zpět na Louč - komentuje svět žurnalistiky a médií | © Milan Šmíd |
13.12.2019 | RUBRIKA: Informace, glosy, polemiky |
Dlouhé čtení o jedné tragedii
Využívaje volný čas a internet umožňující přístup k zahraničním médiím, je mi někdy líto, že lidé, kteří čas – a znalost jiného jazyka – nemají, přicházejí o informace, které by jim možná rozšířily názorový obzor překračující hranice českého rybníku. Už v minulosti jsem (pirátsky?) z těchto důvodů přeložil některé zahraniční články (např. z Washington Post nebo z Die Zeit nebo The New York Times - zde pouze v citacích). Tentokráte jsem si vybral britský The Guardian, neboť mě v jeho rubrice "Dlouhé čtení" (The long read) zaujal příběh, který mi pomohl pochopit, co se dnes děje v Iráku. Kdo nemá trpělivost na dlouhé čtení, nechť tuto stránku raději opustí.
Časně ráno 21. března v mosulské jednotvárné a prašné čtvrti al-Baker, ředitel školy Ustad Ahmad šel navštívit svoji matku. Začínal novoroční svátek Nowruz (slavený Íránci, Peršany a Kurdy v březnu) a matka ho požádala, aby jí šel doprovodit na hřbitov k hrobu jeho otce. Ahmad měl však jiný názor. Plánoval výlet se ženou a dětmi do zábavního parku, jako odměnu svým synům za vysvědčení s vyznamenáním. Kromě toho řekl matce, že nechce vzpomínat na smrt v tak krásném jarním dni.
Po návratu domů a po snídani s chlapci Ahmad se šel do koupelny oholit. Potom se připravil na cestu, oblékl si letní sako, džínsové kalhoty a vzal si sluneční brýle, které mu nedávno koupila manželka. Statný a vysoký Ahmad byl velice hrdým mužem – hrdý na svůj status mezi kolegy, na pohodlí a útulnost svého domu, na své bystré a chytré chlapce, na hezkou malou dceru a především na svou chytrou a společenskou manželku, která ráda cestovala. Kolem jedné hodiny odpoledne rodina si vzala taxi na cestu k zábavnímu parku a Ahmad dal chlapcům peníze, aby si mohli užít všechny atrakce. Dokonce se k nim připojil při jízdě na autodromu.
Ne vždy byla Ahmadova situace tak bezproblémová jako nyní. Když islámský stát dobyl Mosul v roce 2014, Ahmad byl považován za „nespolehlivého“ a byl vyhoštěn ze svého učitelského povolání. Tři roky byl nezaměstnaný a nebyl schopen postarat se o svou rodinu. Prodal zlato své ženy a nějaký nábytek, půjčoval si peníze od matky a bratra a stal se závislým na tom, co rodina jeho ženy mohla ušetřit. Přátelé a sousedé na něj naléhali, aby nezůstával doma a našel si práci jako nádeník, nebo aby si opatřil kárku a šel pracovat na trh se zeleninou. Ale jak by mohl? Cítil, že ředitel školy přece nemůže pracovat na tržišti. Jen málokdy opouštěl dům a upadal do depresí, když se hádal se ženou a s dětmi, které přestaly navštěvovat školu. Nyní, dva roky po osvobození Mosulu, byl pyšný na to, že je opět uznávaným ředitelem školy, i když město bylo stále v troskách a jeho škola sotva fungovala.
Mosul je městem zlomeným válkou a korupcí. Někdejší euforie z osvobození od islámského státu se vytrácí, a selhání snah o obnovu se stává stále zřejmější. Sliby o obnovení města zůstávají nenaplněny, když pět mostů klenoucích se přes řeku Tigris se zřítilo nebo jsou pospojovány vojenskými pontony. Stovky tisíc lidí vyhnaných ze svých domovů v průběhu bojů stále žijí v táborech. Bezpečnostní situace se zhoršuje a znovu se objevují buňky islámského státu. V celém Iráku stoupá hněv proti politickým elitám. V posledních týdnech stovky tisíc Iráčanů vyšly do ulic Bagdádu, aby požadovaly celkovou změnu politického systému. Po dvou měsících demonstrací, při níž bylo 400 lidí zabito a tisíce dalších zraněno, předseda vlády odstoupil, ale davy lidí stále neopouštějí hlavní náměstí v celé zemi a očekávají splnění svých zbývajících požadavků.
