Média v době převratů (Turecko a historické reminiscence)

Když v květnu 1960 skupina důstojníků zorganizovala v Turecku vojenský puč – první z řady dalších, tehdy úspěšný - armáda obsadila budovu celostátní rozhlasu, který po celý den vysílal prohlášení vojenské junty prokládané patetickou národní hudbou. Puč proběhl hladce, celostátní televize v Turecku ještě nebyla; pravidelné televizní vysílání TRT začalo až v roce 1968.

Zatím poslední vojenský převrat v Turecku z roku 1997, nazvaný „postmoderním pučem,“ protože se obešel bez krveprolití, pouhým ultimátem armády, která rozpustila parlament, se odehrál již v televizní době, již za přítomnosti soukromých kanálů. V té době se však vojákům, kteří zasáhli proti sílící islamistické Refah Partisi v zájmu sekulárního charakteru tureckého státu, vysílací média – veřejnoprávní i soukromá -, nijak nebránila a puč de facto podpořila.

Po devatenácti letech se však situace změnila – v turecké společnosti i v médiích. Ovládnutí celostátních médií, kdysi nezbytná součást každého státního převratu, nezafungovalo. Komentář tureckého deníku v angličtině Daily Sabah tvrdí: stalo se to proto, že “Média a veřejnost stály při sobě“. Protože Daily Sabah je listem, který plně podporuje vládu a snaží se současný Erdoganův režim popularizovat v zahraničí, nemusí být vše, co tento komentář uvádí, pravda, zvláště co se týče interpretace událostí, nicméně některá fakta stojí za uvedení a zaznamenání.

Jedním z prvních činů vojenského puče, který začal v pátek večer ve 22 hodin (pátek je v muslimských zemích naší nedělí) bylo obsazení veřejnoprávní televize TRT v Ankaře . Zdejší hlasatelka – později se omlouvala, že byla v ohrožení života – tady přečetla rozechvělým hlasem vyhlášení vojenské junty. Co se dělo ve vysílání TRT později, komentář neuvádí, ale jeho autor tvrdí, že po dvou hodinách byla TRT opět pod kontrolou vlády. Jednak úřadující ředitel TRT İbrahim Eren v sérii tří tweetů ze svého soukromého profilu na twitteru prohlásil vynucené vysílání za pirátské a vyzval lidi k obraně TRT. Potom prý demonstrující dav odzbrojil u TRT vojáky, a stanice se vrátila ke svému běžnému vysílání.

Kromě toho krátce po obsazení TRT k národu promluvil předseda vlády Binali Yıldırım, který pro své telefonické prohlášení, že vojáci nemají zemi pod kontrolou, a že jde o nezákonný puč, našel prostor na soukromém kanálu NTV. Zanedlouho na CNN Türk (ve vlastnictví turecké mediální skupiny) promluvil také prezident Erdogan z mobilního telefonu, prostřednictvím aplikace FaceTime.

Když vojáci následně a se zpožděním CNN Türk obsadili, personál zde nechal schválně zapnutou kameru do prázdného studia, záběry byly k vidění na facebooku. Také tady prý shromážděný dav vojáky – podle očitých svědků vystrašené a nejisté mladíky – vytlačil a CNN Türk po hodině pokračovala ve vysílání.

Vojáci obsadili také Digitürk, digitální satelitní platformu distribuující většinu televizních programů. Podařilo se jim však znehybnit satelitní vysílání jen na dvě hodiny. Zhruba na dvě hodiny po jedenácté hodině byl zblokován facebook a twitter. Ovšem i nadále pokračovalo terestrické vysílání, kromě toho Digitürk není v Turecku pro šíření televize platformou jedinou, ještě je tu D-smart.

Podobně prý dopadl pokus o vyřazení z provozu největšího mobilního operátora Turkcell. Vojáci zde neuspěli možná také proto, že personál nespolupracoval. Také obsazení Türk Telecomu údajně nepřineslo žádné omezení provozu, přestože – dle jiných zdrojů - zde vojáci vydrželi až do ranních hodin. Při jeho obsazování se střílelo do lidí.

Autor komentáře pak popisuje, jak se vojáci pokoušeli obsadit i budovy vydavatele Daily Sabah společnosti Turkuaz Media Group, ale shromážděné davy jim v tom zabránily. Svůj komentář pak autor İbrahim Altay zakončil patetickými větami: „Tisk patří národu. A náš národ prokázal, že nevydá své noviny do rukou záškodníků, zrádců, vrahů nepřátel společnosti, čímž se zapsal do hrdinského příběhu demokracie.“

Jak si čtenář mohl povšimnout, ve výše uvedeném popisu situace jsem vícekrát použil „prý“ a „údajně“. To proto, že některá tvrzení autora komentáře je třeba brát s rezervou. Je pravda, že shromážděné davy v ulicích znehybnily armádu na ulicích, a že bránily uvedená média. Jenomže historkám o tom, jak vojáci dobrovolně vyklízejí studia TRT nebo CNN Türk, se nedá příliš věřit. Autor totiž zapomíná uvést, že se do těchto akcí aktivně zapojily policejní síly (zde obsazují TRT), které měl režim pod kontrolou. A je jasné, že mladí vystrašení záklaďáci se příliš nebránili.

