Novináři a sociální média (Mediažurnál 4/2018 - nekrácená verze)

Když berlínský zpravodaj Českého rozhlasu Pavel Polák před státní návštěvou Miloše Zemana v Německu umístil na svůj facebookový profil nepotvrzenou zprávu, podle níž s prezidentem letí do Berlína „tři lékaři a čtyři zdravotní sestry," vyvolalo to ostrou reakci. Prezident informaci veřejně zesměšnil bonmotem: sestřičky prý nejsou čtyři, ale je jich šest, a tvoří harém pro všechny členy delegace. Případ tak získal publicitu v médiích. Pavel Polák se pokusil obhájit tím, že svému zdroji důvěřuje, připustil však chybu, že informace nebyla ověřena ze dvou zdrojů. Později se za svůj výrok na Facebooku omluvil.

Znovu se potvrdil fakt podložený zkušenostmi z minulosti, že neexistuje něco jako „soukromý účet“ novináře. Každé vyjádření, byť bylo na Facebooku vyhrazeno jen pro úzký okruh přátel, a proneseno v nějaké okrajové debatě na síti, má potenciál stát se veřejnou informací.

Nové prostředky a nástroje sociální komunikace na internetu výrazným způsobem ovlivnily média, politiku a práci novinářů. Sociální sítě se na jedné straně staly pro novináře zdrojem informací, na druhé straně také publikační platformou pro šíření obsahů. V průběhu několika málo let význam sociálních sítí a jejich vliv na veřejnost neuvěřitelně vzrostl. Celebrity, politici, veřejné instituce, tedy i média a také novináři – nechtějí-li zůstat pozadu při prezentaci svých aktivit a názorů - se dnes neobejdou bez přítomnosti na sociálních sítích.

Novináři již dříve, na přelomu tisíciletí, využívali vznik nového fenoménu na internetu weblogu, krátce blogu, k tomu, aby vyjadřovali své soukromé názory, které se nevešly do médií jejich zaměstnavatelů, a které někdy dávaly nahlédnout za kulisy novinářské práce. Tyhle blogy se často institucionalizovaly a stávaly se postupně součástí oficiálních webových stránek jako názorová příloha.

Na sociálních sítích, zvláště na Facebooku, však už nejde jen o pouhé jednorázové publikování textů směrem k veřejnosti, dochází tady k navazování vztahů, vzájemnou výměnu názorů, ke sdílení a přeposílání obsahů, jež reflektují osobní zájmy a preference majitele daného profilu či účtu. Naprostá většina uživatelů využívá sociální sítě nejen k oznámením pro veřejnost, ale také k osobním sdělením. Novináři nejsou mezi uživateli výjimkou.

Vzniká tak problém daný skutečností, že na internetu a zvláště na sociálních sítích se stírá rozdíl mezi veřejným a soukromým; hranice mezi nimi je neurčitá, proměnlivá, nejasná. Proto také nemusí být vždy jasné, zda novinář vystupuje na síti jako soukromá osoba nebo jako novinář. Žurnalistika je činností úzce spjatou s veřejnými záležitostmi a novinář je svým způsobem veřejnou osobou.

Volbou svého povolání se novinář připravuje o některé výhody a výsady, které na sociálních sítích požívá běžný občan stojící mimo veřejnou sféru. Nálepku svého povolání si nese i ve volném čase. Je v podobné situaci jako učitel, který si nemůže dovolit nějaké nemístné chování na sociálních sítích, protože by ztratil respekt a autoritu u svých žáků.

První léta existence sociálních sítí zaznamenala řadu případů, při nichž se novináři, buď neopatrností, nebo neznalostí nového prostředí, při naivním přesvědčení, že to, co píší do svých statutů, je jenom jejich vlastní věc, dostali do problémů, někdy spojených dokonce i se ztrátou zaměstnání. Zvláště tam, kde se jejich vystoupení dotkla dobrého obrazu a prestiže jejich zaměstnavatelů.

Také proto se do redakčních etických kodexů v zahraničí i doma začala zařazovat pravidla, která by měli novináři dodržovat při svých aktivitách ve světě online informací. V této souvislosti může být inspirující příručka Amerického novinářského sdružení ASNE (American Society of News Editors), která shromáždila interní kodexy významných médií a vybrala deset pravidel, podle nichž by se měli novináři na sociálních sítích chovat.

(Jejich přehled v nezkrácené podobě a doplněný ukázkami kodexů doma i v zahraničí je ve zvláštní příloze Louče.
Originál příručky je dostupný na https://www.asne.org/files/10_Best_Practices_for_Social_Media.pdf)

Některá česká média do svých interních předpisů a etických kodexů zahrnula pravidla, která jsou víceméně v souladu s praxí v zahraničí. Klade se v nich důraz především na ochranu dobrého jména zaměstnavatele. Novináři mohou na síti svobodně publikovat své soukromé názory, pokud to nepoškozuje „dobrou pověst médií a vydavatelství“ (Mafra). Čeští novináři této svobody využívají k vyjádření svých postojů k událostem a na svých profilech uvádějí: „Zde píši sám za sebe,“ „Privátní nepracovní účet,“ „Tweety nevyjadřují stanovisko ČT,“ „Citace či follow neznamená souhlas“ apod.

Ve srovnání se zahraničím se u nás zatím nevyskytla situace, při níž by český novinář ztratil zaměstnání kvůli aktivitám na internetu a sociálních sítích. Občas se cituje případ novináře Jindřicha Šídla, který před devíti lety jako redaktor České televize v jedné diskusi označil čínskou velvyslankyni za „arogantní bábu.“ Byl z toho sice skandál, následovaly omluvy, ale výsledkem bylo jen napomenutí redaktora ze strany ředitele zpravodajství. Věci se většinou řeší – podobně jako u pochybení Pavla Poláka – v klidu a domluvami.

Na druhé straně při sledování aktivit českých novinářů na sociálních sítích nelze přehlédnout, že řada z nich se účastní polemik k politickým otázkám, které nemají daleko do politického aktivismu. Někteří dokonce tyto polemiky podněcují svými facebookovými statuty a tweety, jejichž obsah je dosti vzdálen od pravidla číslo jedna, že „nic nesmí zpochybňovat nestrannost našeho novinářského úsudku.“

Jestliže v dnešní rozdělené společnosti některým novinářům nezáleží na tom, aby na ně veřejnost nahlížela jako na nestranné pozorovatele mající odstup od sdělovaného tématu, a jestliže obětují etické a profesionální standardy novinářské práce za pochybnou popularitu na sociálních sítích, pak se nelze divit současné nedůvěře veřejnosti vůči tradičním, tzv. mainstreamovým médiím.
(Poslední čtyři odstavce Mediažurnál se souhlasem autora vynechal.)