Příspěvek k diskusi o zpravodajství televize Prima (Mediažurnál 2/2016)

Začátkem června to mezi žurnalisty jiskřilo. Příčinou byly rozdílné postoje k události vztahující se ke zpravodajství televize Prima. V pondělí 30. května zveřejnil web „Hlídacípes.org – žurnalistika ve veřejném zájmu,“ že má k dispozici materiály, podle nichž vedení Primy na redakční poradě 7. září 2015 dalo redaktorům instrukce o tom, jak se jejich zpravodajství má stavět k uprchlické krizi.

O den později tuto informaci stejný web podpořil důkazy - přepisem záznamu z porady, na níž se dostavil člen vedení televize Prima Luboš Jetmar, který přítomným redaktorům vysvětloval nebezpečí masového přílivu uprchlíků, varoval před ním a vyslovil přání: „byl bych velmi rád, kdybychom jako televize si na to udělali názor a potom ten názor respektovali.“

Šéfredaktorka zpravodajství Jitka Obzinová redaktorům sdělila: "Jsme tady všichni zaměstnaní, máme zaměstnavatele, který má nějaký postoj. Jestliže ho akceptuji já, akceptuje ho vedoucí vydání, tak vy prostě poslechnete příkazů vedoucího vydání. Pokud to tak není, tak vlastně neakceptujete fakt, že jste tady zaměstnaní a pak nemá cenu, abyste tady byli zaměstnaní."

Od tohoto okamžiku se nejen veřejné mínění, ale i obec novinářů rozdělila na několik názorových táborů, při čemž diskuse se vedla v zásadě na dvou rovinách, k dvěma hlavním tématům.

Tou první rovinou byla rovina politická, na níž hranice vedla mezi těmi, kteří se rozhodně stavějí proti přijímání uprchlíků a migrantů, a mezi těmi, kterým vadí apriorně nepřátelský postoj k migraci a paušální odmítání uprchlíků spojené s vyvolávání strachu z islámu. Jedni Primu a její vedení chválili za to, že nabídne alternativu k údajně jednostrannému informování o migrační krizi v ostatních, zvláště veřejnoprávních médiích. Druzí však viděli v postoji vedení redakce, požadujícím od redaktorů sledování názorové linie provozovatele vysílání, ohrožení svobody projevu. Kromě toho tito kritici vedení Primy poukazovali na to, že prosazování předem stanoveného pohledu na události ve zpravodajství může být v rozporu s vysílacím zákonem 231/2001 Sb., který od držitelů licencí a registrací vyžaduje „objektivní a vyvážené informace nezbytné pro svobodné vytváření názorů“ (§31/2).

Druhá rovina diskuse, na níž se štěpily názorové postoje, se týkala postavení novináře ve vztahu k jeho zaměstnavateli, etických problémů tohoto vztahu, co z něj plyne pro povolání žurnalisty a v konečném důsledku i pro svobodnou nezávislou žurnalistiku. Odhlédnuto od detailů, tady se vydělily dva názorově protichůdné tábory.

Ten první zastával názor, že ve svobodné společnosti s tržním hospodářstvím a soukromým vlastnictvím médií má vydavatel plné právo stanovit názorovou orientaci svého média a podle toho si vybírat personál. Na jednotlivých novinářích pak zůstává rozhodnutí, zda v takovém médiu chtějí nebo nechtějí pracovat. V tom je výhoda dnešní situace na rozdíl od doby před rokem 1989, kdy novinář nesouhlasící s redakční politikou média, tehdy monopolně řízenou stranickými orgány KSČ, neměl kam jít. A co hůře, když odcházel s nějakým „škraloupem,“ žurnalistika se pro něj stala zakázaným povoláním, protože se špatným posudkem ho žádný kádrovák v žádném sledovaném médiu do práce nepřijal.