Současně však přetrvává vytrvalost a houževnatost obyvatel Mosulu a jejich láska k životu a podnikatelský duch. V průběhu závěrečných fází války, když město bylo dobýváno blok po bloku iráckou armádou, se osvobozené čtvrtě rychle navracely k životu. Rodiny se vracely do svých domovů a skupiny mladých dobrovolníků odstraňovaly trosky z ulice. Dokonce i v době, kdy boje zuřily několik bloků opodál, kdosi začal prodávat cigarety a hokynář znovu otevřel svůj krám s poloshnilými rajčaty a plechovkami fazolí, a objevily se obnovené obchody a restaurace, byť bez vody a elektřiny. Ti, kteří byli schopni získat něco málo peněz, začali opravovat své domy, zatímco stále čekají na odškodnění, které jim vláda slíbila. Lidé si dopřávali malé potěšení navštěvovat restaurace se svými rodinami.
Bylo kolem druhé hodiny odpoledne, když se Ahmadova rodina chystala poobědvat. ale v zábavním parku, kde byla restaurace, nebylo žádné stinné místo. Chlapci navrhli, aby se šlo na ostrov Umm Rabaen (v mapě označen jako Umm Al-Rabiain Tourist Island). Byl vzhledem k blízkosti vody chladnější, bylo tady místo na stravování, a byl tady jiný, další zábavní park. Ahmad zavolal taxi a všichni se vydali k ostrovu.
Umm Rabaen je názorným příkladem směsice trosek a opětovného vzkříšení, která je charakteristická pro Mosul. V druhé polovině 80. let se přeměnil na zábavní ostrov s nábřežními kavárnami a restauracemi, s chatami a s hotelem Oberoi postaveným do tvaru pyramidy jakou součást velkorysého rozvojového projektu. Hotel je nyní zničenou skořápkou, většina stromů byla pokácena pro palivové dříví. Ale kavárny a restaurace byly obnoveny a znovu otevřeny, a o víkendech proudí na ostrov lidé z Mosulu, aby se tady posadili k plastovým stolům, popíjeli čaj a pojídali grilovaný kebab. Důvěrný známý pohled na rychlý a kalný proud Tigrisu tekoucí opodál je připomínkou odolnosti jejich města, stejně jako pohled na zničené budovy na protějším břehu vyvolává vzpomínky na krutou válku, kterou nedávno přežili.
Podobně jako mnoho dalších podniků v Mosulu, od osvobození města od islámského státu, ostrov částečně vlastnila hospodářská odnož mocné milice. Začátkem tohoto roku parlamentní komise uvedla, že ozbrojené skupiny si prostřednictvím svých hospodářských filiálek zajistily pro obchodní činnost veřejné zakázky výměnou za rozsáhlé úplatky. Kontrolují multimilionový obchod s kovovým odpadem a pašováním ropy, vybírají nezákonné mýtné. Obchodní aktivity, které vlastní, jsou neprůhledné, jejich financování nezjistitelné a kvůli kombinaci strachu a korupce není o nich téměř žádný přehled. Výsledkem byla katastrofa pro lidi, kteří si v Mosulu užívali svůj novoroční svátek.
x x x
Stejného rána v jiné části Mosulu žena jménem Shahla se probudila s radostným pocitem a rozhodla se, že pozve svoji matku na snídani. Zítra měla její matka oslavit 72. narozeniny. Shahla spolu s dvěma sestrami jí koupily dárky, objednaly dorty a sladkosti a nadívané lilky, cukety a vinné listy s masem a rýží aranžované v „dolma“ hrnci pro rodinnou oslavu (dolma – turecký název pokrmu, jehož základem je nadívaná zelenina). Dnes však měla mít Shahla matku pro sebe.
