Média mají právo na chybu, nesmí být však úmyslná (Mediažurnál 1/2017)

Všeobecně se má za to, že největším nepřítelem svobody projevu je cenzura. Ale ani neexistence cenzury nemusí znamenat, že média si mohou být jista tím, že jejich svoboda nebude ohrožena. Moderní historie zná četné případy, při nichž se svoboda a nezávislost médií ocitly v nebezpečí, aniž se proti nim použil cenzorský příkaz či jiný mocenský nástroj. Některé případy se staly i v zemi, která již v 18. století si vložila do Ústavy formou Prvního dodatku ustanovení zakazující parlamentu vydávat jakékoli zákony omezující svobodu slova nebo tisku.

Případ, který se odehrál v USA před více než padesáti lety, může být ponaučením i pro dnešek. Není náhodou, že argument použitý ve sporu New York Times versus Sullivan se někdy cituje i v naší judikatuře, jmenovitě v rozhodnutích Ústavního soudu.

Vše začalo nenápadně 5. dubna 1960 komentářem Raye Jenkinse v novinách Alabama Journal, který reagoval na inzerát zveřejněný v deníku The New York Times týden před tím. Celostránkový inzerát zadal do tisku Výbor pro obranu černošského vůdce Martina Luthera Kinga.

Pro pochopení sporu je třeba připomenout situaci ve Spojených státech na přelomu padesátých a šedesátých let. V té době se v USA rozvíjelo hnutí za občanská práva a proti rasové segregaci, která v jižanských částech stále přetrvávala od dob občanské války. V roce 1896 ji totiž Nejvyšší soud posvětil rozhodnutím, že rasová segregace „nebrání rovnosti před zákonem.“ Poměry se začaly měnit už za druhé světové války, když černoši sloužili v jednotkách společně s bělochy. Po válce se černošská střední třída začala hlásit o svá práva.

V roce 1955 se odehrál známý incident v Montgomery, při němž švadlena Rosa Parksová odmítla uvolnit bílému pasažérovi své místo v autobuse, za což byla zatčena a obžalována. Následoval bojkot autobusů. Sever země a federální vláda stály na straně občanských práv, jih se však proti jejich zavádění bouřil. Když se v padesátých letech černošští studenti začali zapisovat na univerzity v Alabamě a Mississippi, vypukly tady nepokoje. V roce 1960 se začalo šířit hnutí sit-in, při němž mladí černoši protestovali v sedě v restauracích, kde je nechtěli obsloužit.

Marting Luther King, který hnutí podporoval, v té době čelil několika žalobám, z nichž jedna byla podána právě v Alabamě. Inzerát v respektovaném celostátním deníku New York Times vyzýval veřejnost k finančním příspěvkům, které by uhradily Kingovy soudní výlohy. Celostránkový inzerát nadepsaný titulkem „Všimněte si jejich hlasů“ z větší části zaplňoval text popisující situaci na jihu a jednu z epizod boje za občanská práva ve městě Montgomery. Výzvu podepsalo 64 osob, většinou známých aktivistů a také dvacet černošských duchovních, z nichž osmnáct bylo z jižních států.

V celém státu Alabama se v té době prodávalo necelých čtyři sta výtisků z tehdejšího 600titisícového nákladu New York Times. Nicméně místní novinář Ray Jenkins, který si inzerátu všiml, upozornil na to, že události v Montgomery se odehrály jinak, než jak inzerát uváděl. A právě na základě těchto nesrovnalostí se okamžitě ozval šéf městské policie L. B. Sullivan a do newyorského deníku poslal doporučený dopis, v němž napsal, že inzerát ho "obvinil z vážného zneužití úřední moci" a z "nepatřičných akcí a pochybení jako veřejného činitele města Montgomery." Žádal, aby Times "plně a spravedlivě odvolal" tuto "zcela falešnou a pomlouvačnou záležitost".

