Mediální rady v předvolebním finiši a opožděný anti-Žantovský

Když to dobře dopadne, tak si poslanci v nabitém programu zářijové schůze Sněmovny snad najdou čas i na to, aby doplnili Radu Českého rozhlasu a Radu České tiskové kanceláře, které od června pracují v nekompletním složení; chybí jim po dvou členech.

Ze čtyř tzv. mediálních rad se poslancům od začátku roku podařilo doplnit jen dvě: na tři uvolněná místa v Radě České televize se dostali dva nováčci: olympionik Martin Doktor a kulturní antropolog Tomáš Samek. Zbývající třetí místo obsadil staronový člen Rady ČT René Kühn, který v druhém kole porazil novináře Jiřího Závozdu.

Tzv. velkou Radu pro rozhlasové a televizní vysílání parlament doplnil dvěma lidmi ze svých řad. Znovuzvolení se dočkal bývalý senátor a někdejší ministr kultury Václav Jehlička, takže zdejší sestava bývalých senátorů (Jehlička, Mencl, Svoboda, Zvěřinová) nebyla oslabena. Novým členem RRTV se stal poslanec ČSSD Ladislav Šincl. Vzhledem k tomu, že RRTV byla nekompletní od roku 2014, kdy tehdejší předsedkyně Kalistová přešla z RRTV na místo náměstkyně ministra kultury, náhlá snaha Sněmovny obsadit volné místo radního těsně před volbami vyvolává nepříjemný pocit přidělování trafiky politickému matadorovi, který nemá šanci na další poslaneckou kariéru.

Stále však zbývají ještě dvě grémia, která je třeba doplnit. U Rady Českého rozhlasu se situace zkomplikovala začátkem června, když z devíti kandidátů na tři uvolněná místa, které do pléna Sněmovny předložil volební výbor, se poslanci shodli jen na jednom jediném. Z vlastních řad zvolili do Rady ČRo poslance Vítězslava Jandáka. Z dalších osmi kandidátů nedostal nikdo nadpoloviční většinu hlasů ani v druhém kole hlasování, takže volební výbor musel vyhlásit novou výzvu a vybrat nové kandidáty, o kterých se bude hlasovat teď v září.

Zatímco návrhy na členy Rady ČT a ČRo musejí přicházet do parlamentu zvenčí od organizací občanské společnosti a do pléna se dostanou přes filtr volebního výboru, kandidáty do RRTV a také do Rady ČTK si navrhují sami poslanci.

Rada ČTK je stále nekompletní, protože Sněmovna se nebyla schopna dohodnout na tom, kdo nahradí tři členy Rady, kterým v červnu vypršel mandát. Když se v dubnu hlasovalo, poslanci se sjednotili pouze v jednom případě: do Rady ČTK zvolili bývalou poslankyni za ODS Jaroslavu Wenigerovu. Kandidát ČSSD Jan Vávra, známý ze svého angažmá v televizi Nova, a stávající radní Jan Wintr, kterého podporuje TOP 09, neprošli ani v druhém kole první volby.

Proto na červencovou schůzi přišli poslanci s novou kandidátkou bez Jana Vávry. Vedle staronového kandidáta Jana Wintra strany koalice dodaly dvě nová jména: publicistu Petra Žantovského za hnutí ANO a aktivistu neziskových organizací Jakuba Štědroně za ČSSD. První hlasování druhé volby 12. července však opět nerozhodlo, žádný z kandidátů nezískal většinu (Jan Wintr 51 hlasů, Jakub Štědroň 38 hlasů a Petr Žantovský 36 hlasů), takže teď v září se bude konat druhé kolo druhé volby a vůbec není jisté, zda se pro některého z těchto kandidátů najde dost hlasů.

Tohle všechno jsem si nastudoval poté, co se po sociálních sítích rozlétla zpráva, že poslanci ANO nominovali Petra Žantovského jako kandidáta do Rady ČTK, přičemž doprovodné komentáře nezapomněli připomenout Žantovského napojení na dezinformačními weby v Asociaci nezávislých médií při udělování Krameriových novinářských cen.