Tyto dvě ženy měly k sobě obzvláště blízko poté, co žily jako virtuální vězeňkyně pod vládou islámského státu. Jejich vězením byl jejich dvoupodlažní dům v tiché čtvrti, usazený mezi olivovníky, eukalypty a mandarinkové stromy nedaleko východních břehů Tigrisu. Krátce po červnu 2014, když Isis oficiálně vyhlásil svůj kalifát, třináct křesťanských rodin, které žily v sousedství, bylo vystěhováno, jejich dveře označeny písmenem N (Nazirite) a jejich domy přiděleny zasloužilým zahraničním bojovníkům Isis. Přes ulici bydlel čečenský velitel, do vedlejšího domu se nastěhovala žena z Ruska, která na Shahlu a její matku křičela, aby si zahalovaly tvář dokonce v jejich vlastní zahradě. Také občas poslala svého egyptského manžela, aby jim Shahlina matka poslala nějaké jídlo.
Když v září 2016 začala bitva o osvobození Mosulu, domy zahraničních bojovníků se staly cílem útoků. Tři z nich se odehrály při leteckých útocích, které otřásly domem Shahly a rozbily jejich okna. Ruští ostřelovači si zřídili základnu v protějším domě. Další bojovníci odpalovali své granátomety na blížící se irácké ozbrojené jednotky z barikád na konci silnice.
Ke konci bitvy, když boje zesílily a irácké jednotky se přiblížily, bojovníci islámského státu uprostřed noci zaklepali na dveře a přikázali oběma ženám, aby opustily dům a šly s nimi; měly se stát lidskými štíty pro ustupující bojovníky. Ženy zabalily svůj majetek do malých tašek, naložily jídlo na starý invalidní vozík a vyrazily. Vzdálené výbuchy otřásaly půdou pod jejich nohama. Ke konci ulice narazily na další sousedy, kterým se podařilo uniknout od bojovníků Isis, a společně se ukryly v suterénu opuštěného domu. Dvacet pět žen a dětí se skrývalo v temném sklepě tři dny, zatímco nad nimi zuřila bitva. Když se konečně v rádiu doslechly, že jejich okolí bylo osvobozeno, zůstaly uvězněny ve svém úkrytu. Zaslechly totiž bojovníky v domě, kteří hledali civilní rukojmí pro zajištění svého bezpečného ústupu. Rodiny krčící se ve tmě sklepa a zatajujíce dech se odvážily vyjít teprve, když slyšely hluk vojenských náklaďáků a obrněných vozidel.
Po snídani Shahla odešla do kuchyně připravit šálek sladké turecké kávy, zatímco její matka si četla v zahradě, když zavolala matčina přítelkyně Umm Yusuf, aby obě ženy pozvala na zábavní ostrov na odpolední čaj. Shahla nechtěla jít ven. Myslela si, že v tento slunný sváteční den bude na ostrově příliš mnoho lidí. Ale její matka chtěla jít – bylo pěkné počasí, přítelkyni UmmYusuf už týdny neviděla, a tak Shahla nakonec souhlasila. Připravila košík s jídlem, termosku s kávou a společně vyrazili.
Shahle a její matce trvalo dvacet minut chůze od jejich domu k řece. Matka byla ráda, že je na výletě, její tváře zčervenaly pod teplým odpoledním sluncem. Když uviděla velký dav, který se shromáždil na břehu, Shahlu napadlo, že tady musí být celý Mosul. Neměla ráda tlačenice a pokoušela se přemluvit matku, aby se vrátily, když se tady objevila Umm Yussuf. Dvě staré ženy se objaly a pomalu se vydaly směrem k přívozu na ostrov.
x x x
Ostrov Umm Rabaen je propojen přes necelou stometrovou vzdálenost s východním břehem Tigrisu dvěma plochými trajekty taženými lany, jejichž vlastnictví a provoz je součástí zábavního parku a ostrova. Trajekt neměl údajně žádné bezpečnostní zajištění, obsluha byla podle zpráv nezkušená a neschopná, a tato služba byla jen zřídka, pokud vůbec, podrobena kontrolám.
Jak dav čekající na přívoz narůstal, malý muž s ostražitým pohledem pozoroval scénu s rostoucím znepokojením. Omar seděl nedaleko ve starém motorovém člunu, jehož bílý laminátový povrch věkem zežloutl. Všiml si, že v posledních několika hodinách hladina vody rychle stoupala. Spodní mola pobřežních kaváren, u kterých kotvil svoji loď, se ponořila do vody a plastové stoly a židle byly přeneseny na vyšší palubu.
