Nedávno při letmé návštěvě webové stránky serveru televize Prima mne udeřilo do očí ilustrační foto ke komentáři Petra Žantovského ze 26. června „Názory nepevné avšak srdce ryzí“, na němž jsem poznal své dva syny – Michala a Martina.
Protože několik dní před tím, 22. června, se mne Petr Žantovský snažil na Parlamentních listech
znectít kvůli mému bližšímu pohledu na laureáty Krameriových cen, bleskla mi hlavou myšlenka, zda tu není nějaká souvislost. Samozřejmě nebyla. Editor, který potřeboval ilustrační foto k akci „Děkujeme odejděte“, zvolil jednoduchou a lacinou cestu. Z filmového dokumentu na Youtube si vybral záběr, na němž je plakát s nápisem „Čerte! Vem si Klause! Zlobí…“, a před plakátem zcela náhodou jsou také hlavy našeho Martina (vpravo) a Michala (polozakrytý za Martinem).
Samozřejmě, že jsem si komentář Petra Žantovského přečetl. Při jeho čtení jsem náhle pocítil déjà vu, pocit již jednou viděného. Protože Google je spolehlivý vyhledávač, nedalo velkou práci objevit komentář se stejným názvem na webu Neviditelný pes z 15. srpna 2007. Přečetl jsem obě verze a shledal, že první čtyři odstavce naříkání nad přelétavosti novinářů zcela kopírují text dvanáct let starý. Teprve pak přichází inovace: je odstraněno komentování tehdy aktuálního případu IPB, včetně jmen Kalousek, Mertlík, Gross, Tošovský, a objevují se jména nová. V duchu Žantovského metody vyřizování si účtů s lidmi, kteří mu vadí, přibyla jména Karla Hvížďaly, Vladimíra Špidly, Pavla Rychetského, ale i Pavla Dostála, nebo – nevím proč – Petera Kovarčíka. Závěr s Voltairovým citátem stejný, jako před léty.
Nedalo mi a proklepl jsem si i předchozí komentáře Petra Žantovského, který od letošního ledna zásobuje rubriku „komentáře“ založenou vloni v listopadu na iPrima.cz. Jak jsem zjistil, tak z třiceti tří komentářů, které Žantovský na iPrima od března publikoval, jen deset je původních, nenavazujících či neopsaných z dřívější Žantovského tvorby, kterou lze dohledat buď na webu, nebo v databázi Newton Media.
DODATEK 16:00: Znovu jsem počet přepočítal a opravil. Protože se na twitteru objevily ne zcela přesné reakce na uvedený údaj, v zájmu korektnosti a přesnosti dodávám: Petr Žantovský publikuje na Primě od ledna t.r. Uvedené číslo platí pro komentáře OD BŘEZNA. Kdybychom dali dohromady celý půlrok, včetně včerejška (nestihl jsem), pak ze 45 komentářů je 23 recyklovaných a 22 původních (kopie nedohledány).
DODATEK 20:00: Opět opravuji čísla. Aktivní čtenáři dohledali již publikované předchůdce příspěvků "O nezapomínání" (16.3.2019) a "Novináři proti novinářům" (12.6.2019). Doplněno do tabulky, takže celkové skóre se mění na poměr 25 recyklovaných a 20 původních.
Výše citovaný komentář představuje základní model Žantovského inovativní žurnalistiky. Něco ze starého textu se vypustí, něco se přidá, a komentář je hotový. Ne všechny texty však přidávají něco nového. Nejméně polovina komentářů je téměř beze změny zkopírovaných, maximálně se k nim přidává úvod či nový odstavec, který se snaží text aktualizovat. Například, když má Václav Klaus narozeniny (NGOimsums a Václav Klaus), nebo když Piráti podají návrh na úpravu antidiskriminačního zákona (Super-antidiskriminace), nebo se objeví fenomén zvaný Greta Thunbergová (Ekologismus – náboženství mediálního věku). Někdy i tato aktualizace chybí, protože jde o pouhou recyklaci, případně nové zhodnocení staršího textu (Slabika nehryže sýr, Kazimluvci, Infantilní kapitalismus, Úvaha (nejen) velikonoční, Politika a média, Kdopak by se faktů bál).
