Budoucnost BBC ve stínu brexitu (Mediažurnál 32/2016)

Letos v květnu zveřejnila britská vláda Bílou knihu o budoucnosti BBC jako výchozí dokument pro vytvoření nové Královské Charty, která zřizuje britského vysílatele veřejné služby. Platnost dosavadní Charty BBC končí letos v prosinci. Diskuse o tom, jak by měla vypadat Charta nová, začala již v loňském roce, když Ministerstvo pro kulturu, média a sport zveřejnilo tzv. Zelenou knihu s vlastní představou o podobě Charty (viz informaci v Mediažurnálu 4/2015). Po několikaměsíční veřejné diskusi a zpracování došlých připomínek nyní ministerstvo přišlo s tzv. Bílou knihou, které dalo nadpis „BBC pro budoucnost: vysílatel, který se liší“ (A BBC for the future: a broadcaster of distinction).

Diskuse o budoucnosti BBC probíhala poněkud ve stínu kampaně před referendem, které 24. června rozhodlo o odchodu Velké Británie z Evropské unie. Původně chtěl ministr John Whittingdale zveřejnit Bílou knihu až po výsledku referenda, v němž on sám se stavěl na stranu brexitu. Nakonec však Bílá kniha spatřila světlo světa měsíc před referendem. Nelze však vyloučit, že i tak jeho výsledky podobu nové Charty BBC mohou ovlivnit.

Není žádným tajemstvím, že britská Konzervativní strana neměla nikdy příliš v oblibě velkou, silnou a také – podle jejich názoru – příliš nákladnou BBC. Po loňském výrazném volebním vítězství pravicových konzervativců to vláda dala BBC pocítit, když jí ministr financí oznámil, že v budoucnu nemůže počítat s příspěvkem, jenž ze státního rozpočtu hradí BBC ušlý příjem od seniorů starších 75 let, kteří neplatí poplatek.

Kritický postoj ministra Johna Whittingdalea k současné podobě BBC není žádným tajemstvím a byl předmětem námitek opozice už při publikaci Zelené knihy. BBC je však natolik váženou a respektovanou institucí veřejné služby, že dosud žádný z politiků si nedovolil zpochybnit její existenci, jakož i veřejnou službu, kterou poskytuje. Promítlo se to i do textu Bílé knihy, v němž – jak se vyjádřil jeden z labouristických poslanců – byly opuštěny některé „divoké návrhy“ Johna Whittingdalea. Ten v úvodu Bílé knihy nazývá BBC „váženou a ctěnou celonárodní institucí,“ která by měla pokračovat v odkazu prvního generálního ředitele BBC lorda Reitha, tj. plnit veřejnou službu tím, že bude informovat, vzdělávat a bavit.

Ještě v květnu se k Bílé knize rozvinula debata v parlamentu, při níž poslanci z řad konzervativců vyzdvihovali tyto čtyři změny: podřízení BBC komunikačnímu regulátorovi Ofcom, zrušení dosavadního nejvyššího řídícího orgánu BBC dvanáctičlenné Nadační rady (BBC Trust), stanovení jedenáctileté platnosti Charty a plné podřízení hospodaření BBC kontrole Národního auditorského úřadu NAO.

Zatímco změna platnosti nové Charty z deseti na jedenáct let v zájmu vyloučení její možné synchronizace s pětiletými volebními cykly získala všeobecný souhlas, a zatímco také vazba BBC na komunikačního regulátora Ofcom se bere – v souvislosti se zaváděním nových médií – za víceméně přijatelnou věc, vedení BBC vyslovilo „zdvořilý nesouhlas“ se způsobem nominace členů do nového řídícího orgánu a také s rozšířením pravomocí NAO, který již dnes pro BBC vykonává auditorské služby.

