Média a parlament (Týdeník rozhlas 44/2016)

Přesně před dvaceti lety se na webové stránce Poslanecké sněmovny objevila aplikace umožňující sledovat, jak naši poslanci přijímají zákony. Stačilo vyhledat sněmovní tisk a pak pozorovat, jak návrh zákona prochází plénem a výbory až ke konečnému schválení. Byl to jeden z kroků budování moderní parlamentní demokracie, které začalo v roce 1990 prvními svobodnými volbami, a pokračovalo vytvářením transparentního prostředí umožňujícího občanům kontrolovat práci a chování jejich zvolených zástupců.

Právě internet byl pro tuto funkci jako stvořený. Ten, kdo se zajímal o politiku, už nemusel být závislý na práci parlamentních zpravodajů v novinách nebo na sledování občasných televizních nočních přenosů z probíhajících schůzí. Co na tom, že v roce 1996 používalo u nás internet sotva sto tisíc uživatelů. Hlavně, že se začalo. Od té doby webové stránky Sněmovny, ale i Senátu přidávaly další informace a nové funkce.

Dnes, kdy už tři čtvrtiny českých domácností se připojují k internetu, má většina obyvatel možnost zvukově i obrazově se připojit k plenárním schůzím. Lidé mohou listovat v projednávaných dokumentech a kontrolovat, jak který poslanec a jak která politická strana ovlivňuje zákony, kterými se pak řídí náš každodenní život.

Informační služby, které poskytuje webová stránka české Sněmovny www.psp.cz, jsou srovnatelné se světovým standardem. Mohl by tedy vzniknout dojem, že nikomu nic nebrání stát se informovaným občanem, kontrolovat to, co na nás státní správa a politici chystají, podívat se – jak říkají karbaníci – pod sukničky kartám, se kterými hrají.

Jenomže šedivá je všechna teorie. Řada zákonů se odívá do složitého právnického jazyka, v množství projednávaných dokumentů je někdy obtížné se vyznat. Nelze očekávat, že běžný občan bude mít čas a náladu prodírat se houštím sněmovních tisků, záznamů debat a vybírat si z nich to podstatné. Takže přes všechny vymoženosti digitálního a internetového věku i nadále největší část úkolu informovat občany o tom, co se děje v parlamentu, zůstává na bedrech médií a novinářů.

Bohužel, obraz parlamentu v očích občanů není ani po čtvrtstoletí existence nově nabyté demokracie příliš lichotivý. Mají na tom „zásluhu“ nejen poslanci utápějící se v přestřelkách vládnoucí koalice s opozicí, jejichž podstatou není seriózní politická diskuse, ale exhibice silných stranických postojů kořeněných peprnými bonmoty. Svůj díl odpovědnosti nesou i média, která se soustřeďují právě na tyto výstřelky, a z projednávaných témat si vybírají ke zveřejnění hlavně ta konfliktní. Vlastní parlamentní zpravodaje si dnes vydržují jen některá velká média, pro ostatní jakoby parlament neexistoval, objeví ho jedině prostřednictvím zpravodajství ČTK.

Příklad z poslední doby: Po dvouleté anabázi vláda letos 5. října schválila návrh novely vysílacího zákona. Z obsahu návrhu si ČTK vybrala jako hlavní téma nově zaváděný labelling, běžný v zemích EU, označující nápisy či piktogramy pořady nevhodné pro některé věkové kategorie (do 7, 12, 15 a 18 let) s možností specifikovat jejich nevhodnost (násilí, strach, sex, diskriminace, drogy).

Větší část českých médií, pokud si vůbec zprávy ČTK všimla, ji pak tvůrčím způsobem opisovala s vlastními titulky „Pozor, sex na obrazovkách!“ „Děti, spát!“ „Návrat filmů s hvězdičkou?“ Že by některý z redaktorů navštívil parlamentní web, prostudoval návrh a upozornil na další témata novely (vysílání pro sluchově a zrakově postižené, požadavek průhlednosti vlastnictví licence, odstranění nejasnosti ve věci politických reklam typu „vodňanské kuře“, posílení nezávislosti RRTV apod.), na to si nikdo nenašel čas.

Když se to přihodí u novely vysílacího zákona, není to žádná tragédie. Ale co když bude parlament rozhodovat o nějaké důležitější změně, která pak na občana dopadne jako blesk z čistého nebe, aniž byl o ní informován, případně ji mohl ovlivnit, nebo se aspoň na ni připravit?

Odevzdáno 17.10.2016