Odpůrci tohoto názoru, kteří jsou proti jakémukoli omezování svobody svědomí a projevu, poukazovali na étos a smysl žurnalistiky, která by měla pohlížet na svět bez ideologických předsudků s odpovědností ke zjištěným faktům, podávaným věrně, přesně a pokud možno v souvislostech a kontextu se zkoumanou realitou. Jestliže se této žurnalistice vymezí mantinely a předem se jí určí směr pohledu, kterým by měla na události pohlížet, pak to prý může narušit jednu z funkcí masové komunikace, jak je definují některé její normativní modely. Tj. podávat nezkreslený obraz okolního světa, umožňující publiku masových médií v tomto světě se orientovat a účinně a přiměřeně reagovat na události, které se v něm dějí.

Ovšem také tento postoj, který žádá, aby každé médium podávalo komplexní a vyvážený pohled na svět, má svoje úskalí. Proti němu se dá použít argument existence současné plurality médií, v níž se střetávají nejrůznější pohledy na věc a nejrůznější názory. Média tak ve svém souhrnu podávají pestrou mozaiku fakt a názorů, z nichž si každý čtenář, divák či posluchač může vybrat a vyhodnotit je na základě vlastního úsudku. V takovém prostředí pak není žádným hříchem, když některé médium prosazuje vyhraněné názory a zaměří se jen na některé události a některé fakta – samozřejmě za předpokladu, že tato fakta budou podaná přesně a nezkresleně. Tuto tezi podpírá například existence názorově vyhraněných deníků na britském trhu.

Uvedený argument však slábne u vysílacích médií, které se řídí zákonem o provozování rozhlasového a televizního vysílání, jehož §31/2 ukládá všem provozovatelům vysílání, tedy nejen veřejnoprávním České televizi a Českému rozhlasu, ale i soukromým rozhlasům a televizím, poskytovat „objektivní a vyvážené informace nezbytné pro svobodné vytváření názorů. Názory nebo hodnotící komentáře musí být odděleny od informací zpravodajského charakteru.“

Výbušné téma uprchlíků a ostře vyhraněné názory na toto téma ve společnosti způsobily, že se diskuse od ryze mediální problematiky sporu přesunula do vzájemného obviňování ze zavádění cenzury, z omezování či likvidace svobody projevu a z vyvolávání nepřátelských kampaní proti televizi Prima. Z druhé strany padala slova o porušování zákona, přičemž toto obvinění Hlídací pes podložil pouze vlastní analýzou vysílání Primy v loňském srpnu a září (ke stažení v závěru článku). Rada pro rozhlasové a televizní vysílání (RRTV) jako regulační orgán dohlížející na plnění zákona zatím jeho porušení nezjistila a nechala se slyšet, že celou věc znovu přezkoumá.

Do doby, než regulátor RRTV na základě svého monitoringu rozhodne o tom, zda televize Prima porušila zákon, je tedy každý závěrečný úsudek předčasný. Neboť to, co se na pozadí platného zákona musí hodnotit, nejsou nějaké vnitroredakční pokyny a směrnice, ale výstupy, které se dostanou k divákům.

x x x

Průběh sporu a následující diskuse znovu vynesly na povrch otázky, které si lidé často kladou, a jejichž odpovědi by bylo dobré znovu prověřit. Tak například, proč požadavek objektivity a vyváženosti zákon ukládá jen vysílacím médiím? Proč podobné paragrafy nejsou v tiskovém zákoně? A proč platí pro všechny vysílatele, tedy i pro ty, kteří si musí na svůj provoz vydělat, a ne jenom pro vysílání veřejné služby financované převážně z poplatků?

Odpovědi je třeba hledat v minulosti, v době předdigitální, kdy počet rozhlasových a televizních programů se omezoval na několik málo rozhlasových stanic a televizních kanálů: Ty využívaly k vysílání veřejný statek kmitočtové spektrum, jehož kapacity pro analogovou distribuci signálu byly fyzikálně a geograficky limitované. Z toho vznikl požadavek na každého provozovatele vysílání, aby v situaci, kdy nebylo možné dosáhnout pluralitu v rámci množiny omezených komunikačních kanálů, bylo třeba dohlédnout na to, aby názorová pluralita, tak typická pro demokratický politický systém, dostala prostor v rámci jednotlivých dominantních komunikačních kanálů. Regulace obsahu se stala běžnou součástí licenční politiky a přetrvává do dnešních dnů, kdy rozhlas, televize už nejsou odkázány na disponibilní frekvence, a kdy vysílací média společně s internetovými zdroji již vytvářejí pluralitní audiovizuální nabídku obsahů ne nepodobné té, kterou známe z tisku.