Den předtím říční policie sdělila správcům trajektu, že budou muset omezit provoz kvůli mimořádnému množství vody vypouštěnému po silných deštích z mosulské přehrady na horním toku. Byli informováni všichni, kteří žili nebo pracovali podél řeky – lodníci, majitelé kaváren, dokonce i zemědělci, kteří chovali vodní buvoly na jižním okraji města. Trajekt však byl v provozu jako dřív.
Ve tři hodiny přistál trajekt u mola na východním břehu a řada lidí začala vystupovat a razila si cestu mezi rodinami čekajícími na nalodění. Dva davy se promísily v moře barevných šátků na hlavu, navzájem se tlačících a pomalu se pohybujících. Každý byl ve svátečním oděvu, mladí muži a chlapci v obleku s kravatami, dívky oblékly šaty s volánky.
Shahla šla dolů po schodech k trajektu s taškou, košem na jídlo a matčinou kabelkou. Všimla si, že hladina vody byla velmi vysoká. Její matka a Umm Yussuf kráčely pomalu za ní, držíc se za ruce. Ahmad a jeho rodina sestupovali po schodech dolů s kočárkem pozadu, krok za krokem. Zadní část trajektu byla plná, ale tlačili se sem další lidé. Když se trajekt dal do pohybu, bylo na jeho palubě namačkáno téměř tři sta osob.
Trajekt byl vyroben ze dvou částí starého pontonového mostu, svařeného dohromady, ozdobený oblouky zvedajícími se na obou stranách trajektu. Nad řadou lavic se táhly ocelové dráty spojující vrcholy oblouků. Motory na protilehlých březích řeky tahaly kabely připojené k přední a zadní straně trajektu. Třetí vodící kabel odolával proudění řeky a udržoval trajekt v přímém směru.
Když se dal do pohybu, trajekt se třásl a vibroval. Síla vodního toku ho tlačila dolů po proudu, dokud tažný kabel nezkorigoval jeho dráhu a posunul ho mírně proti proudu. Operátor, který stál na zádi, si všiml, že trajekt se naklání a přešel na příď a říkal lidem, aby se přesunuli od naklánějící se pravé strany. Proud řeky stáhnul záď trajektu a vyšinul ho z dráhy. Když trajekt začal sebou trhat a kymácet se, několik dětí přelezlo zábradlí na pravé straně, aby se podívali, co se děje.
Menší vlna se přelila přes palubu a zalila Shahliny nohy. Její vyděšená matka řekla, že by se všechny tři měly vrátit a vypít si kávu na břehu, jako by bylo možné ještě odsud odejít. Shahla se jí pokusila uklidnit, ale sama viděla, jak jsou lidé vystrašení. Na straně trajektu, kde stál Ahmad, ženy začaly křičet. Zaklesnut u zábradlí ujišťoval svoji ženu a děti, že trajekt se sám narovná, a pevně svíral držadla kočárku.
Pak přišla druhá, větší vlna. Trajekt se začal naklánět doprava. Chlapci visící na zábradlí na pravé straně se vrhli do zpěněné vody. Chybělo něco přes minutu do přistání, když se trajekt naklonil tak, že třetina paluby se ocitla pod vodou, většina lidí začala šplhat na druhou stranu, ale trajekt se nemohl narovnat. Ahmad stojící až po krk ve vodě se držel kočárku a snažil se udržet dítě nad vodou. Potom zaslechl silné skřípění a viděl, jak se trajekt převrací a jak na něj začínají sklouzávat lidé. Pevně sevřel držadla kočárku, ale ten se potopil a stáhl ho pod vodu a jeho malá dcera zmizela v temnotě řeky.
V tomto okamžiku lano táhnoucí trajekt prasklo. Levá strana trupu, která nyní byla téměř ve svislé poloze, narazila na kabel táhnoucí vedlejší druhý trajekt zpět z ostrova, a začala se převracet. Lidé padali jeden na druhého. Shahlu to stlačilo do vody. Stále držela ruku své matky. Podařilo se jí dostat hlavu nad vodu, ale padlo na ní další tělo, znovu se potopila a ztratila matčinu ruku. Když se znovu dostala na hladinu, jedna žena v černém hávu se jí chytila zoufale se snažíc udržet se nad vodou a pokoušela se na ni vylézt a znovu zatlačila Shahlu pod hladinu. Shahla se nadýchla a potopila se pod vodu, což jí umožnilo, aby ji proud stáhl od trajektu.
