Ústavní soud a mediální kauzy (Mediažurnál 2/2018)

Dvě rozhodnutí, která letos vydal Ústavní soud, dávají nahlédnout do způsobu, jakým náš soudní systém přistupuje k uplatňování článku 17 Listiny základních práv a svobod, deklarujícím svobodu projevu a právo na informace.

Když média chybují

Rozhodnutím Ústavního soudu II. ÚS 3341/16 ze dne 20. 3. 2018 skončila téměř sedmiletá soudní anabáze, jejíž počátek byl u reportáže televize Prima ze srpna 2011 o zásahu proti skupině bývalých i současných policistů, která v Brně vydírala podnikatele. Případ tzv. Toflova gangu televize Prima v rubrice Krimi patřičně rozvinula a zdramatizovala. Redaktoři informovali o tom, že činnost skupiny byla dlouho neodhalená, protože ji kryli vysoce postavení lidé z policejních a soudních kruhů. V souvislosti s „policejní mafií“ a „brněnským gangem“ padlo kromě jiných opakovaně také jméno místopředsedy Městského soudu v Brně Aleše Dufka.

Soudce Dufek si takové obvinění, vycházející z nedoloženého svědectví jednoho z obžalovaných pachatelů, nenechal líbit a zažaloval za pomluvu oba autory reportáže. Soud vyhrál a redaktor Roman P. musel zaplatit 70 tisíc Kč; podíl spoluautora na reportáži byl vyhodnocen jako přestupek. Kromě toho Dufek podal žalobu na televizi Prima, od které žádal podle občanského zákoníku o ochranu osobnosti zadostiučinění: omluvu a náhradu nemajetkové újmy ve výši jeden milion Kč. Městský soud mu toto zadostiučinění přiznal. Prima se proti rozsudku odvolala, ale protože neuspěla ani s odvoláním k vyšší instanci ani s pozdějším dovoláním k Nejvyššímu soudu, obrátila se na Ústavní soud.

V ústavní stížnosti si právníci televize Prima stěžovali, že obecné soudy nepřihlédly ke skutečnosti, že byla porušena svoboda projevu novinářů, kteří v zájmu veřejnosti informovali o závažné trestné činnosti. Ústavní soud stížnost posoudil a zamítl z více důvodů.

Jednak odmítl být dalším odvolacím soudem, který by měl posuzovat skutková zjištění nebo právní postupy obecných soudů, jestliže tyto neporušily ústavně chráněná práva a svobody. O tom, že informace reportáže TV Prima nebyly podloženy ověřenými důkazy a neprokázala se jejich pravdivost, nebylo sporu, a tak se řešení stížnosti soustředilo na to, do jaké míry nepravdivá informace a její kontext poškodily ústavou zaručená osobnostní práva soudce Dufka.

Které právo je silnější?

V případě stížnosti televize Prima Ústavní soud posuzoval klasickou kolizi, ke které často dochází mezi základním právem na svobodu projevu a základním právem na ochranu důstojnosti a cti jednotlivce. V textu rozhodnutí soud vyjmenoval osm kritérií, která by se při takovém střetávání měla brát v úvahu.

Za prvé je to povaha výroku, zda jde o skutkové tvrzení nebo hodnotový soud. Skutkové tvrzení se opírá o fakt, objektivně existující realitu, pravdivost tvrzení je ověřitelná. Hodnotící soud naopak vyjadřuje subjektivní názor, nelze ho jakkoli dokazovat, proto u něj panuje vyšší stupeň tolerance. Je však nutné zkoumat, zda se zakládá na pravdivé informaci a zda forma jeho veřejné prezentace je přiměřená.

Za druhé je třeba zkoumat obsah výroku, například zda uvedený projev má politickou či komerční povahu. Za třetí, jaká je forma výroku, nakolik byl výrok expresivní, vulgární, či urážející. Čtvrtým kritériem je postavení kritizované osoby, zda jde o osobu veřejně činnou, politicky aktivní či veřejně známou. V tomto ohledu judikatura nabízí řadu rozhodnutí z minulosti. S přihlédnutím k nezastupitelné roli médií v demokratické společnosti Ústavní soud v řadě sporů – za všechny jmenujme například Rejžek vs. Vondráčková, Šlouf vs. Respekt, Paroubková vs. Reflex –zdůraznil, že osoby veřejně činné a veřejného zájmu, tedy politici, veřejní činitelé, státní úředníci, soudci, advokáti, ale i mediální hvězdy a novináři, musí akceptovat větší míru veřejné kritiky než jiní občané.

