Nejmenovaný zdroj - ano, či ne? (Týdeník Rozhlas 33/2017)

V jedné z četných přestřelek války, kterou vede Donald Trump s médii, americký prezident nedávno vytáhl na „fake media" novou zbraň - znovu poukázal na nespolehlivost zdrojů, které novináři využívají. Munici mu poskytl televizní zpravodajský kanál CNN, který musel v červnu z webu stáhnout nepravdivou informaci od anonymního zdroje.

Podle této zprávy měl Kongres vyšetřovat existenci ruského investičního fondu s vazbami na lidi z Trumpova okolí. Konkrétně se mělo jednat o Anthonyho Scaramucciho, který se shodou okolností o měsíc později stal komunikačním šéfem Bílého domu. Jak se ukázalo, informace se nezakládala na pravdě, nebyla ověřená, pocházela jen z jediného zdroje. CNN se za nepravdivou zprávu omluvila, přiznala, že v tomto případě byla porušena redakční pravidla. Dva redaktoři s editorem, který zprávu nezkontroloval, podali výpověď, aby štít CNN zůstal čistý i pro budoucí bitvy s Bílým domem.

Scaramucci omluvu přijal: „CNN udělala správnou věc. Každý dělá chyby. Jedeme dál.“ Ovšem jeho šéf Donald Trump nezapomněl a v polovině července sdělil 35 milionům lidí, kteří jeho účet na Twitteru sledují: „Pamatujte si, že když uslyšíte v prolhaných médiích slova,zdroje říkají‘, jsou tyto zdroje často vymyšlené a neexistují."

Američtí novináři se tomuto osočení brání a poukazují na to, že Donald Trump, který všechny nepříznivé zprávy o sobě označuje jako „fake news", žádá od novinářů něco, co je proti povaze jejich poslání, tedy informovat veřejnost včetně těch zpráv veřejného zájmu, které by někdo rád utajil. Ředitel kanceláře Bílého domu Reince Priebus letos v únoru na semináři o etice, který organizoval Poynter Institute, razil zásadu, že média by měla přestat využívat nejmenované zdroje: „Jestliže lidé nejsou ochotni přidat jméno ke svému výroku, pak by se taková citace neměla vůbec objevovat."

Američtí novináři takový požadavek samozřejmě odmítli. Na více příkladech ukázali, jak nejmenovaný zdroj vedl k odhalení kauzy, jejíž pravdivost později potvrdily i zdroje jmenovité. Trumpovi připomněli, že když potřeboval zdůvodnit odvolání šéfa FBI, také on využil nejmenované zdroje z investigativního materiálu nadace Pro Publica. Jeho útoky na média vyprovokovaly v amerických médiích debatu, v níž zazněly i sebekritické hlasy novinářů. Zvláště kvůli lehkomyslnému zacházení s nejmenovanými zdroji v okamžiku, když reportér cítí, že by mu mohly přinést novinářského sólokapra. Některé zásady, vzešlé z diskuse o tom, jak seriózně zacházet s nejmenovanými zdroji, se dají použít i u nás.

Za prvé, počet uvedených zdrojů zvyšuje důvěryhodnost sdělení. Jeden zdroj nestačí, je třeba ověřovat. Za druhé, zdroje, které předpovídají a tvrdí, že by se „něco mohlo stát", nejsou příliš důvěryhodné. Taková informace je na hranici spekulace a některý zdroj ji může poskytnout novináři se záměrem ovlivnit budoucí vývoj. Obecná definice zdroje „z dobře informovaných kruhů" nestačí, to může být kdokoli. Proto je lepší zdroj blíže identifikovat, například „z policejního ředitelství" nebo „z ministerstva či z nějakého úřadu". Záleží také na médiu a na osobě novináře, který nejmenovaný zdroj cituje. Tradiční velká a zavedená média mají tu výhodu, že s nimi úřady a instituce často komunikují, takže jejich zdroje, včetně těch nejmenovaných, lze přijímat s větší důvěrou.

Novináři se shodli na tom, že bez nejmenovaných zdrojů se žurnalistika dělat nedá. Nejlepší prověrkou pravdivosti tvrzení nejmenovaného zdroje prý bývá následná reakce. Jestliže lidé, kterých se informace od zdroje týká, nejsou ochotni se k ní postavit čelem a místo přímé a jasné odpovědi nabídnou výmluvy včetně pokusu o dehonestaci autora a média, pak většinou je to znamení, že se novinář a jeho nejmenovaný zdroj trefili do černého.

x x x

odevzdáno 25.7.2017