Mají veřejnoprávní média v ČR existovat?

Úvodní referát k tématu veřejného slyšení k petici „Braňme média veřejné služby!“
Praha, Senát 23. říjen 2018

„Hlavně se netvařme, že je jiný důvod k existenci veřejnoprávních médií, než to, že jsme je zdědili.“ Tohle prohlásil kdysi na jednom diskusním večeru o médiích někdejší poradce prezidenta Klause Ladislav Jakl. K tomu ještě dodal: „Já jsem přesvědčen o tom, že kolem veřejnoprávních médií existuje vlivná politicky i ekonomicky motivovaná lobby, která teprve zpětně tvoří teorii, která má zdůvodnit smysl a oprávněnost existence těchto médií.“ Sestřih z diskuse vysílal rozhlas ČRo6 23. listopadu 2003 a je k dohledání v archivu Newton.

Když se v Evropě začalo prosazovat soukromé vyslání, a když se u nás objevila televize Nova, k níž se během jednoho roku přelil zájem dvou třetin českých diváků, názor, že by vysílání rozhlasu a televize financované z veřejných prostředků vůbec nemuselo existovat, měl ve veřejnosti značnou podporu. Naštěstí jen do okamžiku, kdy se ukázaly limity komerčního vysílání.

Ano, veřejnoprávní rozhlas a televizi lze zrušit. V Řecku při dluhové krizi ho zastavili na dva roky. Ano, jeho existence se odvozuje od návaznosti na evropské tradice, takže skutečně jsme ho svým způsobem zdědili. Ale buďme rádi, že jsme ho zdědili, a že jsme se po roce 1989 připojili k tradicím západní Evropy a přeměnili jsme někdejší státní monopolní instituce na nezávislé vysílatele nabízející veřejnou službu.

Z čeho by se měla sestávat ona veřejná služba, o tom se vedou a také budou vést nikdy nekončící diskuse. Na tom není nic nenormálního, minimálně ze dvou důvodů. Jednak každá země má svoje vlastní kulturní a historické tradice, různé ekonomické podmínky, rozmanitou strukturu mediálních trhů, takže veřejná služba v jednotlivých zemích bude mít vždy rozmanitou podobu vyplývající z aktuální a specifické situace každé země. To za prvé.

Tou druhou příčinou nekončících debat o médiích veřejné služby jsou probíhající proměny prostředí, v němž tato média působí, a které s příchodem internetu zcela překreslily mapu médií sociální komunikace, a to fundamentálním způsobem, který nelze srovnávat se změnami předchozích let při rozvoji nových distribučních kanálů kabelu a satelitu.

Tehdy v 80. a 90. letech minulého století vznikl tzv. duální systém vysílání, při němž na jednom mediálním trhu soutěží subjekty podporované z veřejných prostředků se subjekty, které se bez těchto prostředků musí obejít. Zásadní debata o tom, zda tento systém není v konfliktu s pravidly evropského společenství o nedovolené státní pomoci, vedla v roce 1997 k přijetí tzv. Amsterodamského protokolu, který přiznal členským zemím právo financovat vysílání veřejné služby z veřejných prostředků, pokud poskytují veřejnou službu. Protokol konstatoval, že „systém vysílání veřejné služby v členských státech je přímo spjat s demokratickými, společenskými a kulturními potřebami každé společnosti a s potřebou zachovat mediální pluralitu.

I když se někomu možná bude zdát, že tato definice veřejné služby je vyjádřena v příliš obecných pojmech, víceméně shrnuje důvody existence veřejnoprávního vysílání: naplňuje zcela konkrétní potřeby, které společnosti nemohou poskytovat média podléhající zákonům trhu a požadavku ziskovosti. Přispívají k pluralitě mediální nabídky.

