Budou se regulovat i youtubeři? (Týdeník Rozhlas 15/2019)

Přestože jsme dnes a denně přesvědčováni kritiky Evropské unie, že naše životy ovládají úředníci z Bruselu, nebo – z úst těch poučenějších - legislativa přijímána na půdě EU, jsou oblasti života, které zůstávají plně pod kontrolou národních států. Patří mezi ně kultura.

Článek 167 Smlouvy o fungování EU sice počítá s unijní podporou kulturních projektů, které přispívají „k rozkvětu kultur členských států a přitom respektují jejich národní a regionální různorodost“, nicméně výslovně vylučuje „harmonizaci právních předpisů členských států.“ Tedy žádná nařízení, žádné směrnice, které by normovaly kulturu členských zemí. Jen podpůrné programy, z nichž těží například evropská kinematografie.

V základních smlouvách Evropské unie nenalezneme ani jednou slovo „média.“ Zřejmě proto, že média jsou svým způsobem součástí národních kultur promlouvající k lidem v různých státech různými jazyky. Přesto však EU některá média reguluje. Tato výjimka vznikla v osmdesátých letech minulého století, když televizní vysílání díky satelitní a kabelové distribuci začalo překračovat hranice národních států.

Protože pohyblivý obraz je srozumitelný i bez znalosti jazyka, a protože komerční televize měly zájem o mezinárodní distribuci svých produktů, nehledě na velký zájem lidí o sledování cizích televizních programů, na půdě tehdejších Evropských společenství převládl názor, že televizní vysílání není jen kultura, ale také služba. Tím to začalo.

Volný pohyb služeb na vnitřním trhu patří mezi čtyři základní svobody EU, tj. svobody volného pohybu zboží, osob, služeb a kapitálu. Pro služby – zde pro televizi – platí totéž, co pro zboží. Aby se mohlo volně přesunovat na vnitřním trhu, musí mít požadovanou kvalitu a odpovídat dohodnutým technickým či hygienickým normám. Tak v roce 1989 vznikla směrnice známá jako „Televize bez hranic,“ která na jedné straně zaručila všem televizním programům volný oběh po státech Unie, ale na straně druhé stanovila některá pravidla ve věci vysílání reklam, ochrany mládeže, lidských práv.

Připomeňme si, že v roce 1989 Evropská společenství měla patnáct členských států a směrnice se týkala osmdesáti televizních programů. O patnáct let později se EU rozšířila na dvacet pět členských států s téměř tisícovkou televizních kanálů, a internet se mezitím stal dalším distribučním médiem. Evropská unie se tehdy rozhodla „televizní“ směrnici novelizovat a zahrnout do ní servery, které nabízejí filmy a videa on-line na internetu.

Tak vznikla v roce 2007 upravená směrnice s novým názvem AVMS - o audiovizuálních mediálních službách (kodifikované znění je z roku 2010). Pro nově zahrnuté služby začaly platit víceméně stejné povinnosti jako pro televize, tedy zákaz reklam na cigarety, omezení reklamy na alkohol, ochrana mládeže, nešíření nenávisti apod. Již tenkrát se objevovaly problémy s určením, pro které servery by uvedené povinnosti měly platit. Měly to být takové, jejichž služby „jsou určeny k příjmu podstatné části široké veřejnosti“ a které mají „hospodářskou povahu“, z čehož vyplynulo, že se to netýkalo platforem, na které zdarma umisťovali svá videa samotní uživatelé internetu.

Léta plynula a Komise před třemi léty navrhla, aby se směrnice opět revidovala, a to „s ohledem na vývoj trhu, technologií a na regulační praxi.“ Po dvouletém projednávání nová podoba směrnice vloni v listopadu vstoupila v platnost. Když se o ní hlasovalo v Radě EU, pět států bylo proti, dva se zdržely. Mezi těmi, kteří nesouhlasili, byla i Česká republika. Přestože jsem zastánce EU, v tomto bodě jsem s českou reprezentací souhlasil. Proč?

Směrnice se totiž rozhodla regulovat i „platformy pro sdílení videonahrávek“ zřejmě reagujíc na zvýšenou popularitu nejrůznějších individuálních youtuberů a influencerů, kteří si z umisťování svých videí na web udělali dobrý byznys. Finsko, Irsko a Nizozemsko na to reagovaly společným stanoviskem.

Praví se v něm: Podporujeme jednotný digitální trh EU, podporujeme ochranu nezletilých a snahy bránit projevům nenávisti. Ovšem „navržená regulace platforem pro sdílení videonahrávek je obtížně kontrolovatelná a může způsobit nežádoucí vedlejší účinky a nepřiměřenou administrativní zátěž. Místo nadměrné regulace platforem by se měl klást větší důraz na podporu kritické mediální gramotnosti a mediálního vzdělávání.“

Naprostý souhlas. Pokud půjde vše podle stanovených pravidel, do dvou let by se zásady nové směrnice měly překlopit do českých zákonů. Jsem zvědav, jak to naši legislativci udělají. Otrockým opisováním? Nebo s přihlédnutím k místním podmínkám a zvyklostem?

Odevzdáno 21.3.2019

---

"Pojďme si říct, jak je to doopravdy"
(Komentáře a glosy na téma
Média a společnost
v Týdeníku Rozhlas 2012-2018),

informace o knize a jejím prodeji je zde