Krameriovy ceny v zrcadle rešerší

Letošní Krameriovy ceny udělené v úterý 11. června Asociací nezávislých médií pokračovaly ve strategii rozdělování cen tak, že se opět vytvořil mix respektovaných osobností s lidmi, kteří bodovali nikoli kvalitou své žurnalistiky, ale tématy, kterým se věnují.

Vezměme to popořádku: Václav Dvořák (71) - režisér, jehož hlavním opusem je dokumentární film Uloupené Kosovo, a který se proslavil před sedmi lety incidentem při autogramiádě Madeleine Albrightové v Praze. Jak jsem zjistil, Uloupené Kosovo z roku 2008 je jeho posledním dílem zaznamenaným v Česko-slovenské filmové databázi. Jeho jméno však najdeme mezi editory webu Ivana Davida Nová Republika.

Pavel Chrastina (79), zakladatel skupiny Olympic, textař, zpěvák, baskytarista, který po invazi migrantů do Evropy v létě 2015 se na stará kolena dal na blogování, které zahájil na Neviditelném psu Úvahou o islámu v roce 2015. Od té doby zde zveřejnil necelých 110 blogů (jiné jsem nenašel), které stačily, aby autora vynesly až ke Krameriově ceně. Z těch prvních čtyřiceti blogů na Neviditelném psu Chrastina téměř polovinu věnoval islámu, proti němuž je třeba bojovat, protože jsme s ním "ve válce".

Později téma ustoupilo do pozadí, přičemž jeho další blogy se nesou na vlně osobních vzpomínek, kritiky tradičních médií, politiků a vůbec všeho, co občany občas štve. Je třeba přiznat, že se dobře čtou, protože Chrastina psát umí.

Martina Kociánová (48) rozhlasová a televizní moderátorka a muzikálová zpěvačka získala cenu za pořad Kupředu do minulosti. Z následných informací nebylo zcela jasné, zda tu cenu dostala za pořad, který dva roky moderovala (2015-2016) v Českém rozhlase nebo za stejnojmenný projekt, který s ní na webu rozjel Zbyněk Passer, bratr českého miliardáře Radima Passera.

Při udělování ceny se neopomnělo připomenout, jak byla Kociánová "vykopnuta" z Českého rozhlasu, ale zapomnělo se uvést, že za obhajobu některých pořadů uvedeného cyklu si Rada Českého rozhlasu vysloužila bludný balvan spolku Sysifos. Zřejmě ty "alternativní náhledy" na přírodní vědy byly někdy až příliš alternativní. Nicméně současný web Svobodné universum s adresou kupredudominulosti.cz a s rozhovory moderovanými Martinou Kociánovou je zajímavým místem, které je věrno svému názvu, protože prostor je tady otevřen skutečně všem, širokému univerzálnímu spektru názorů a osob.

Z dosud 63 zpovídaných hostů se zde zatím nejvíce uplatnil Václav Cílek (10 rozhovorů) následován Maxmiliánem Kašparů (8 rozhovorů, 8 autorských textů) a psychosomatičkou Jarmilou Klímovou (6 rozhovorů). Od Šumavy k Tatrám, od Lenky Zlámalové přes Jaroslava Duška až po Benjamina Kurase a Petra Robejška, od generála Petra Pavla po Andreje Šándora, prostor tady dostávají všichni - jak nekorektní bloger Ladislav Větvička, tak korektní internetový publicista Marian Kechlibar. Každý klik se asi zřejmě počítá.

Mirko Raduševič, který přešel společně z Terezou Spencerovou z Literárek na televizi Prima, aby zde posílil zpravodajskou část webu iprima.cz před rozjezdem nového zpravodajského kanálu, o události pod titulkem: "Uděleno ocenění za odpovědný novinářský přístup" napsal: "Krameriova cena byla založena roku 2016 nikoli jako jakási alternativa, ale uznání samostatného myšlení a odpovědného novinářského přístupu."

Přiznám se, že s posledními slovy té věty mám - zvláště při ohlédnutí za některými minulými laureáty a současnými organizátory - jistý problém. Protože ať se snažím, jak se snažím, nejsem schopen nalézt odpovědný novinářský přístup v redakční politice Davidova webu Nová republika, na níž se podílí Václav Dvořák, nebo v osobních názorech bývalého rockera, který nám tvrdí, že už jsme až po uši ve válce s islámem.

Kdyby byl k dispozici nějaký oficiání statut Krameriovy ceny, jak bývá dobrým zvykem u podobných podniků, lépe bych pochopil, proč se mezi oceněnými nachází cizinec, ukrajinský opoziční novinář a bloger Ruslan Petrovič Kocaba. Předpokládám, že porota reagovala na jeho uvěznění ukrajinskými úřady před čtyřmi roky, když Kocaba odmítl mobilizovat a podílet se na bratrovražedné válce, a pak strávil přes dva roky ve vězení, z něhož se dostal také díky Amnesty International.

Škoda, že přednesená laudatia web Asociace nezávislých médií nezveřejňuje. Rád bych věděl, zda laudátor Stanislav Novotný přítomným sdělil také, že Kocaba, původně umírněný nacionalista, pozdější odpůrce občanské války, měl letos dostat Aaachenskou mírovou cenu společně s aktivisty bojujícími proti umístění jaderných zbraní v SRN.

Situace se však zkomplikovala, když se v německých médiích 9. května objevily informace o starším videu, na kterém se Kocaba poněkud neomaleně vyjadřoval k osudu židů (nebránili se, sami přispěli ke vzniku nacismu i komunismu). Předsednictvo se rozhodlo nominaci pozastavit a svolalo na 16. června plenární shromáždění mírové ceny, které mělo rozhodnout. Mezitím však Kocaba se sám dobrovolně ceny vzdal.

Jen tak pro zajímavost, včerejší Kocabovo video natočené v Praze je uvedeno slovy: "Ruslan Kocaba - laureát nejvyššího žurnalistického vyznamenání Česka".

Další oceněná osoba, zakladatel slovenského internetového rádía Slobodný vysielač Boris Koróni zaslouží pozornost z jednoho důvodu: podařilo se mu – na rozdíl od českých alternativních pokusů - vybudovat životaschopný podnik, který platí posluchači z dobrovolných příspěvků, a který také o svých příjmech pravidelně informuje (i když někdo může namítnout, že se nemusíme vždy dozvědět, kdo ty desítky a stovky eur posílá).

Na rozdíl od podobných českých webů je Slobodný vysielač profesionálně veden, web je přehledný, má svůj vlastní kanál na YouTube. A to je asi vše pozitivní, co lze z pohledu profese internetové žurnalistiky o Slobodném vysielači říci.

Jak někteří upozorňují, zdejší interpretace faktů je jednostranná a zaujatá, ke slovu se dostávají konspirační teorie i názory s puncem extrémismu. Na seznamu nedůvěryhodných webů sestavených webovou stránkou konspirátori.sk se Slobodný vysielač umístil ze 144 subjektů na 41. místě (až za Olšerovým Rukojmím a Davidovou Novou republikou). Kromě toho se krátce po založení před čtyřmi roky dostal do slovenského seznamu webů reprodukujících proruskou propagandu.

Tolik výsledky rešerší. Ocenění Evy Kantůrkové, která svolila s tím, že si bude vyměňovat názory s Petrem Žantovským, a pak z toho vznikne kniha, ponechávám bez komentáře. Jenom bych rád věděl, co této mesalianci říkají její synové.