Představme si na okamžik situaci, při níž zcela zmizí z mediální scény Český rozhlas a Česká televize. Kdo bude nabízet posluchačům a divákům zpravodajství v rozsahu, který dnes známe ze stanic Čro Plus a ČT24? Budou schopny televize Nova, Prima, Barrandov udržovat v zahraničí stálé zpravodaje, nehledě k jejich editoriální politice dávající přednost domácím informacím, senzacím a zábavě.

Kdo bude mapovat situaci a problémy naší společnosti v původních rozhlasových a televizních dokumentech, které se pak stávají kulturním dědictvím národa? Totéž lze vztáhnout na původní dramatickou televizní tvorbu, která se neomezuje na dovezené pořady a nekonečné seriály a detektivky.

Budou televize Nova, Prima či Barrandov či rozhlasové sítě Impuls, Frekvence 1, Evropa 2 zařazovat do svých programů přenosy divadelních inscenací, koncertů vážné hudby, ale i významných společenských událostí, které nemají potenciál velkého diváckého či posluchačského zájmu?

Kdo nahradí původní tvorbu dětských a mládežnických pořadů, která alespoň trochu zpestřuje záplavu zahraničních pořadů a animovaných seriálů?

Uvědomují si samozvaní reformátoři médií, že kulturní dědictví českého národa je dnes ve velké míře uchováno v archivech Českého rozhlasu a České televize? A že udržování tohoto archivu něco stojí už jenom kvůli průběžným změnám záznamových formátů?

A nikoli na posledním místě. Byla to Česká televize, která prosazovala technickou inovaci při přechodu na digitální vysílání, když komerční televize usilovaly o udržení předchozího stavu co nejdéle. A je to Český rozhlas, který investuje do digitálního rozhlasového vysílání DAB, do něhož soukromé stanice nejsou ochotny investovat.

To všechno by si měli uvědomit ti, kteří by nejraději zrušili současné vysílání veřejné služby jenom kvůli svým soukromým pocitům a dojmům vzniklým ze zkušenosti občasného sledování zpravodajství, publicistiky a večerního programu.

Dnešní veřejné slyšení se nese v duchu petice „Braňme média veřejné služby!“ Jestliže je třeba média veřejné služby proti někomu chránit, pak především proti lidem, kteří veřejnou službu vidí pouze prismatem zpravodajství a publicistiky, což představuje jen část veřejné služby, kterou Český rozhlas a Česká televize poskytuje.

Je třeba ji bránit také proti lidem, kteří jsou schopni z jednotlivých žurnalistických pochybení a programových neúspěchů dojít k paušálním negativním závěrům, aniž si všimli desetitisíce jiných kvalitních zpravodajských příspěvků, nebo konkrétně sedmnáct tisíc dalších pořadů, které vyrobila Česká televize v loňském roce.

Letošní rok přinesl v západní Evropě několik důkazů o podpoře médií veřejné služby. Mám na mysli neúspěch iniciativy No Billag ve Švýcarsku, která žádala zrušení poplatků, ale v následném lidovém hlasování přes sedmdesát procent voličů odmítlo transformaci nezávislého rozhlasu a televize na státem dotovanou instituci.

Za zmínku stojí i výrok německého Ústavního soudu, který letos v létě ukončil čtyři roky soudních sporů a stížnosti na paušální příspěvek na vysílání, který od ledna 2013 platí každá domácnost.

Rozhodnutí zdůrazňuje význam a důležitost ARD a ZDF, kromě jiného kvůli současnému vývoji v médiích směřujícímu „ke stále obtížnějšímu oddělování faktů a názorů, obsahu a reklamy, jakož i k nejistotám týkajícím se věrohodnosti pramenů a hodnocení.“ V této situaci média veřejné služby plní funkci protiváhy nabízející občanům orientaci ve veřejných tématech prostřednictvím „autentických, pečlivě zjištěných a ověřených informací, faktů a názorových výměn, které nedeformují skutečnost a nestaví do popředí senzacechtivost.“

Přál bych si, aby naše média veřejné služby tuto funkci plnila co nejlépe, a aby tak činila s pokorou a s ochotou přijímat dobře míněnou kritiku.