Problém zastaralosti uváděných kauz, které se odehrály před více než deseti lety, Žantovského netrápí. A tak nám jako případ vážného skandálu cituje úlet novinářky, která před dvanácti lety 13. července 2007 v Lidových novinách chybně uvedla jména Václava Hájka (správně Petr) a Bohuslava Sobotky (správně Přemysl) (Neomylní). Nebo když se jako modelový případ ilustrující výrobu celebrit vybere prastará kauza Paris Hiltonové, kterou v závěru aktualizuje jméno Grety Thunbergové (Výroba celebrit). Nebo když se jako důkaz „bohorovnosti, s níž mnozí čeští novináři zaměňují pojmy s dojmy a domněnky s fakty" použije omyl literární redaktorky Mladé fronty Dnes Alice Horáčkové z 10. srpna 2006, jejíž jméno aktualizovaná verze samozřejmě vypustila (Kdopak by se faktů bál). Věci, které se staly před dvanácti třinácti lety, se v komentářích Petra Žantovského nyní prezentují jako „před časem" či "nedávné", nebo "starší" například vydání knihy Benjamina R. Barbera „Consumed“ (Infantilní kapitalismus) nebo kauza korupce ve fotbalové lize (Kazimluvci), nebo průzkum veřejného mínění z roku 2006 (O novinářské povrchnosti), v příkladech by se dalo pokračovat.
Vrcholem podvodu na čtenářích je však závěr komentáře „Politika a dvojčata v dobrém i zlém“, kde Žantovský v závorce dodává: Tato zobecňující úvaha spatřila světlo světa v posledních hodinách před letošními eurovolbami. Tato “zobecňující úvaha” však nemohla spatřit světlo světa “v posledních hodinách před eurovolbami”, protože byla publikována 1. dubna 2008 téměř v doslovné podobě na dnes už nefunkční adrese http://www.ceskamedia.cz/article.html?id=233102. Budiž to použito jako příklad, jak snadno zachází s pravdou a lží prezidentův laureát vyznamenání Za zásluhy 1. stupně. Zřejmě se domníval, že kvůli nedostupnosti archivních příspěvků na serveru Česká média mu tahle lež projde, jenomže zapomněl, že texty Českých médií monitoroval a monitoruje také mediální archiv společnosti Newton Media.
Při analýze více než třicítky komentářů Petra Žantovského jsem narazil i na další věcné chyby a omyly novináře, který již řadu let mistruje českou mediální scénu, ale sám se zásadami, které proklamuje, neřídí. Mám na mysli například jeho omyl v červnovém komentáři Novináři pro novinářům, v němž opakuje nepravdivá fakta z únorového článku Parlamentních listů, podle nichž laureáti Peroutkovy ceny z let 2004-2006 Němeček, Černý, Šídlo pracovali v Bakalových médiích, přestože Bakala jako investor většinově získal Respekt až v roce 2007 a Economii a HN převzal v roce 2008.
Bylo by toho hodně, co by neobstálo pod přísnou lupou kritérií seriózní žurnalistiky. Třeba, když se – jenom proto, že se to komentátorovi právě hodilo – vloží Janu Jirákovi do úst citát, který neřekl, neboť to, co komentář citoval, nebyla slova profesora Jiráka, ale novináře, jenž slova Jana Jiráka ve svém článku interpretoval (O škodlivosti svobody). Nebo když aféru Watergate autor interpretuje nikoli jako skandál, který odhalili investigativní novináři, ale jako spiknutí FBI, při němž „Bernstein s Woodwardem byli hezky zneužiti Feltem k jeho osobní odvetě“ (Žurnalisté, právo, etika). Což ještě není nic proti tomu, když se při „strhávání idealizujících roušek z tváří národních hrdinů“ využijí/zneužijí citáty vytržené ze souvislostí, aby se vytvořila spojení Karel Čapek – obdivovatel Stalina, Emanuel Chalupný – nepřítel Masaryka a Arne Novák – vítač nacistů (Poučená skepse). Tady už o profesionální kvalifikaci komentátora, který by měl uvádět fakta do souvislostí, a nezneužívat je k vlastním manipulacím, lze dosti důvodně pochybovat.
Nicméně konečný názor nechť si udělají čtenáři sami. Pro jejich orientaci, jakým způsobem lze recyklovat žurnalistickou tvorbu, jsem sestavil následující přehled.