Za páté by soudy měly zkoumat, zda se kritika dotýká soukromé či veřejné sféry kritizované osoby. Za šesté by se mělo hodnotit chování kritizované osoby, zda zavdala příčinu ke kritice, zda kritiku sama "vyprovokovala", jak se posléze ke kritice postavila. Sedmým hodnotícím kritériem by mělo být, kdo kritický výrok pronesl, zda to byl občan, politik, novinář. A za osmé by soud měl posuzovat také, kdy a za jakých okolností se to stalo, včetně načasování zkoumaného výroku.

V případu Aleše Dufka Ústavní soud sice na jedné straně přiznal, že soudce jako osoba veřejného zájmu musí unést vyšší míru kritiky ze strany médií a prokázat vyšší míru tolerance k reportáži vysílané televizí Prima. Na straně druhé však rozhodl v neprospěch Primy, protože uznal, že jejím nepravdivým tvrzením byla „dotčena samotná existence jeho profesního postavení a s tím důvěryhodnost celé soudní moci.“ Což se potvrdilo, když Dufek později vyhrál výběrové řízení na místo předsedy Městského soudu v Brně, ministr ho však odmítl jmenovat do funkce právě kvůli uvedené mediální aféře. Milionová náhrada nemajetkové újmy zůstala tedy v platnosti.

Objektivita a vyváženost

Jiné rozhodnutí Ústavního soudu I. ÚS 4035/14 ze dne 30. 1. 2018, zveřejněné v únoru bylo svým způsobem historické v tom smyslu, že v něm Ústavní soud poprvé řešil spor vztahující se k paragrafu 31 zákona 231/2001 o provozování rozhlasového a televizního vysílání, který se týká objektivity a vyváženosti. Tento paragraf ve třetím odstavci ukládá provozovatelům vysílání povinnost zajistit „aby ve zpravodajských a politicko-publicistických pořadech bylo dbáno zásad objektivity a vyváženosti…“

Stěžovatelem byla televize Nova, které Rada pro rozhlasové a televizní vysílání RRTV udělila pokutu 200 tisíc Kč. O co v tomto případě šlo? Redaktory televize Nova zaujalo, že Kněžské bratrstvo sv. Pia, jeden z dogmatických proudů současného katolicismu, vydal leták či brožuru, kde se předepisuje, jak by se měli chovat a oblékat lidi do kostela. Na uvedené téma vznikla reportáž vysílaná 24. srpna 2012 večer v Televizních novinách, která humornou, sarkastickou, obrazem částečně zesměšňující formou o pravidlech brožury informovala.

Členové RRTV, kteří bdí nad dodržováním zákona v rozhlasovém a televizním vysílání, se rozhodli udělit televizi Nova pokutu 200 000 Kč pro neobjektivitu a nevyváženost, zdůvodněnou: „konkrétně zohledněním pouze jednoho pohledu na danou problematiku, ignorováním případných argumentů protistrany, která nedostala v reportáži odpovídající prostor, a nezasazením do kontextu běžné praxe v zahraničí (…) čímž došlo k manipulaci s divákem.“

Televize Nova napadla rozhodnutí Rady žalobou u Městského soudu v Praze, který ji v září 2013 zamítl. A protože Nova neuspěla ani v říjnu 2014 u Nejvyššího správního soudu, obrátila se na Ústavní soud kvůli porušení práva na svobodu projevu. Ten svým rozhodnutím zrušil udělení pokuty a následné rozsudky Městského soudu a Nejvyššího správního soudu. Neshledal totiž porušení zákona spojené s nešťastným paragrafem vysílacího zákona o objektivitě a vyváženosti.

Proč nešťastným? Protože objektivita se dostala do zákona o vysílání přes protesty některých právníků upozorňujících na obtížnou přezkoumatelnost právnicky nesnadno uchopitelného pojmu. Že poslanci vedeni dobrými úmysly protlačili do vysílacího zákona požadavek objektivity, by možná nebylo nic špatného, kdyby zůstal v rovině deklarace cílů. V takové podobě se objevuje například v německé nebo rakouské legislativě. Nicméně zatímco německý zákon vyžaduje objektivitu a vyváženost pouze od vysílatelů veřejné služby, u nás její požadavek platí pro všechny provozovatele vysílání. Kromě toho za porušení odstavců 2 a 3 paragrafu 31 o objektivitě může regulátor vysílání udělovat nemalé sankce (10 tisíc až 5 milionů Kč), které mohou mít likvidační účinek.

Naštěstí RRTV k většině stížností přistupuje s tolerancí, snaží se ve správním řízení aplikovat kritéria věcné správnosti a nestrannosti. Kromě toho proti rozhodnutí RRTV existuje možnost opravného prostředku u soudu. V uvedeném případě Ústavní soud zkorigoval rozhodnutí, při němž členové Rady pravděpodobně nenašli v sobě dostatek tolerance, aby se dokázali přenést přes humorný a jednostranně zlehčující tón reportáže.