Přestože se mu dostalo okamžité odpovědi a list mu nabídl tiskovou opravu, když zdůvodní, jak se obsah inzerátu dotýká jeho osoby, protože se jeho jméno nikde v inzerátu neobjevilo, Sullivan neodpověděl a podal žalobu na NYT a na čtyři duchovní z Alabamy kvůli křivému obvinění, pomluvě a a nactiutrhání (libel) a žádal náhradu nemajetkové újmy ve výši 500 tisíc US dolarů.

Na podobnou stížnost alabamského guvernéra Johna Pattersona redakce New York Times reagovala otištěním omluvy, v níž se zdůrazňovalo, že zveřejněný inzerát nebyl součástí žurnalistické informace ani neodrážel názory či stanoviska listu. Protože však ve dvou odstavcích byly nepravdivé údaje, NYT se Pattersonovi omlouvá. Omluva však nezabránila Pattersonovi podat stejnou žalobu jako Sullivan se zdůvodněním, že ho inzerát ho obvinil z "vážného zneužití veřejné moci" a proto žádá náhradu nemajetkové újmy ve výši jednoho milionu dolarů.

Uvedené dva odstavce, za něž se NYT omluvil, měly toto znění:

„V Montgomery v Alabamě poté co studenti zazpívali píseň "Ameriko, má země" na schodech místního Kapitolu, jejich vůdci byli vyloučeni ze studia a náklaďáky s policisty vyzbrojenými puškami a slzným plynem obklíčili kampus Alabamské státní školy. Když všichni studenti jako jeden muž protestovali proti postupu státních úřadů tím, že se odmítli zapsat na výuku, jejich jídelna byla uzamčena se záměrem je vyhladovět….

Na mírumilovné protesty doktora Kinga jižanští znásilňovatelé Ústavy znovu a znovu odpovídali zastrašováním a násilím. Házeli bomby na jeho dům a téměř zabili jeho ženu a dítě. Napadli i jeho osobu. Sedmkrát byl zatčen - za "nedovolenou rychlost", "potulku" a podobná "obvinění". A nyní ho obvinili z "křivé přísahy" - zločin, za který může být uvězněn až na deset let.“

Inzerát nepopisoval události v Montgomery zcela přesně. Černošští studenti byli vyloučeni ze studia nikoli kvůli demonstraci u Kapitolu, ale za to, že zorganizovali sit-in v bufetu místního soudu. Studenti se neodmítli zapsat, ale jeden den bojkotovali vyučování. Školní jídelna nebyla nikdy uzamčena, nikdo je nechtěl vyhladovět. Jediní studenti, kteří nedostali jídlo, byli ti, kteří si je předem neobjednali. I když policie byla v kampusu, nikdy kampus "neobklíčila". Dr. King nebyl zatčen sedmkrát, ale jen čtyřikrát. Dr. King sice tvrdil, že byl napaden při zatýkání před soudní síní, ale nebylo to dokázáno svědecky. Dr. King byl sice obviněn z křivopřísežnictví, ale nikdy nebyl souzen a od obvinění se upustilo. Tři ze čtyř zatčení Dr. Kinga se stala dříve, než byl Sullivan jmenován šéfem policie.

Rozhořel se složitý právnický spor, jehož popis by vyžadoval delší text. Čtyři reverendi z Alabamy podepsaní pod inzerátem byli žalování záměrně, aby se soud nemohl přenést na federální úroveň. Alabamský soudce Walter Burgwyn Jones, historicky i rodinně spjat s Konfederací a jižanským způsobem života, byl zjevně podjatý. Mezi 36ti kandidáty na porotce byli jen dva černoši, zvolená porota byla nakonec výhradně bělošská, kromě toho byla pod silným tlakem veřejného mínění. Na otázku soudce, zda sdělení zveřejněná v inzerátu se týkala policejního komisaře Sullivana a zda je možné je označit za pomlouvačná, porota odpověděla kladně. Inzerát sice nikoho nejmenoval, nicméně instituce "policie" se „zjevně“ vztahovala k Montgomery a k jejímu šéfovi, výraz "jižanští násilníci" bylo možné vztáhnout k "oni", kteří pronásledovali Martina Luthera Kinga.

