový proud, kteří jeho kritici nálepkují jako „sluníčkářský“ nebo „pražskou kavárnu.“ Jenomže kde nalézt mezi tzv. alternativními médii původní příspěvky přispívající k „fungování a rozvoji demokratické společnosti,“ když právě tato, často antisystémová média princip demokracie, jehož základem je racionální diskuse, negují, a dělají vše pro to, aby důvěru v tento politický systém podkopala. Zkuste příspěvek odpovídající statutu soutěže nalézt v Parlamentních listech a spřízněných webech. Pokud se náhodou vyskytne, pak ho obvykle diskvalifikuje porušování profesionálních žurnalistických standardů při interpretaci zjištěných faktů a při tvorbě titulků. Zkuste takový příspěvek nalézt v médiích vedených šéfredaktory, pro něž jsou média výhradně byznysem, kterému se vše podřizuje, včetně titulních stran a jejich alarmistických upoutávek.

Za třetí. Rozhodnutí každé poroty nese pečeť doby a okolností. Známe to ze soutěží World Press Photo. Bonusem, který zvýhodňuje soutěžící příspěvek, je nejen jeho kvalita , ale také přitažlivost a atraktivnost tématu, který si zvolil. Humanitární i jiné katastrofy či okamžitá aktuálnost tématu posouvá každý fotografický snímek, v našem případě soutěžní příspěvek, o nějaké to místo na žebříčku nahoru.

Za čtvrté. Z toho vyplývá, že každé rozhodnutí poroty je svým způsobem subjektivním rozhodnutím podřízeným atmosféře doby a aktuálnímu složení poroty. Ze své zkušenosti – neboť jsem zasedl v jedné ze dvanácti porot - vím, že konečné rozhodnutí je obvykle výsledkem průniku individuálních názorů zúčastněných porotců a argumentů položených na stůl v následné debatě. Ne vždy porotci prosadí svého favorita, se kterým přišel k tomuto stolu. Stalo se to i mém případě. Na jedné straně akceptuji, že jednání porot jsou důvěrná a tajná, na straně druhé snad neporuším toto pravidlo, když v příloze zveřejním svoje stanovisko k příspěvkům, které jsem rozeslal ještě před zasedáním poroty svým kolegům, a které snad objasní některá kritéria, na jejichž základě jsem se rozhodoval. Vždyť i ústavní soudci mají možnost publikovat své názory. V rámci důvěrnosti však z tohoto stanoviska vypouštím navrhovaný short list deseti vybraných příspěvků, jakož i svoje návrhy na tři nominace.

Plně chápu a někdy je mi líto, že těch nominací není více, protože takto zůstávají ve stínu poctiví dělníci pátrací žurnalistiky, kteří možná nezazáří jednou velkou trefou, ale jejich přínos ke kvalitní žurnalistice je nezpochybnitelný. Protože bych na někoho mohl zapomenout, raději nejmenuji.

Za páté a závěrem. Kritický čtenář se může zeptat: Jakým právem sedíš v porotě a jaký právem si přivlastňuješ nárok rozhodovat a prosazovat své názory? Na tuto otázku by měli odpovědět organizátoři. Já k tomu mohu dodat jedno: asi za to může nejen moje bývalé univerzitní angažmá, ale i dlouholetá publicistická činnost ve věci médií. Nikam se necpu, občas mne někam pozvou, například na Slovensko už v roce 2004. Už řadu let dojíždím do Vídně jako porotce soutěže Writing for CEE, která odměňuje žurnalistické příspěvky pojednávající o Střední a Východní Evropě. Zřejmě to asi nedělám špatně, neboť když jsem před lety účast odřekl a navrhl za sebe náhradu, po dvou letech se na mne zase obrátili (že by schopnost číst v němčině, angličtině, ruštině?).

Ano, mám svůj osobní názor, který se snažím podepřít zásadami a standardy profesionální žurnalistiky. Za tímto názorem si stojím, i když vím, že ne ve všem jsem měl a mám pravdu. Nechává mě to však v klidu z prostého důvodu. Věděl jsem a vím, že v porotě novinářské soutěže OSF jsem měl vždy kvalitní a kvalifikované partnery, kteří byli schopni moje názory s využitím věcných argumentů korigovat.

Neměl jsem pocit, že bychom se rozhodovali na základě nějakých ideologických kritérií, jak to bylo zvykem u novinářské ceny Julia Fučíka, kterou kdysi uděloval Československý svaz novinářů. Poznámka o novodobé Fučíkově ceně chápu jako laciný a nepovedený vtip. Pevně věřím, že ji její autor nemyslel vážně. Pokud by tomu tak bylo, nezbývalo by mi nic jiného než ho politovat. Protože nevidět propastný rozdíl mezi totalitou médií před listopadem 1989 a jejich pluralitou po roce 1990, to skutečně vyžaduje velkou míru ignorance.