Legislativa, kterou překonal čas

V poslední době se množí stížnosti na obsah vysílaných programů, po nichž RRTV obvykle zahajuje správní řízení či řízení o přestupcích. Objektivita a vyváženost jednou chybí ve vysílání ČT o amerických volbách, jindy zas v pořadech Jaromíra Soukupa na TV Barrandov, naposledy v rozhlasových reportážích Janka Kroupy o Agrofertu. Pokaždé, když tisková zpráva oznámí, že RRTV v daných případech zahajuje zákonné procedury kvůli porušení zákona, z tábora kritiků daného média se ozývají pochvalná stanoviska.

Namísto, aby odpůrci ČT, ČRo, Novy či Barrandova jásali nad tím, že se jejich „nepřátelům“ dostane od Rady zaslouženého trestu či napomenutí, měli by se spíše zamyslet, zda požadavek objektivity a vyváženosti s hrozbou sankce, jakož i obsahová regulace vysílacích médií, kdysi zdůvodněná potřebou zajištění plurality v podmínkách omezeného množství vysílacích kanálů, by se ve věku digitalizace a internetu neměla změnit.

Kořeny současné legislativy leží v minulosti, kdy hlavním a někdy i jediným distribučním kanálem rozhlasového a televizního vysílání byly vysílací frekvence, kterých nebylo dostatek. Stát jako správce veřejného statku kmitočtového spektra dbal i v legislativě na to, aby ti, co dostanou licence a získají privilegium využívání omezeného počtu vysílacích frekvencí, nabízeli posluchačům a divákům rozmanitý a kvalitní obsah.

Dnes v době digitalizace, kdy i ti diváci, kteří jsou závislí jen na anténách, mohou přijímat desítky rozhlasových a televizních programů s rozmanitou náplní, a kdy trh vysílacích médií včetně audiovize dostupné na internetu se stále více podobá trhu tiskových médií, vzniká otázka, zda obsahová regulace by se neměla omezit, a pokud by se mělo něco regulovat, tak by to – s výjimkou úkolů uložených veřejnoprávním médiím – měla být hospodářská soutěž nebo pluralita.

Někdo může namítnout: to znamená, že vysílací média by mohla bez jakékoli kontroly šířit lži, pomluvy a „fake news“? Samozřejmě nikoli. Ale přešlapy, fauly, nepravdy či lži by netrestal regulátor podle obtížně definovaného kritéria objektivity, ale nezávislé soudy podle občanského nebo trestního zákoníku, jak to ukázal případ soudce Dufka. Vyhraněný názor, pokud nevychází z vyslovených a žalovatelných lží a pomluv, by korigovala a vyvažovala pluralitní nabídka jiných názorů a programů v éteru, na satelitu, kabelu či na internetu.

V textu rozhodnutí Ústavního soudu o kauze televize Nova se kromě jiného konstatuje, že: „hodnocení relativně neurčitých pojmů objektivity a vyváženosti je přenecháno aplikační praxi (…) Ústavní soud považuje za zásadní prvky objektivity odstup od sdělovaného tématu a neutralitu k němu, nebo alespoň přiznání vlastní zaujatosti, avšak při dodržení přesnosti a úplnosti sdělení.“

Díky tomu, že Rada pro rozhlasové a televizní vysílání je stále ještě nezávislým regulačním orgánem reprezentujícím pluralitu politických názorů vycházející z plurality parlamentních stran, které členy RRTV jmenují, zmiňovaná aplikační praxe u nás zatím nepředstavuje aktuální hrozbu pro svobodu našich vysílacích médií. Jenomže, co když se změní situace a parlament navolí jednobarevnou RRTV po polském vzoru?

P.S. po uzávěrce

O tom, že nejen při posuzování objektivity, ale také u výroků Ústavního soudu záleží na jejich interpretaci, svědčí případ týdeníku Respekt, který podal trestní oznámení na policii kvůli výhrůžkám na Facebooku směřovaným k jeho redaktorům („zmetek od pohledu!!!!, zastřelit zm..a!!!!!!“).

Vyjádření policie vysvětlující proč „nepřistoupí k zahájení úkonů trestního řízení“ využilo právní větu z rozhodnutí I. ÚS 367/03 ze dne 15. 3. 2005, známého jako „Rejžek vs. Vondráčková“: „Lze obecně konstatovat, že osoby veřejně činné, tedy politici, veřejní činitelé, mediální hvězdy aj. musí akceptovat větší míru veřejné kritiky než jiní občané.“

Bylo to však spíše zneužití stanoviska Ústavního soudu, protože policie zřejmě přehlédla, že výzva k násilí a výhrůžka smrtí není totéž, co veřejná kritika „podporující veřejnou diskusi o veřejných věcech a svobodné utváření názorů.“