Pátá moc na rozcestí (Týdeník rozhlas 26/2016)

S médii masové komunikace se pojí četné metafory. O tisku, který byl kdysi jediným zástupcem masových médií, se říkalo, že je sedmou velmocí nebo také čtvrtým stavem. Ani v jednom případě přesně nevíme, kdy a jak tyto metafory vznikly, jisté je však to, že jejich používání procházelo proměnami času.

O tisku jako další nepřátelské mocnosti prý jako první začal hovořit Napoleon. Později se tato metafora rozšířila nad rámec napoleonských válek a zdomácněla v tom smyslu, že síla tisku se přirovnávala k síle šesti evropských velmocí 19. století: Ruska, Velké Británie, Pruska, Rakouska, Francie a Itálie.

Tisk jako čtvrtý stav jako první pojmenoval údajně skotský státník a filosof Edmund Burke, když poukázal na novináře sedící na balkonu britského parlamentu, v němž tehdy zasedaly tři stavy, ve Sněmovně lordů stav kněžský (Lords spirituals) a stav šlechtický (Lords temporal), v Dolní sněmovně pak obecný lid. Označení tisku jako čtvrtého stavu se ujalo i jinde, kde struktura společnosti měla podobné složení: duchovenstvo, šlechta a obecný lid.

Metafora čtvrtého stavu se v minulém století proměnila v metaforu čtvrté moci existující vedle tří složek, jež se dělí o kontrolu v politickém systému demokratických států, tedy vedle moci zákonodárné, výkonné a soudní. Název čtvrtá moc se stal standardním označením médií, které občas svádí některé glosátory k zavádějícím úvahám o mediokracii. Proč zavádějícím? Protože média sama o sobě žádnou bezprostřední výkonnou moc nemají; mají jen vliv, kterým mohou, ale také nemusí, ovlivňovat zbývající tři moci ve státě, a to prostřednictvím utváření veřejného mínění.

Všeobecné rozšíření internetu, nástup webu 2.0, příchod blogů a pozdější rozmach sociálních sítí vnesl do politiky a sociální komunikace nový jev – vedle čtvrté moci ještě moc pátou, kterou představují všichni ti, kteří využívají prostor internetu k publikování informací, na které tradiční média nedosáhnou. Se vznikem tohoto pátého stavu (The Fifth Estate – tento název má i film o událostech kolem webové stránky Wikileaks) se před patnácti lety spojovaly naděje na prohloubení demokracie.

Ignacio Ramonet, španělský spisovatel a novinář, s jehož knihou Tyranie médií se mohli seznámit i čeští čtenáři, tehdy viděl ve vzniku páté moci nástroj posílení občanské společnosti, která by mohla korigovat sílu a moc mediálních konglomerátů. Teoretik páté moci William Dutton z Oxfordu ji optimisticky definuje jako prostor, v němž jednotlivci zapojeni do sítí mohou být dalším užitečným zdrojem kontroly vlády a politiků.

Po patnácti letech tento optimismus „rané éry internetu, kdy si každý myslel, že více komunikace znamená lepší demokracii“ již vyprchal. Britský týdeník The Economist nedávno situaci popsal slovy: „Zacyklené debaty na sociálních sítích a armády trollů najímaných represivními vládami nás z této iluze vyléčily.“ Zklamání ze „šílících sociálních sítí a internetového zpravodajství sázejícího dlouhodobě na přitažlivost neštěstí a strachu“ se objevuje i v českých komentářích.

Kde se stala chyba? Proč se vedle dobře míněných a užitečných zpráv na internetu objevuje stále více nechtěně či záměrně zkreslených nebo přímo zmanipulovaných informací, provázených nenávistnými výpady proti všem, kteří zastávají jiný názor. Proč pátá moc namísto toho, aby doplňovala média čtvrté moci, na ně útočí a zpochybňuje jejich důvěryhodnost? A je to stav přechodný nebo trvalý?

Pátá moc se nachází na rozcestí. O tom, zda se z ní stane žumpa kanalizující individuální frustrace a šířící polopravdy a manipulace, nebo zda bude přinášet do našeho života alternativní a nekonvenční pohledy na svět, to se rozhodne nejen mezi těmi, kteří tuto pátou moc spoluvytvářejí – například tím, že vyjdou za anonymity a přijmou profesní a etické standardy tradiční žurnalistiky, ale také mezi těmi, kteří média páté moci užívají – například tím, že poznají, kdy a kde se s nimi hraje falešná hra, tato místa přestanou navštěvovat, čímž je odsoudí k bezvýznamnosti.

odevzdáno 6.6.2016