Paluba byla ve svislé poloze; lidé byli uvězněni mezi čelistmi oblouků a ocelovými lany, které je spojovaly. Když se trajekt převrátil, oblouky jako obří tesáky se uzavřely nad lidmi, kteří byli pod nimi. Převrácený trajekt jako zelenou plovoucí velrybu unášel proud za desítkami kymácejících se hlav.
x x x
Hluboko pod vodou Ahmad ztratil kočárek. Viděl nedalekou loď a plaval k ní pokoušeje se zachytit motoru na její zádi. Volal o pomoc, ale nikdo ho neslyšel, nebo ti lidé byli možná příliš zaneprázdněni vytahováním lidí z vody. Majitel člunu přišel k zádi lodi, kde se Ahmed stále zoufale přidržoval motoru, a nevšímaje si muže, který visel na lodním šroubu, zatáhl za šňůru a nastartoval motor. Ten se rozběhl a lopatky lodního šroubu se zařízly do Ahmadova boku.
Ahmed zařval a pustil se motoru. Věděl, že ztratil rodinu. Lepší je zemřít, pomyslel si, když se ponořil do vody. Ale jeho tělo ho nenechalo zemřít a nedobrovolně si našlo cestu na hladinu. Plakal a mumlal si neustále „díky Bohu“ „díky Bohu“, jeho slzy padaly do vody, která ho nesla po proudu kolem nábřežních kaváren, kde stáli lidé, dívali se a filmovali.
Dostal se k dalšímu člunu, chytil se rákosí, natáhl ruku a volal o pomoc. Dva muži ho chytli za ruce, třetí ho přitáhl za opasek a přetáhli ho přes okraj člunu. Na dně člunu leželo tělo ženy vedle dvou mrtvých dětí. Muži vytáhli ještě jednu ženu a dítě, nastartovali motor a vydali se na ostrov.
V tuto chvíli se několik rybářských lodí vydalo do středu řeky, aby se pokusily vytáhnout přeživší z vody. Omar, majitel člunu, který před chvílí s obavami pozoroval davy čekající na převoz, namířil do středu topícího se davu. Mezi lidmi, které vytáhl na svou loď, byla Aya, mladá žena, krátce před dvacátými narozeninami, která se vydala na ostrov se svou matkou a sestrou, spolu s několika tetami a bratranci. Sedíc ve člunu v šoku způsobeném vzduchem opět proudícím do jejích plic se vzpamatovala natolik, že začala křičet. Velký muž se synem na zádech se chytil boku člunu a začal s ním nebezpečně kymácet. Aya ho prosila, aby se pustil, kdyby převrátil člun, utopili by se všichni, ale muž se držel vší silou. Jeden mladík se naklonil nad vodu a vytáhl do člunu dítě z mužových zad. Všichni se pak pokoušeli dostat do člunu i jeho, ale byl příliš těžký. Příliš slabý a unavený na to, aby se udržel, proud ho odnesl pryč.
Ve vodě do Shahly narážely plovoucí věci a těla. Hledala matku mezi lidmi, kteří kolem ní křičeli a bojovali o život, ale voda ji rychle odnášela. Viděla bílé racky, tak oblíbené obyvateli Mosulu, jak krouží nad její hlavou. Ach bože, pomyslela si, je možné, že by se živili také těly mrtvých? Už byla ve vodě půl hodiny. Voda byla studená, jejím zimní šaty ztěžkly, její šátek na hlavu ji dusil, ale ona pevně držela matčinu zelenou tašku. Nechtěla, aby její matka ztratila průkaz totožnosti a musela procházet mrzutostmi a ponížením dlouhých front na úřadech.
Tlačilo ji na prsou, nemohla popadnout dech, ale věděla, že jestli přestane plavat, tak zemře. Podařilo se jí zachytit jedné lodi. Sama se dokázala převalit přes její bok a zhroutila se na dně paluby.
