Ohlédnutí za stým výročím

Zpráv, článků, komentářů, historických ohlédnutí a nejrůznějších názorů vztahujících se ke stému výročí založení československého státu bylo tolik, že by to vydalo na knihu. Já se spokojím se stručným záznamem událostí pro potřeby Louče.

Z událostí, které média pokrývala v týdnu končícím nedělí 28. října, výrazně vyčnívají tři: znovuotevření budovy Národního muzea v Praze, vojenská přehlídka v Dejvicích a tradiční oslavy a vyznamenávání ve Vladislavském sále Pražského hradu. Vše v přímých přenosech nejen České televize, jejíž kamery byly ohleduplné k prezidentovi Zemanovi a k jeho omezené hybnosti, ale i na zpravodajských webech dalších médií.

Slavnostní ceremoniál 27. října v budově Národního muzea se neobešel bez incidentu (volání: Hanba prezidentovi, který lže) způsobeném historikem a kurátorem Jakubem Jarešem.

Nedělní vojenskou přehlídku poznamenalo chladné a deštivé počasí, kterému úspěšně vzdorovali jak účastníci, tak diváci, ne však zcela televizní technika (výpadky ruční kamery). Přesto však přenos na ČT24 zhlédlo téměř milion diváků.

Večerní předávání státních vyznamenání 41 laureátům proběhlo bez incidentů. Petr Honzejk jejich výběr označil za „zemanovskou směsici zrna a plev“. Těch plev tam bylo docela dost, lépe řečeno, některé bily do očí (slovenský podnikatel Pavol Krúpa, ředitelka školy Ivanka Kohoutová). Někteří sportovci (Petr Čech, Ester Ledecká, Petra Kvitová) si pro medaile nepřišli, poslali pro ně své manažery a mluvčí.

(Osobní vsuvka: Rád bych věděl, kdo navrhl na vyznamenání generála Karla Husárka, když si pro cenu nikdo nepřišel a přebíral ji historik Eduard Stehlík. Předpokládám, že to byli lidé, kteří se točí kolem starých pohraničních pevnůstek, a kteří chtěli ocenit „Husárkův program“ jejich budování.

Vzpomněl jsem si totiž na rok 1974 a na setkání v jednom spořilovském domku přes inzerát se starší dámou, která se mi představila jako Husárková, a čekala nějakou moji zvídavou či obdivnou reakci. Té se však nedočkala, protože jméno Husárek mi nic neříkalo a tak mi bylo později mezi řečí sděleno, že zemřelý manžel byl ministrem v předválečné vládě.

Paní Husárková rozprodávala svůj nábytek, protože se chystala na emigraci do Francie za svými dětmi. Předpokládám tedy, že tu dnes nikdo z potomků nežije. Často na paní Husárkovou a na její údiv nad mojí neznalostí vzpomínám, když v hovoru někdy zmíním nějakou osobu z veřejného života před rokem 1989, a udiveně zjišťuji, že lidé o generaci mladší o ní nic nevědí.)

Zemanův projev ve Vladislavském sále tentokráte nebyl konfrontační, s výjimkou jeho – v poslední době oblíbené – narážky na trpaslíky okopávající kotníky velikánů (v průběhu dvou týdnů použito celkem třikrát: v rozhovoru pro ČRo Radiožurnál a pro TV Barrandov)

To, co chybělo Zemanově projevu ve Vladislavském sále, tj. zpráva o stavu společnosti v roce stého výročí založení republiky, si prezident vynahradil ve dvojrozhovoru Světlany Witowské s Milošem Zemanem a Andrejem Babišem, jehož text si volá po fact-checkingu serveru Demagog.cz.

Například u zavádějícího tvrzení o regulaci vysavačů, která se týká příkonu, nikoli výkonu. Samozřejmě, že zde nechyběla zmínka o „závistivých blbcích“.

Kdosi na webu tento „státotvorný“ rozhovor přirovnal k debatě Putin/Medvěděv. Je zajímavé, že podobný formát – rozhovor ve složení prezident/premiér, doplněný o předsedu parlamentu – zvolila také Slovenská televízia ve svém vysílání 28. října. Když jsem porovnával úrovně těchto debat, ta slovenská to u mne vyhrála.

Přes špatné počasí se lidé vydali do ulic, buď aby zhlédli videomapping na budovách Národního muzea a Národního divadla, nebo aby se podívali na večerní ohňostroj

Jsme-li u těch médií, k republice a k jejím dějinám se vyjadřoval kdekdo, od kvalifikovaných historiků, přes laiky, politiky, až k hercům a zpěvákům, mezi nimiž nemohli chybět Jiřina Bohdalová a Karel Gott. V jeho vystoupení jsem zaznamenal pozoruhodné nahlížení na československé dějiny.

„On byl ten člověk (Antonín Švehla), kterej to vytvářel, a jeho charakter se poznal, když se ho snažili přemluvit, aby kandidoval na prezidenta, to bylo v sedmadvacátém roce, to jsem ještě nežil, ale hodně jsem si o tom četl, že vlastně on obětoval tu svoji kariéru, nechtěl být prezidentem hned a naopak T. G. Masarykovi pomohl.
Hodně mu pomohl k tomu a podporoval ho, aby on se stal... i když to přišlo tak trošku ze Spojených států amerických. Prezident Wilson si ho pozval a řekl mu, že ho sledují, jak prostě v procesu Hilsnera atakdále, to už znáte ten případ, a on byl velmi sledován, stal se prostě takovým populárním mužem tehdy, tak to slovo z Washingtonu mu samozřejmě hodně pomohlo, ale on měl takovou tu imidž tatíčka, to se tak říkalo v té době, i když si na tu dobu nepamatuji, to jsem ještě nebyl na světě, ale hodně jsem o tom četl a poslouchám, jak lidi ho brali.“

Tak pravil Gott, protože „hodně o tom četl.“

Někdo může namítnout, že Česká televize to s kontinuálním zpravodajstvím vyplněným nekonečnými rozhovory, z nichž mnohé opakovaly staré známé pravdy a historická klišé, přeháněla. Na druhé straně, kdy jindy si máme – nejen sobě, ale především mladé generaci – připomenout, že existovala jména jako Masaryk, Beneš, Rašín, Kramář, Švehla, Stříbrný, a že existence našeho státu není samozřejmostí?

Takže jedno výročí máme za sebou. A proto vzhůru k dalšímu památnému datu, kterým je 17. listopad.