Objektivita a vyváženost (referát na semináři Média a role státu v jejich kontrole)

Vzpomínám na dobu, kdy jsem byl v roce 1990 přibrán do týmu pro novou vysílací legislativu, a kdy jsme museli neustále čelit otázkám: Jak to, že rádia a televize musí mít licenci, když noviny a časopisy nic takového nepotřebují. Proč se ukládají licenční podmínky?

Odpovídali jsme: rozhlasové a televizní vysílání je omezeno kapacitou kmitočtového spektra, do něhož se vejde – na rozdíl od tisku – jen několik málo programů, komunikačních kanálů. Jestliže ve vysílání nelze zajistit pluralitu informací množstvím komunikačních kanálů jako u tištěných médií, kde vedle sebe existují periodika nejrůznějšího ražení a názorového směřování, je nezbytné zajistit vnitřní názorovou pluralitu u těch několika málo programů, které jsou k dispozici. Proto zákon uložil vysílacím médiím – jak navrhovala první verze návrhu zákona - „poskytovat pravdivé, všestranné a vyvážené informace nezbytné k vytváření vlastního názoru veřejnosti.“ tedy aby se ve vysílání dostala ke slovu pravice i levice, vláda i opozice, aby události byly nahlíženy nikoli jednostranně, ale z rozmanitých úhlů.

V průběhu přípravy zákona se dvě adjektiva „pravdivé a všestranné“ nahradila jedním slovem „objektivní.“ Pamatuji se, že v připomínkovém řízení se proti tomu ozval Ústav státu a práva a také Nejvyšší soud, který „všestranné a vyvážené informace“ označil za „proklamativní, bez jednoznačného obsahu z právního hlediska.“ Přesto však „objektivní a vyvážené informace“ v textu zákona přijatého v říjnu 1991 zůstaly. Tento paragraf 4 zákona však nebyl v zákonu navázán na žádnou sankci. Měl tedy povahu jisté deklarace, podobně jako ve vysílací legislativě sousedních zemí – Německa a Rakouska.

To vše se změnilo zákonem 231/2001 z roku 2001, který požadavky na vysílání vtělil do paragrafu 31 tímto způsobem: „Provozovatel vysílání poskytuje objektivní a vyvážené informace nezbytné pro svobodné vytváření názorů“ (odst.2) a dále: „je povinen zajistit, aby ve zpravodajských a politicko-publicistických pořadech bylo dbáno zásad objektivity a vyváženosti“ (odst.3). Na rozdíl od předešlého zákona nová právní norma stanovila, že porušení tohoto paragrafu může být trestáno pokutou dosahující výše 2,5 milionů Kč, čímž se vytvořil nebezpečný nástroj trestání nepohodlných médií a tím i omezování svobody projevu.

Od té doby neustále upozorňuji na tuto nášlapnou minu a časovanou nálož v české vysílací legislativě, jejíž výbuch může zranit všechny televize – nejen veřejnoprávní Českou televizi, ale také Novu, televizi Prima i televizi Barrandov, neboť paragraf 31 platí pro všechny televize, včetně těch soukromých, a protože posuzování objektivity a vyváženosti bude vždy podmíněno subjektivitou orgánu, který má možnost sankce udělit. A jestliže tato subjektivita bude vedena předem rozhodnutou snahou potrestat za každou cenu, pak nějaké důvody se obvykle vždycky najdou.

Znovu připomínám, požadavek paragrafu 31 vznikl v době, kdy na evropské televizní scéně dominovalo několik málo celoplošných plnoformátových kanálů, a tematické programy byly v plenkách. Možná proto se jeho platnost rozšířila i na soukromé vysílání. Dnes se však požadavek objektivity – dle znění zákona – týká nejen někdejších plnoformátových programů, ale také teleshoppingových, hudebních, kulinářských, kutilských a mnoha dalších kanálů, kde teoreticky vzato by měla dodržovat objektivitu a vyváženost jak kartářka Jolanda, tak Jaromír Soukup. Taková je dnes absurdita zastaralé legislativy.

Představa jakési absolutní objektivity je konceptem 19. století a pozitivistické filosofie, která předpokládala empirickou poznatelnost světa a vycházela z přesvědčení, že se pozorovaný jev dá od pozorovatele zcela oddělit. Objektivita byla ztotožněna s pravdivostí, s možností popsat, zobrazit nebo vyložit věci, které nás obklopují, takové jaké jsou, a nikoli jak je poznáváme, jak se nám jeví.

Dnes však víme, že objektivita může být pouze ideálním cílem, který je v procesu poznávání reality a při jejím pojmenovávání nedosažitelný, neboť účastníkem poznávacího procesu jsou a budou vždy zcela konkrétní subjekty, determinované svým postavením, hodnotovým systémem, životními zkušenostmi, zapojením do společenských vztahů apod. Z tohoto důvodu je požadavek objektivity v § 31 zákona něčím, co je bez dalšího normativního výkladu či interpretace právnicky neuchopitelné a často velice obtížně přezkoumatelné.

Protože však zákon je zákon, regulátor a soudy musely v průběhu let s těmito pojmy pracovat, dodatečným výkladem je naplnit určitým obsahem, který se pak stal jistým východiskem pro poměřování vlastností žurnalistiky a jejích produktů. Pokud je mi známo, Rada se snažila a snaží kritéria posuzování objektivity a vyváženosti omezit na posuzování věcné nesprávnosti a vyložených jednostranností, využívá k tomu i judikatury soudů, která naštěstí vychází z evropských standardů a precedentů Evropského soudu pro lidská práva.