Z bezpečí lodě Shahla mohla vidět rozsah katastrofy. Těla plující kolem člunu, mnohé z nich byly děti. Drobný chlapec, tří nebo čtyřletý, oblečený v kombinéze a plovoucí na zádech jí připomněl její hru s panenkami plovoucími ve vaně, kterou si hrála se svými sestrami. Naštěstí viděla, že rackové nehodují na mrtvých tělech, ale na jídle, které si lidé přinesli pro své pikniky.
x x x
Člun vysadil Ahmada na ostrově, kde putoval spolu s dalšími přeživšími a pozoroval rodiny, jak si užívají svých přesnídávek. Někdo mu dal vodu, jiný mu nabídl židli. Jeden soused s manželkou si ho všimli a vzali ho do kanceláře správy ostrova, ale ta byla opuštěná. Když se trajekt potopil, většina personálu utekla, z obavy, že budou zatčeni a v očekávání hněvu rodin obětí. Sousedé svlékli Ahmadovi sako a košili a vyčistili tři dlouhé řezné rány na jeho boku kusem látky namočeném v dezinfekci. V tu chvíli se Ahmed rozplakal.
Na ostrov dorazila ve velkém civilním člunu zvláštní jednotka mosulské policie s velícím důstojníkem, který zatýkal každého, kdo tady pracoval – včetně prodavačů kávy a hamburgerů – ovšem majitelé a ředitelé ostrova nebyli k nalezení. Důstojník politoval Ahmada a převezl ho na východní břeh řeky.
Mezitím Omar přivezl Ayu k molu a se svým motorovým člunem se vrátil, aby se pokusil zachránit další lidi. Aya zde stála, třásla se, vlasy nasáklé bahnem a z jejích šatů kapala voda. Byla obklopena davem diváků a policistů, kteří sem dorazili, všichni s mobilními telefony, které ji natáčely. Když si Aya všimla jednoho mladého policisty stojícího poblíž, začala na něj křičet: „Moje rodina, kde je moje rodina?“ Zmatený policista se na ni podíval, jako by byla šílená.
Pro Ayu jakoby se před ní odkryla nahota pravdy o neschopnosti a selhání iráckého státu. V Iráku bohatém na ropu mosulská říční policie měla jen jeden člun, který už řadu měsíců měl poruchu; policisté neměli žádná lana, žádné záchranné vesty, jež by se mohly házet topícím se lidem, které před jejich očima unášel proud. Zatímco náčelník říční policie skočil do jednoho civilního člunu, aby pomáhal se záchranou, někteří z jeho mužů zde jen stáli a zírali na řeku. Nevěděli, co mají dělat, většina z nich nebyla vycvičená pro takovou krizovou situaci a někteří dokonce neuměli plavat. Ve vysoce zkorumpovaných bezpečnostních složkách mnozí z nich zaplatili úplatek, aby se dostali k pohodlné službě u řeky, než aby sloužili na nějakém nebezpečném místě mimo město.
Jakmile Shahlu vyložili na pevninu, jeden policista zastavil projíždějící auto a řekl řidiči, aby ji odvezl do nemocnice. Když se sem dostala, dala se do hledání své matky a Umm Yussuf nejdříve mezi těmi, co přežili, a později s úzkostí mezi těly v plastových pytlích. Nenašla je. Byla mokrá, třesoucí se a vyčerpaná, ale nechtěla zůstat v nemocnici plné plačících žen a dětí. Venku se zhroutila na chodníku. „Byl tam chaos a nikdo tomu nevelel,“ později vzpomínala. „Těla byla naskládaná v zadní části sanitek a pick-upů, jakoby to byly pytle s odpadky, zatímco policisté a dav lidí to natáčeli mobilními telefony."
Později toho dne Shahla telefonovala se svým bratrem. Plakal. Dříve než řekl cokoli, věděla, že její matka je mrtvá.
x x x
Nejlépe zorganizovanou institucí v Mosulu je márnice. Dva roky po válce pokračuje v přijímání zčernalých a zetlelých zbytků těl pohřbených pod hromadami trosek a pod zničenými domy. Její výkonný a důkladný personál porovnává vzorky DNA se svými záznamy a pokouší se identifikovat oběti mezi tisíci stále pohřešovaných osob.
Malý podsaditý mladý ředitel Hassan Watheq s tenkým knírem a brýlemi bez obrouček právě obědval, když ho zastihl telefonní hovor od přítele, který ho informoval o nehodě trajektu. V telefonu mohl slyšet nářek rodin. Spěchal do márnice, protože věděl, že těla by se mohla rychle rozkládat, což by ztěžovalo identifikaci. Také dobře věděl, že může nastat chaos s rodinami, které se zde budou strkat a tlačit ve snaze získat těla svých mrtvých příbuzných. Zavolal policii, aby vyslala hlídky k márnici.
