Média veřejné služby mají v Německu zelenou (Mediažurnál 3/2018)

Německý spolkový ústavní soud letos v červenci podpořil vysílání veřejné služby, když konstatoval, že způsob jeho financování není v rozporu s ústavou. Dlouho očekávaný výrok ve věci tzv. Rundfunkbeitrag, povinného příspěvku na rozhlasové a televizní vysílání stanic ARD, ZDF a Deutschlandfunk, ústavní soud zdůvodnil kromě jiného zvýšeným významem veřejnoprávního vysílání v době, kdy komerční média nejsou schopna zajistit rozmanitost pořadů v takové šíři, jak to činí média veřejné služby.

Jako další důvod rozhodnutí ústavního soudu uvádí současný vývoj v médiích směřující „ke stále obtížnějšímu oddělování faktů a názorů, obsahu a reklamy, jakož i k nejistotám týkajícím se věrohodnosti pramenů a hodnocení.“ V této situaci veřejnoprávní vysílání plní funkci protiváhy nabízející občanům orientaci ve veřejných tématech prostřednictvím „autentických, pečlivě zjištěných a ověřených informací, faktů a názorových výměn, které nedeformují skutečnost a nestaví do popředí senzacechtivost.“

Někdejší rozhlasový a televizní poplatek, odvozený od vlastnictví rozhlasového a televizního přijímače (Rundfunkgebühr) se od ledna 2013 změnil na příspěvek na vysílání (Rundfunkbeitrag) 17,50 euro měsíčně, který musí platit každá domácnost bez ohledu na to, zda nějaký přijímač či zařízení schopné přijímat rozhlasové a televizní vysílání vlastní. Tento způsob financování, který reagoval na situaci, při níž přijímačem rozhlasového a televizního vysílání se staly také počítače, tablety, mobily, sice většina německých občanů akceptovala, nicméně někteří z nich proti němu stále protestují s argumentem: proč mají platit všichni, i ti, kteří se bez rozhlasového a televizního vysílání obejdou. Výsledkem byly četné soudní žaloby a spory, kterým by rozhodnutí ústavního soudu mělo učinit konec.

Ústavní soud si z podání stěžovatelů vybral čtyři kauzy, u nichž protesty proti vymáhání dlužných plateb příspěvku na vysílání neuspěly u nižších soudů, ani u nejvyššího správního soudu. Tři byly od soukromých osob, čtvrtá od právnické osoby, mezinárodní autopůjčovny Sixt. Ta si stěžovala na povinnost platit třetinový snížený poplatek za každé autorádio ve flotile svých vozů, podobně jako platí hotely za televizory v pokojích.

Zvláště první stěžovatel, který se ohradil proti zpětnému naúčtování poplatku za prvních půl roku fungování příspěvku, shromáždil snad všechny dostupné formální připomínky a právnické námitky proti situaci „platit musí každý“, včetně stížnosti na placení penále ještě před poskytnutím informace a pravomocného rozhodnutí. Druhý stěžovatel zpochybňoval kompetenci spolkových zemí, které vzhledem k tomu, že zřizují jednotlivé stanice sdružené v pracovním společenství ARD, mají konečné slovo při vymáhání příspěvku. Třetí soukromý stěžovatel vznesl stížnost proti placení příspěvku za dvě domácnosti, které ze služebních důvodů musí udržovat ve dvou různých městech.

Pouze v posledním případě spolkový ústavní soud stěžovateli vyhověl. Na jedné straně prohlásil, že příspěvek na vysílání (Rundfunkbeitrag) není v rozporu s ústavně zaručenými právy občanů, není tedy protiústavní. Přijal však námitku, že v případě dvou vedených domácností uživatel služby nebývá zároveň na obou místech, a proto by neměl za jednu službu platit dvakrát. Soud uložil zákonodárcům, aby ustanovení o dvou domácnostech nejpozději do roku 2020 zrušil.

Německo není jediným státem, který opustil placení tzv. „koncesionářského“ poplatku za vlastnictví přijímače, a zvolil plošnou platbu z každé domácnosti, z níž mají úlevu pouze sociálně slabí a zdravotně postižení občané. Podobný systém, který vstoupí v platnost od ledna 2019, si zvolilo Švýcarsko. Zákon o této změně byl přijat už v roce 2015. Tehdy však skupina občanů a politiků iniciovala referendum v podobě tzv. lidové iniciativy, které mělo poplatek za příjem (Empfanggebühr) zrušit. Hlasování letos v březnu však lidovou iniciativu za zrušení poplatku přesvědčivou většinou 71,6 procent odmítlo. (viz Mediažurnál 1/2018).