Volby a televize – včera a dnes (Mediažurnál 3/2017)

V systému politické demokracie, v němž občané ve volbách rozhodují o tom, kdo bude spravovat věci veřejné, se od médií očekává, že přispějí k tomu, aby každý občan přistupoval k volebním urnám jako člověk, jenž se alespoň v základních obrysech orientuje v nabídce kandidátů a politických programů tak, aby se stal informovaným voličem a jeho volba byla poučenou volbou. Alespoň tak praví normativní teorie vycházející z funkcionalistického pojetí médií.

O tom, jakou roli bude u nás hrát rozhlas a televize při předvolebních kampaních, se rámcově rozhodlo krátce po listopadu 1989. Volební zákon z března 1990 uložil tehdejší Československé televizi a Československému rozhlasu, aby poskytovaly bezplatně všem stranám a hnutím vstupujícím do volebního klání určité množství vysílacího času.

Kromě toho zákon o rozhlasovém a televizním vysílání, který o rok později otevřel prostor soukromému rozhlasu a televizi, rozhodl, že ve vysílání nesmějí být „reklamy politických stran a hnutí, pokud zvláštní zákon nestanoví jinak.“ Politické strany se tak dohodly z obavy, že by nějaký subjekt s dostatečně velkým měšcem peněz mohl získat neoprávněnou výhodu proti ostatním. Zákaz placené politické televizní reklamy platí do dnešního dne.

Předvolební spoty jako nástroj publicity

Volební zákon z roku 1990 byl k politickým stranám a hnutím velkorysý a přidělil každé politické straně a hnutí bezplatně čtyři hodiny vysílacího času. Vzhledem k tomu, že do voleb vstoupilo dvacet tři subjektů, na obrazovce a v rozhlasovém éteru se objevil devadesátihodinový maraton, v němž se šoty a krátké příspěvky náhodně promíchaly tak, aby žádná strana nemohla tvrdit, že je v nevýhodě.

Po počáteční zvědavosti převládl nezájem diváků a přišlo zklamání politických stran. Také proto příděl předvolebního vysílacího času se později omezil na 21 hodin a od roku 1996 na 14 hodin vysílacího času, rovnoměrně rozděleného mezi politické strany. Čím méně bylo stran, tím více vysílacího času se ně dostalo, což platí do dnešního dne.

Velké politické strany záhy pochopily, že vliv předvolebních spotů vysílaných v okrajových časech není příliš velký. Už v roce 1998 KDU/ČSL a Unie svobody věnovaly přidělený vysílací čas v televizi dobročinným organizacím a některé strany tento příklad později následovaly,

Na druhé straně malé a začínající strany brzy zjistily, že ustanovení volebního zákona jim dává možnost, jak se lacino prosadit do vysílání celostátních médií. Nejdříve to zkoušely podloudně, využitím mezery v zákonech. Zaregistrovaly se do voleb, získaly vysílací časy a potom nezaplatily volební kauce a z voleb odstoupily. Když rozhodnutí Ústavního soudu a následná novela zákona po roce 2002 zrušily drahé dvěstětisícové volební kauce a zavedly příspěvek na volební náklady ve výši 15 tisíc Kč za obvod (dnes 19 tisíc Kč), cesta k bezplatným vysílacím časům v rozhlase a televizi se usnadnila.

Nebude asi daleko od pravdy tvrzení, že některé politické subjekty se účastní voleb právě s vyhlídkou na bezplatnou propagaci v ČT a ČRo. Letos jich bude rekordních třicet jedna. Mnohé z nich jsou bez reálné šance získat větší podporu voličů. Jenomže možnost získat půlhodinu vysílacího času v celostátním médiu je lákavá. Zvláště když předvolební spoty z televizního vysílání mnohem snadněji dosáhnou následné popularity na facebooku a na YouTube.