Samotné rušení dosavadní Nadační rady BBC (BBC Trust) a její sloučení s Výkonnou radou (BBC Executive) do nové „jednotné Správní rady“ (Unitary Board) samo o sobě nevyvolává protesty, protože odstraňuje jistou dvojkolejnost, která v řízení BBC existovala. Problémem jsou nominace. Předpokládá se, že nejméně šest z předpokládaných dvanácti až čtrnácti členů, včetně předsedy a místopředsedy bude jmenovat vláda se souhlasem parlamentu. Zbytek Správní rady budou tvořit výkonní šéfové BBC, kterým Bílá kniha slibuje „nejméně padesátiprocentní účast.“ Právě nominace do nové Správní rady se staly předmětem kritiky labouristické stínové ministryně kultury Marie Eaglové. Podle ní Bílá kniha nenabízí uspokojivá řešení ve třech oblastech, kterými jsou: nezávislost BBC, její financování a definování jejího poslání.

Nová Správní rada se v očích opozice dostává do příliš velké závislosti na vládě. Redakční odpovědnost sice zůstává na generálním řediteli, Správní rada bude řešit pouze „problémy a stížnosti, jež vzniknou po vysílání." Nicméně když se zkombinuje podřízenost BBC Ofcomu a posílený vliv vlády ve Správní radě, dosavadní nezávislost BBC je prý ohrožena. Ředitel BBC Tony Hall se nechal slyšet, že pokud počet členů Správní rady jmenovaných vládou přesáhne číslo pět, může to mít škodlivý vliv na nezávislost rozhodování tohoto orgánu.

Kromě toho garance, které nabízí Bílá kniha BBC ve věci financování jejího provozu, jsou příliš obecné. Vláda i nadále předpokládá existenci rozhlasového a televizního poplatku „licence fee,“ placeného každým majitelem zařízení, které je schopné přijímat televizní vysílání, mezi něž patří počítače a tablety. Že se tento způsob získávání veřejných prostředků v příštích letech stane "méně udržitelným,“ Bílá kniha sice konstatuje, ale problém nijak neřeší. Naopak ukládá BBC ke zvážení, zda nezískávat finance z předplatného jejích služeb.

Největší bitva se ovšem odehraje kolem výkladu základního poslání BBC, které Bílá kniha zformulovala do věty: „Jednat ve veřejném zájmu, sloužit publiku jako celek nestranným, vysoce kvalitním a odlišným mediálním obsahem a službami, které informují, vzdělávají a baví."

Na první pohled je to pokračování reithiánské tradice vysílání veřejné služby založené v minulém století. Čertovo kopýtko je však ukryto v sousloví „odlišným mediálním obsahem.“ Podle kritiků Bílé knihy se vláda snaží přepsat základní principy veřejné služby BBC kladením důrazu na odlišnost (distinctiveness) jejích programů. Ve vládním pojetí to prý znamená omezit v BBC tvorbu populárních programových typů, které vyrábějí i soukromí konkurenti, a tak postupně vmanévrovat BBC do ghetta málo sledované kulturní instituce, za níž lidé nebudou chtít platit.

John Whittingdale sice tyto názory v parlamentu odmítl jako hysterické spekulace a nepodložené pověsti „levicových zlatíček“ (leftwing luvvies), ale o tom, jaká bude BBC v příštích jedenácti letech, ve velké míře rozhodne, jak se do konkrétních formulací textů nové Charty BBC a následné Dohody promítne výklad slova odlišnost. Zda v dosavadním smyslu lepší kvality produkce nebo v novém smyslu omezení produkce masové populárních pořadů a vyklizení bojiště ve prospěch komerčních konkurentů.

Další nezodpovězenou otázkou je, zda mediální kampaň před hlasováním o brexitu 24. června upevnila či posílila postavení a prestiž BBC ve veřejnosti. Také BBC totiž neušla kritice. Nebylo to však kvůli zaujatosti ve prospěch jedné strany, ale naopak, kvůli přílišné a formálně pojaté vyváženosti debaty, v níž dostali stejný prostor jak ti, kteří se mohli prokázat znalostmi a zkušenostmi a snažili se přinášet fakta, tak ti, kteří útočili na emoce často s pomocí zkreslených argumentů.

Ve srovnání s tiskem, zvláště tím bulvárním, však nejen BBC, ale i ostatní rozhlasy a televize v očích veřejnosti obstály jako serióznější zdroje informací. Kromě toho konzervativismus občanů hájící britské tradice, který sehrál svoji roli při hlasování o brexitu, by mohl být v případě rozhodování o budoucnosti BBC přínosem.

odevzdáno 4.7.2016