Po tomto rozsudku, který potvrdil požadovanou náhradu žalobci ve výši 500 tisíc US dolarů, vzniklo nebezpečí, že jakékoli celostátní noviny, které se budou věnovat otázce segregace a občanských práv, si ve státech Mississippi a Alabama nemohou být jisté, zda nebudou potrestány. Kromě toho rozsudek spustil vlnu podobných žalob proti liberálním médiím. Například televizní síť CBS měla zaplatit 1,5 milionu US dolarů za nepravdivou reportáž o tom, že černoši mají problém při registraci k volbám. Celkový objem žalob za křivé obvinění a pomluvu (libel) ze strany jižanských státních orgánů a úřadů po roce 1960 dosáhl výše 300 milionů US dolarů. Procesy, které se v té době rozběhly, začaly ohrožovat svobodný tisk.

Když v srpnu 1962 Nejvyšší soud v Alabamě potvrdil rozsudek nižšího soudu a zamítl odvolání NYT s odůvodněním „První dodatek Ústavy neochraňuje pomlouvačné publikace“ (First Amendment does not protect libelous publication), obrátil se New York Times na Nejvyšší soud se žádostí o přezkoumání rozsudku. Podobné žádosti podali i čtyři obžalovaní reverendi. Nejvyšší soud v lednu 1963 oznámil, že žádost prozkoumá.

Slyšení se konalo v lednu 1964. Přes protesty Sullivanových obhájců zde svoje vyjádření předložily také deníky Washington Post a Chicago Tribune. V březnu 1964 Nejvyšší soud vydal konečné rozhodnutí, které soudce Brennan prý musel osmkrát přepisovat, než získal u soudců Nejvyššího soudu majoritní souhlas. Na jedné straně soud odmítl námitku NYT a přiznal jurisdikci státu Alabama, postavil se také proti názoru advokáta NYT, že každá pomluva veřejného činitele by měla mít privilegium ochrany Prvního dodatku, nicméně konečný výrok byl ve prospěch New York Times.

Pravilo se v něm kromě jiného: "Musíme případ posuzovat s přihlédnutím k základnímu národnímu přihlášení se k zásadě, že debata o veřejných otázkách by měla být bez zábran, robustní a široce otevřená, a že taková debata může obsahovat prudké, jizlivé a někdy nepříjemně ostré útoky na vládu a veřejné činitele…. První dodatek Ústavy by podle mého názoru měl přinejmenším poskytnout záruku bezpodmínečného práva říci, co si kdo myslí o veřejných záležitostech."

Nejdůležitější část rozhodnutí však obsahuje tento odstavec: „Ústavní záruky vyžadují podle našeho názoru federální pravidlo, které zabrání veřejnému činiteli, aby získal náhradu za pomlouvačná nepravdivá tvrzení o jeho oficiálním konání, pokud neprokáže, že tento výrok byl učiněn se "skutečným zlým úmyslem" (actual malice), tj. při vědomí, že toto tvrzení bylo nepravdivé nebo bylo učiněno s lehkomyslnou lhostejností k tomu, zda je či není pravdivé.“

Tak vznikl judikát, který odvrátil nebezpečí, jež médiím hrozilo zneužitím formálních právních kroků k omezení jejich svobody. I když tento judikát reagoval na zcela konkrétní příklad žaloby, jež účelově a manipulativně využila pochybení pocházející nikoli z původního obsahu média, ale z placeného inzerátu, zásada přiznávající médiím právo na omyl, pokud tento nebyl učiněn se "zlovolným úmyslem," se stala součástí právního pořádku všech demokratických států a aplikuje ji i Evropský soud pro lidská práva ve Štrasburku.

Možná není na škodu připomenout si tento případ v dnešní době, kdy se množí stížnosti a žaloby na média. Většina z nich vytrhává ze souvislostí jednotlivá pochybení a omyly, a na jejich základě se snaží, když ne potrestat, tak alespoň zdiskreditovat příslušné médium tím, že je označí za nedůvěryhodné.

odevzdáno 12.2.2017