Hledání cest k informovanému voliči

O tom, jak má rozhlasové a televizní zpravodajství přistupovat k předvolební kampani politických stran, zákon nic neříká. Předpokládá se, že zpravodajské redakce se budou řídit paragrafem o objektivitě a vyváženosti, který žádá, aby „nebyla v celku vysílaného programu jednostranně zvýhodňována žádná politická strana nebo hnutí (…) a to s přihlédnutím k jejich reálnému postavení v politickém a společenském životě.“ Zákon tak nevyžaduje naprostou rovnost stran a připouští proporcionální přístup, jenž zohledňuje politickou sílu daného subjektu.

V roce 1992 se projevil nedostatek zkušeností s tím, jak se postavit k předvolební kampani. Tehdejší vedení ČST odmítlo požadavek politických stran uspořádat sérii kulatých stolů s výmluvou, že: „při tak velkém počtu politických stran (19) se možnost jakýchkoli kulatých stolů a diskusních pořadů jevila jako naprosto nerealizovatelná.“ Kromě toho předvolební zpravodajství ČST na jaře 1992 podlehlo pokušení ovlivnit diváky „ve prospěch dobré věci.“ Příspěvky kritizující slovenské národovce a HZDS přinesly bumerangový efekt. Slovenští demokraté později říkali: „Každý antimečiarovský šot vysílaný federálním zpravodajstvím ČST z Prahy přinášel jen další hlasy Mečiarově HZDS.“

V roce 1996 na televizní scéně dominovala televize Nova, která do svých publicistických pořadů často zvala lídry politických stran, což vyvrcholilo duelem Klaus/Zeman v nedělním pořadu Sedmička těsně před volbami. Televize Nova však pojímala předvolební a volební zpravodajství jako sledování dostihového zápasu. Důležité byly pro ni duely a souboje, na informace o volebních programech a jejich analýzu nezbýval čas.

V této situaci Česká televize přišla s prvním pokusem, jak naplnit poslání veřejné služby při působení na občana tak, aby se z něj stal informovaný volič. Od března do května 1996 každé pondělí ve zvláštním pořadu Karanténa dva publicisté (Doležal, Studenovský) zpovídali postupně devět předsedů politických stran v pořadí: Hromádková, Dienstbier, Ortman, Sládek, Kalvoda, Grebeníček, Lux, Zeman, Klaus. Cyklus završila 13. května Karanténa s Václavem Havlem.

Od improvizací ke koncepci

V roce 1998 se předčasné volby konaly těsně poté, co nastoupil do ČT nový ředitel Jakub Puchalský a měnilo se vedení zpravodajské redakce. ČT odmítla koncept besed u kulatých stolů, které novému řediteli nutily politické strany. Pro předvolební kampaň využila již existující programový formát, kterým byla Aréna. Ve třech Arénách zařazených tři týdny před volbami do hlavního vysílacího času zpovídali dva reportéři (Žmolík, Prorok) třináct předsedů politických stran, rozdělených do tří skupin podle velikosti aktuálních volebních preferencí. Začínali předsedové malých stran, tři dny před volbami nastoupila první liga ve složení Jan Ruml (Unie Svobody), Miroslav Grebeníček (KSČM), Miloš Zeman (ČSSD) a Václav Klaus (ODS).

Také o čtyři roky později, v roce 2002, se v České televizi improvizovalo. K předvolebnímu zpravodajství se využil již existující programový formát, pořad Bez imunity. Pořad se pokoušel vyjít vstříc menším politickým stranám tím, že v každém jeho vydání vedle čtyř zástupců z parlamentních stran v panelu na dané téma diskutovali také dva reprezentanti stran stojících mimo parlament. Další zástupci malých politických stran seděli v publiku a mohli se zapojit do diskuse, když je k tomu vyzval moderátor Jan Pokorný. Spokojen však nebyl nikdo, ani diváci, ani malé strany, které se z publika dostávali ke slovu jen v krátkých replikách.