Mám na mysli například rozhodnutí Nevyššího správního soudu z 26. května 2010, v němž se uvádí, že – cituji: „Pojem objektivita tedy v sobě zahrnuje správnost (přesnost), transparentnost (uvádění pramenů) a věcnost (absence vlastních hodnocení)." Nebo jiný citát ze zatím jediného rozhodnutí Ústavního soudu ve věci paragrafu 31, v němž se konstatuje, že: „hodnocení relativně neurčitých pojmů objektivity a vyváženosti je přenecháno aplikační praxi (…) Ústavní soud považuje za zásadní prvky objektivity odstup od sdělovaného tématu a neutralitu k němu, nebo alespoň přiznání vlastní zaujatosti, avšak při dodržení přesnosti a úplnosti sdělení.“

Jen tak pro zajímavost, Ústavní soud v rozhodnutí z loňského roku rušil rozhodnutí nižších soudů o pokutě 200 000 Kč pro televizi Nova za reportáž „Příručka poradí, co do kostela.“ Myslím, že udělování této pokuty může sloužit jako odstrašující případ rozhodování, při němž převáží emoce nad rozumem. Jak jsem se doslechl, pokutu Rada udělila hlavně proto, že jeden z radních původem z Moravy nemohl přenést přes srdce humorný a trochu zesměšňující prázdninový zpravodajský příspěvek o katolické církvi. Na potrestání Novy trval a přesvědčoval o tom své kolegy tak dlouho, až oni nakonec kvůli klidu a dobrým vztahům na pokutu přistoupili. V této souvislosti mě napadá: Jak asi bude vypadat rozhodování o objektivitě, jestliže v Radě převáží političtí aktivisté, pro něž tolerance jiného názoru je cizím pojmem?

Něco podobného se dá říci také o vyváženosti. Také tady záleží, jak se bude interpretovat. Judikát Nejvyššího správního soudu nevyváženost popisuje jako: „skrytou formu stranickosti, kdy jsou v určité kontroverzní situaci některé názory potlačovány ve prospěch názorů jiných. Jinými slovy spočívá zásada vyváženosti v požadavku na „rovnoměrné zastoupení politických alternativ, co do rozsahu a úpravy zpravodajství.“

Vyváženost se bohužel občas chápe zjednodušujícím způsobem – pět minut pro Židy, pět minut pro Hitlera. Na podobně chápanou přísnou vyváženost doplatila například BBC, dnes kritizovaná za to, že poskytovala polopravdivým či lživým argumentům zastánců brexitu prostor ve stejném rozsahu jako racionálním argumentům protibrexitové strany. Je-li dokázáno, že země je kulatá, pak není důvod dávat prostor lidem, kteří jsou přesvědčeni, že země je placatá. Jestliže škodlivé účinky kouření na zdraví člověka jsou prokazatelné a vědecky doložené, pak vyváženost fifty fifty mezi zastánci a odpůrci kouření je dogmatickým výkladem vyváženosti ignorujícím existenci vědy a společně sdílených hodnot, mezi něž patří zdraví jako pozitivní jev.

Nechci a nebudu pokračovat v analýze a aplikaci pojmů objektivita a vyváženost, protože si nemyslím, že jsem ten pravý teoretik pro tento účel, neboť mě vždy více zajímala praxe. O objektivitě a vyváženosti si myslím, že by v zákonech neměly být, a když, tak jen jako deklarace bez následných sankcí. Pokládám je za relikty doby analogové se třemi televizními programy na území tehdejšího Československa. Jsou to relikty nejen technického rázu, ale i setrvačnosti myšlení, které by i nadále rádo kontrolovalo a regulovalo média.

Jestliže dnes v době digitálně vysílaných desítek a stovek programů se vysílání podobá tiskovému trhu s množstvím jeho výstupů zajišťujících pluralitu názorů, zdrojů, informací, pak je skutečně třeba zvážit, zda se má vysílání regulovat stejným způsobem jako před třiceti lety.

Přejde tedy vysílání na model mediální krajiny, v níž média ve své práci respektují pouze právní normy trestního a občanského zákoníku, a ve které funguje maximálně samoregulace? Bude regulátor vysílání v budoucnu zbytečný? Samozřejmě nikoli, už jenom z toho důvodu, že vysílací média i nadále využívají a budou využívat společný statek, vysílací frekvence kmitočtového spektra. Ovšem vývoj směřuje k tomu, že obsahovou regulaci usilující o zachování plurality médií dříve či později nahradí regulace hospodářské soutěže.

Pokud by vysílací legislativa měla určovat obsahové limity vysílaných programů, tak by se obsahová regulace podle mého názoru měla aplikovat hlavně na ty na programy, které nejen využívají společného statku kmitočtového spektra, ale které také svůj provoz financují z veřejných prostředků – tedy média veřejné služby.

Jsem pro to, aby rámcová obsahová regulace byla zachována, ovšem nikoli jako objektivita a vyváženost. Podle mého názoru by objektivita měla být nahrazena věcnou přesností (accuracy) a místo vyváženosti by se používal pojem nestranností (impartiality) – jako je tomu ve Velké Británii. Přinejmenším z toho důvodu, že se dají lépe a snadněji přezkoumat.

Klasický případ – případ Americká volební noc. Myslím, že kdyby případ šel k soudu, ČT by námitku neobjektivního zpravodajství pravděpodobně vyvrátila, neboť informace a údaje byly věcně přesné, získané ze seriózních zdrojů a založené především na citacích. Ovšem kdyby se vyváženost chápala jako nestrannost, pak by redaktoři ČT u soudu svoji při asi prohráli.

Děkuji za pozornost.

Milan Šmíd

20.10.2019