Důvody nominace mne příliš nepřekvapily, měly svoji logiku: hnutí ANO se zalíbila Žantovského paušální kritika veřejnoprávní České televize v okamžiku, kdy publicistika ČT šlape na paty jejímu šéfovi. Myslel jsem si však, že pokud Žantovský někdy opět vstoupí na kolbiště mediálních rad, pak to bude pod jinou vlajkou než hnutí ANO, neboť odjakživa tíhnul k ODS, a ta - jak známo - Babišovo ANO příliš nemusí.

Co mne však překvapilo, byla opožděná reakce tzv. pražské kavárny a mainstreamových médií na Žantovského kandidaturu. Pátral jsem, proč se objevila až teď. O tom, že Petr Žantovský bude kandidovat do Rady ČTK, se vědělo už od 12. července, kdy proběhlo první kolo volby. Kdy se nominace upekla v kuloárech, nevíme. Mohlo to být ještě před tím, než Petr Žantovský si 3. července do svého pravidelného talkshow Pražská kavárna na televizním kanále Praha TV pozval Andreje Babiše k rozhovoru, jehož devótnost by se dala poměřovat s pokorou, s jakou vede rozhovory s prezidentem Jaroslav Soukup na TV Barrandov.

První, kdo si Žantovského nominace všiml, byl až po měsíci, 15. srpna, Jan Mrzena na webu Česká média. Teprve pak, za další dva týdny vstoupila zpráva do širšího povědomí, když Mrzenovu zprávu využila redakce webového serveru Echo24. Teprve pak se začalo na sítích diskutovat a komentovat. Myslím, že zbytečně často a zbytečně mnoho.

Několik novinářů mne kontaktovalo se žádostí o názor na osobnost Petra Žantovského. Odmítl jsem to, protože nemám rád jednoduchá hodnocení složitých věcí a osobností. A složitosti - jak známo - média většinou nezajímají. Pokud jsem cítil potřebu něco sdělit, učinil jsem tak v minulosti na svém webu Louč. (například zde, tady, tady a tady).

P.S. Přece jen si však neodpustím jeden ilustrační dovětek využívající citaci z poslední „mediální analýzy“, kterou Petr Žantovský pravidelně umisťuje na Parlamentní listy.

„Takže v tomhle duchu jsem se díval na speciál v České televizi v pondělí 21. srpna a přesně v tomhle duchu se to celé odehrávalo. Moderátor Jiří Václavek měl do studia pozvaného historika Oldřicha Tůmu, dále pak i dva tzv. pamětníky Ivana Klímu a Kamilu Moučkovou, kteří neřekli vůbec nic nového, jenom staré ‚dobré‘ floskule, které jsme od nich a mnoha jim podobných slyšeli už tisíckrát. Spíš tam byli jako stafáž, aby se ukázalo, že to jsou hrdinové osmašedesátého,“ myslí si Petr Žantovský. „Už se ovšem neříká, že hrdinové osmašedesátého byli u koryta od osmačtyřicátého nebo od počátku padesátých let a vlastně dovolovali způsobovat všechno to, co se dělo v padesátých letech. Na konci šedesátých let se od toho ‚statečně‘ distancovali, což se v daném případě týká zejména Ivana Klímy, ale dobrá, nechme to být.“

Pronášet taková vyjádření o korytech na adresu Ivana Klímy při vědomí, že lidé dobře znají příběh korýtka časopisu Melodie z dob totality, to chce mít odvahu a dosti silný žaludek. Já tu Melodii Žantovskému nevyčítám. Také já jsem byl kdysi mladý a hloupý. Jenom kdyby ten přísný metr, kterým měří ostatním (zvláště redaktorům ČT), občas použil i na svoje publikace i činy – minulé i to současné.