Na druhé straně nelze popřít, že soukromá média s vojáky aktivně nespolupracovala, včetně těch komerčních, která zastánci Erdoganova režimu obviňují, že se paktují s opozicí. Kromě toho obsazení budov a studií ještě nic neřeší. Zvláště u telekomunikací je třeba vědět, kam sáhnout, kde co vypnout, aby věci byly pod kontrolou. A to se vojákům evidentně nepovedlo. Dobře to popsal ve svém pravidelném mediálním sloupku Filip Rožánek: „Obsazení televize při moderním puči nestačí.“

x x x

V této souvislosti si vždy vzpomenu na zmatené sovětské vojáky, jak v srpnu 1968 pobíhají po obsazené budově Československého rozhlasu a marně hledají, jak zastavit vysílání. Říkalo se, že technici připojili vysílač na telefonní centrálu a redaktoři pak připojovali svůj mikrofon na telefonní linky v kancelářích. Když je vyhnali z jedné kanceláře, šli do druhé, na telefonu vytočili číslo centrály, připojili mikrofon a vysílalo se dál. Když potom museli vyklidit celou budovu, našla se náhradní místa i vysílače, pro rozhlasové vysílání se prý využily záložní plány civilní obrany pro případ války. A to nemluvím o nápadu techniků naindukovat signál vyslání do trolejí pražské veřejné dopravy, takže zaměřit v Praze ilegální vysílač bylo naprosto nemožné.

Bez odborných znalostí a součinnosti lidí znalých své profese a odborníků se dnes žádný vládnoucí režim neobejde. Tuto součinnost organizátoři vojenského puče v médiích a telekomunikacích zřejmě nenašli a proto se autor komentáře v Daily Sabah mohl pochlubit tím, že „média nezklamala.“ Vojenský puč tedy neuspěl nejen kvůli špatné strategii a technickému plánování, ale protože situace ve společnosti nebyla na převrat zralá. Navíc Erdoganovi stoupenci již měli na klíčových postech svoje lidi a mohli se spolehnut na podporu velké části veřejnosti.

Někdy však ani pojistka režimem prokádrovaných odborníků nemusí být zárukou věrnosti a poslušnosti, zvláště když loajalita těchto odborníků k režimu je vynucená. Nemohu nevzpomenout na masové čistky v československých telekomunikacích po roce 1968 (Sověty prý nejvíce rozzuřilo, když zjistili, že čeští spojaři kontrolovali a zveřejňovali jejich komunikační provoz). Od roku 1970 každý technik a inženýr na citlivém místě telekomunikační struktury musel být stranicky prověřen; kdo chtěl v Ústřední správě spojů pracovat na nějakém exponovaném místě, musel mít stranickou legitimaci. Tito odborníci se pak po listopadu 1989 zachraňovali nadstandardní vstřícností novému režimu, která vyplodila nerovnou smlouvu s Američany o Eurotelu, kterému byl propachtována exkluzivita na veškeré datové přenosy, což blokovalo pět let rozvoj komerčního internetu.

Něco podobného se odehrálo i v celostátních médiích, včetně Československé televize. Jenomže právě proto, že tohle podvolení se vládnoucímu režimu bylo vynucené, v krizové situaci se rozpadlo jako domek z karet. Blíže o tom studie Česká média a jejich role v procesu politické změny roku 1989.

x x x

Při pohledu na současné Turecko přes média na internetu je mi smutno. Byť je tento pohled vzdálený a tudíž ne příliš kvalifikovaný, při sledování tureckých médií si nelze nevzpomenout na Československo po Únoru 1948, když se „zvítězilo nad reakcí.“ A také na následné masové čistky, vzájemné udávání, volání po trestech zrádců národa (ano, Milada Horáková měla být odsouzena, nikoli popravena, ale soudci podlehli tlaku rezolucí a „spravedlivému rozhořčení lidových mas“), to všechno dnes najdeme i v tureckých médiích. Možná s tím rozdílem, že v Turecku mají navíc vnitřního nepřítele. Režim pro něj vymyslel vlastní jméno: FETO „Fethullahova teroristická organizace,“ s odkazem na zahraničního odpadlíka Fethullaha Gülena. Což opět ve mně vyvolává reminiscence na odpadlíka Trockého, v jehož jménu se v SSSR konaly četné politické procesy. Nálepky gülenistů rozdávané tureckými médii se až příliš podobají tažení proti trockistům z třicátých let minulého století.

A tak mě napadá myšlenka: Udrží Erdogan svoji střední cestu mezi umírněným islámem a sekulárním parlamentarismem? Nebo ho vývoj událostí dotlačí tam, kde už nebude návratu? Džin emocí a ideologií vyvolaný z láhve populismu se občas může obrátit proti pánovi, který jej vyvolal. Nezbývá než doufat, že desetiletí života strávených v sekulárním politickém systému a vzpomínka na Atatürka zabrání tomu, aby Turecko upadlo do područí netolerantního islámu.