Otázkou tedy je, zda regulace vysílacích médií by se neměla těmto změnám přizpůsobit, a zda by neměla ponechat alespoň část dohledu nad obsahem vysílání, včetně následných sankcí, občanskému a trestnímu zákoníku, podobně jako je tomu u tiskových médií. Týká se to především paragrafů o objektivitě a vyváženosti, které jsou podle mého názoru bolavým místem naší legislativy.

Snaha zákonodárců nastavit jisté obsahové a kvalitativní standardy vysílání byla zajisté chvályhodná, ovšem problém je v tom, že některé v zákonu použité pojmy jsou právně neuchopitelné. Právník Aleš Rozehnal to před lety napsal takto: „Pojem objektivní a vyvážené informace je neurčitým právním pojmem, který zahrnuje jevy nebo skutečnosti, jež nelze úspěšně zcela přesně právně definovat. Jejich obsah a rozsah se navíc může měnit, např. v závislosti na čase a místě.“ Jestliže se v textu některých zahraničních mediálních zákonů požadavek objektivity vyskytuje – například v Rakousku nebo Německu – tak pouze v podobě deklaratorního požadavku, navíc směřovaného výhradně k veřejnoprávním stanicím.

U nás však paragraf 31 žádající, „aby ve zpravodajských a politicko-publicistických pořadech bylo dbáno zásad objektivity a vyváženosti“ platí pro všechny a má návaznost na sankce, což nemá v západoevropské mediální legislativě obdoby. U nás za neplnění druhého a třetího odstavce paragrafu 31 zmiňujícího povinnost objektivity může RRTV udělit pokuty v rozsahu pěti tisíc až dva a půl milionu Kč.

Právě o těchto pokutách a o tom, kdy dochází a kdy nedochází k porušování zásad objektivity se vedou spory, které se táhnou řadu let a často končí u soudu. RRTV se snaží kritéria posuzování objektivity a vyváženosti převést na posuzování pravdivosti, věcné správnosti, relevance a neutrality přístupu. RRTV dnes při tom vychází z judikatury, která vznikla řešením předchozích případů. Naštěstí naše soudy vycházejí z evropských standardů a precedentů Evropského soudu pro lidská práva preferujících svobodu projevu. Jen vloni - jak uvádí výroční zpráva RRTV – z 313 stížností na neobjektivitu a nevyváženost nakonec Rada zjistila dvanáct pochybení, které skončilo upozorněním jako nejmenší možnou sankcí a jako varováním před dalšími podobnými přestupky.

Jenomže co když se u nás přihodí něco podobného jako v sousedním Maďarsku či Polsku, kde vítězná politická strana svoji nadpoloviční převahu využila tak, že regulátora vysílání a vedení médií veřejné služby obsadila svými lidmi. Co když to budou lidé ideologicky zaslepení, zastánci jednoho jediného správného názoru, kteří začnou diktovat, co je a co není objektivní, a následně trestat. Zatím je naše „velká“ Rada pluralitní a se sankcemi za obsahové nedostatky a prohřešky šetří. Zatím.

Rozmanitost názorů a respektování jejich plurality patří k vymoženostem politické demokracie. Namísto, aby byl sankcionováno pouze evidentní hrubé zkreslování faktů, případně nepoctivé jednání reportéra, k čemuž lze využít občanský nebo trestní zákoník, rozhodování o „objektivnosti“ zprávy, reportáže či komentáře v sobě ukrývá nebezpečí potlačování plurality názorů ve prospěch těch, kteří o „objektivitě“ mohou rozhodovat z mocenských pozic.

Kdyby debaty o zpravodajství televize Prima nepřinesly nic jiného, než nové zamyšlení nad některými ustanoveními české mediální legislativy, pak tato kauza – podle některých lidí zbytečná a uměle nafouknutá – přinesla něco dobrého.

Odevzdáno do tisku 14.6.2016