Teprve v roce 2006 přichází Česká televize s promyšlenou koncepcí předvolebního zpravodajství. Projekt s názvem Otázky Václava Moravce Speciál odvysílal v průběhu tří měsíců čtrnáct debatních pořadů ze čtrnácti krajů, Za účasti publika zde diskutovali na dané téma krajští volební lídři pěti stran s největšími volebními preferencemi (ČSSD, ODS, KDU-ČSL, KSČM, Strana zelených). Pro další strany a hnutí ČT připravila deset speciálních předvolebních vysílání Událostí, komentářů. Těsně před volbami se utkali v duelu hlavní soupeři Jiří Paroubek a Mirek Topolánek.

Zástupci malých neparlamentních stran uvedený systém kritizovali, přestože dostali prostor v Událostech, komentářích, v ranním vysílání, a také v mimořádných Otázkách Václava Moravce vysílaných z Kongresového paláce v Praze za přítomnosti publika. Česká televize si však proporcionální přístup k prezentaci obhájila a pro stěžovatele vytvořila na novém zpravodajském kanálu ČT24 pořad Politické spektrum, který od podzimu 2006 zve pravidelně do studia neparlamentní strany.

Projekt Otázky Václava Moravce Speciál putující po čtrnácti krajích, včetně doprovodných pořadů s předvolební tematikou, si Česká televize zopakovala i při volbách do parlamentu v roce 2010, jen závěrečný duel měl jiné složení: Jiří Paroubek vs. Petr Nečas.

Když na podzim roku 2013 po pádu Nečasovy vlády přišly mimořádné volby, měnil se rytmus i obsazení debat. Debaty se přestěhovaly z prvního programu na ČT24, proběhly v rychlém sledu v průběhu tří týdnů, neputovaly již po krajských městech, ale odehrály se ve studiích ČT v Praze, Brně a Ostravě. Jejich vedení se ujala dvojice moderátorů pořadu Události Jakub Železný s Danielou Písařovicovou. Václav Moravec nastoupil až na závěrečnou superdebatu. Počet stranických lídrů zastoupených v krajských debatách se rozšířil na osm; jejich výběr se již neřídil volebními preferencemi, ale volebním potenciálem, který lépe odráží situace dané strany u nestálých voličů.

Televize a nová média

Systém, kterým se veřejnoprávní televize snaží plnit před volbami veřejnou službu, a jehož základní obrysy vznikly před jedenácti lety, chce Česká televize použít i pro letošní podzimní volby roku 2017. Maraton čtrnácti předvolebních debat se odehraje během jednoho měsíce od 15. září do 16. října ve stejném formátu a se stejným obsazením jako před čtyřmi léty s moderátory Jakubem Železným a Danielou Písařovicovou.

Vzniká legitimní otázka, zda tento systém již nezastaral, protože v době digitálních médií se dají informace o kandidátech a programech politických stran získat online na internetu, prostřednictvím sociálních sítí. Nehledě na to, že – jak ukázaly poslední krajské volby – audiovizuální debaty a duely kandidátů jsou schopny zorganizovat webové stránky dalších zpravodajských i tiskových médií.

Navzdory obrovskému rozvoji nových digitálních a mobilních médií, i přes rostoucí vliv sociálních sítí a alternativních zdrojů informací na veřejné mínění, rozhlas a televize i nadále zůstávají médii se schopností masového zásahu populace, kterou nová média jsou schopna jen občas a ve výjimečných situacích překonat. Jestliže jsou pro komerční televize přitažlivější dramatické souboje prezidentských kandidátů a mapování roztříštěné scény politických stran a hnutí je příliš nezajímá, pak Česká televize a také Český rozhlas nabízejí občanům službu, kterou ve svém rozsahu a komplexnosti nenajdou nikde jinde.

Kdyby se na dosavadním systému mělo něco měnit, pak by to asi byla zákonná povinnost vyhradit čtrnáct hodin bezplatně vyhrazeného vysílacího času pro volební propagaci. Kdyby se zrušila, politických stran přihlášených do voleb by možná ubylo.