Louč – dinosaurus z internetového pravěku

Tento týden uplynulo sedmnáct let od chvíle, kdy jsem opustil Jana Čulíka a jeho Britské listy (do nichž jsem se koncem roku 1996 dostal přes Neffova Neviditelného psa) a rozhodl jsem se založit vlastní webovou stránku Louč. V záhlaví stránky jsem namyšleně uvedl motto odkazující Louč k Pochodni Karl Krause, přičemž jediné, co nás spojovalo a spojuje, byly a jsou formální analogie: Pochodeň i Louč mají jednoho jediného autora, oba se kriticky vyjadřují k médiím a jejich publikování je nepravidelné až nahodilé.

První vydání jsem umístil do prostoru, který pro osobní stránky pedagogů vyhradil webmaster Fakulty sociálních věd UK, přičemž nulté vydání jsem připravil tak, že jsem ho napsal ve Wordu a nechal ho Wordem převést do html formátu. Příliš to nefungovalo, a tak jsem se ponořil do studia značek/tagů hypertextového značkovacího jazyka a kutilským způsobem jsem slepil dohromady jakýs takýs formát webové stránky veden přesvědčením, že záleží především na textu a jeho obsahu, a všechno ostatní je vedlejší.

Detaily těchto začátků jsem popsal v editorialu Rok života s Loučí, k prvním narozeninám Louče. Jak se věci vyvíjely, jsem vylíčil o rok později, když Louč dostala vzhled, který víceméně přetrval dalších patnáct let a přestala být týdeníkem. Když jsem bilancoval tři roky s Loučí, vysvětlil jsem, proč Louč stále nazývám me-zinem a nikoli blogem, jak se někdejší osobní webové stránky po roce 2000 přejmenovaly. Pak ještě následovaly výroční texty Čtyři roky s Loučí (2007), Do osmé sezóny (2008), Osm let a dost (2009) a poslední text Do desáté sezóny, v němž jsem shrnul editorialy předešlé.

Teď po sedmi letech jsem se rozhodl znovu se ohlédnout za minulými roky a podat situační zprávu o současném stavu Louče. Tak především: nebýt vyhledávače Google, čtenost Louče by se omezovala na úzký okruh přátel, známých a skalních zájemců, kteří v počtu třicet až padesát denně navštíví hlavní stránku Louče; někteří z nich ji možná používají jako rozcestník.

Doby, kdy každý nově zveřejněný materiál nasbíral stovku až čtyři sta čtenářů podle tématu a titulku, jsou dávno pryč. Když nový článek oznámím na twitteru, což dělám u aktuálních témat, nikoli u obecnějších textů pro jiná média, článek přečte sotva padesátka čtenářů, přestože mé tweety sleduje přes pět set lidí. Asi si za to mohu sám: píšu málo – většinou jen tehdy, když mě něco „nadzvedne“ – a kromě toho lidé se dnes více rozmýšlejí, zda mají na nějaký odkaz kliknout. A tak širší čtenářskou obec oslovuji jedině prostřednictvím blogů na Aktuálně.cz, kam občas něco z Louče pošlu.

V jednom ze svých editorialů jsem označil Louč za internetového dinosaura především kvůli jeho primitivní podobě, která se zasekla u jednoduchého kódování v jazyce html a opovrhla všemi redakčními a editorskými systémy, jež přišly na svět v éře blogování.

Ano, Louč je technicky zaostalá a zaostalá asi zůstane do té doby, dokud ji zařízení a prohlížeče všeho druhu budou schopny přečíst a čitelně zobrazit. Což se zatím stále děje. Před dvěma lety jsem udělal jedinou změnu vynucenou vývojem: zvětšil jsem fonty, aby se text dal číst i na chytrých telefonech.

Jak už jsem vícekrát poznamenal, Louč se pro mne stala zápisníkem, rozšířenou pamětí, na níž se v případě potřeby obracím. Také proto tak často do svých textů vkládám odkazy na zdroje informací, z nichž některé – k mému překvapení – i po letech fungují, takže se kdykoli a rychle mohu dostat k cíli a nemusím se zdržovat proséváním hlušiny, kterou mi nabídne Google. Louč tedy už dávno není informačním médiem pro veřejnost, protože nenabízí nic, co se nedá nalézt jinde na serverech zaměřujících se na žurnalistiku a média.

Louč je čím dál tím více soukromým podnikem jednoho penzisty, kterého stále baví pozorovat svět a dělat si o něm zápisky. Její sledovanost průběžně klesá a pokud může nabídnout jiným lidem nějakou přidanou hodnotu, ta se možná nachází v archivu, v němž poctivě uchovávám - včetně svých omylů - vše, co jsem za posledních sedmnáct let na Louči zveřejnil (s výjimkou jediného materiálu vyřazeného kvůli tomu, že jsem v něm byl nespravedlivý k jedné osobě). Možná, že právě odkazy na archiv a jeho návštěvnost jsou důvodem, proč Louč má stále googlovský page rank s číslem 4, když před lety dotaz na page rank pravidelně vygeneroval číslo 5.

Už po roce existence Louče jsem uvažoval o tom, že texty zde zveřejněné by se daly sebrat do nějaké tištěné publikace. Tahle myšlenka mne pronásledovala delší dobu, ale můj počáteční entuziasmus vyprchal v okamžiku, kdy jsem se stále častěji setkával s knížkami, do nichž blogeři sesypali svoje texty v naději, že takovou knihu si někdo koupí. Pokud autor není nadmíru vtipný, bývá to obvykle velká nuda. A já vtipný příliš nejsem a moje texty jsou zdlouhavé. Kromě toho jsem zjistil, že nemám kritický nadhled nad věcí, jenž by mi umožnil posoudit, co by mohlo zajímat čtenáře, kteří nejsou ponořeni až po uši do problematiky žurnalistiky a médií.

Navzdory tomu si pohrávám s myšlenkou, že některé texty tematicky jednou utřídím, přidám k nim průvodní komentář, který by je uvedl do dobových souvislostí, čímž je učiním čtivější a srozumitelnější pro lidi, kteří by měli zájem nahlédnout historie českých médií. Když mám volný čas – což jest kupodivu u penzistů vzácný okamžik – některé věci třídím a dávám je do figury, která by snad byla pro čtenáře byla stravitelná. Jako vzorek takových textů jsem zatím zpracoval téma Česká televize a Miloš Zeman. Možná, že jednou knížka s těmito kapitolami přece jen vyjde.

Zatím však mým hlavním úkolem zůstává dovést Louč k její plnoletosti, tj. do dovršení věku osmnácti let, ke kterému dojde v červenci příštího roku.