Brzy začala přicházet těla. Během jedné hodiny bylo v chladicích boxech 65 těl a venku se shromáždily stovky rodinných příslušníků, ženy naříkaly a muži prosili policisty, aby je pustili dovnitř. Ředitel vyšel ven obklopen policisty a vylezl na policejní vůz. Svým klidným hlasem žádal lidi, aby mu poskytli čas.
Většina těl, které sem byly přivezeny z trajektu, byly ženy a děti. Dokonce i zaměstnanci mosulské márnice zvyklí na pohled do tváře smrti plakali. „Viděl jsem ženu svírající pětiměsíční dítě,“ vzpomíná ředitel. „Oba byli mrtví, vzpomněl jsem si na své dvě dcery a rozplakal jsem se, i když smrt je pro nás cosi normálního.“
Fotografie obětí začal vyvěšovat na bránu márnice. Jestliže se u těla našel průkaz totožnosti, mohl vyvěsit i jméno oběti. Jeho další prioritou bylo zabránit krádežím těl. „Irácký zákon neprohlásí nezvěstného za mrtvého, dokud neuplyne pět let,“ vysvětlil mi. „a celou tu dobu nemůžete získat penzi, případně jiná práva. Proto se mnoho lidí pokusilo své nezvěstné zaregistrovat jako zahynulé při nehodě trajektu.“
Ze sto dvaceti osmi potvrzených úmrtí bylo 57 žen a 44 dětí. Dalších 69 osob je stále nezvěstných. Poslední tělo se našlo 11. září, téměř šest měsíců poté, co se trajekt potopil.
x x x
Dokonce i národ, který si zvykl na fanatické milice, okupační armády a šílené diktátory, nehoda trajektu šokovala. „Viděl jsem smrt v tomto městě,“ řekl ředitel márnice, „ale nic tak smutného jako tohle. Svátečně oblečení lidé seřazeni v plastových pytlech.“ Když se veřejnost dozvěděla, že říční úřad vydal varování o nebezpečí pro provoz trajektu v uvedený den, zármutek se proměnil v hněv. Lidi rozlítilo selhání státu a zjevná bezohlednost majitelů zábavního ostrova.
Předseda vlády dorazil do Mosulu večer v den katastrofy a vyhlásil třídenní státní smutek. Rovněž ustavil vyšetřovací výbor a prohlásil všechny oběti za mučedníky, kteří byli přidáni ke stovkám tisícům mučedníků zabitých ve válce. Prezident přijel další den a byl vypískán davem protestujícím proti politické korupci. Nakonec ho ukryli v policejní dodávce, když se davy kolem něj začaly tlačit a bušit do auta.
Během několika dnů média informovala o propojení mezi vlastníkem ostrova Ubaidem al-Hadidim, a zdejším proslulým velitelem milic. Před katastrofou trajektu měli lidé v Mosulu příliš velký strach, než aby otevřeně mluvili o aktivitách hospodářských odnoží ozbrojených milic. Nyní začaly protesty a okupační stávky. Dne 24. března byl odvolán mosulský guvernér Nufal Hammadi, již dříve vyšetřovaný za zpronevěru veřejných peněz a mezinárodní pomoci. Obvinili ho z účasti na obchodním podnikání ozbrojených milic, ze zpronevěry veřejných prostředků a ze záboru veřejných pozemků. Na tiskové konferenci guvernér prohlásil: „Popírám, že jsem obdržel jediný cent nebo dinár od kterékoli strany.“
Jeden člen městské rady Mosulu, který byl ve vyšetřovacím výboru, mi řekl, že trajekt byl přeplněn a že plul v příliš rychlém proudu. „Úřední předpisy stanovily, že trajekt měl povolený provoz při rychlosti toku, který nepřesahoval 700 metrů za minutu, nejlépe však mezi 400 a 300 metry, s maximální kapacitou osmdesáti lidí na palubě. V den, kdy se potopil, bylo na něm 287 lidí a rychlost proudu byla 1400 metrů za minutu.“
Radní, který chtěl zůstat beze jména, řekl, že majitelé a vedení ostrovu nesou přímou odpovědnost za incident, protože zjevně ignorovali bezpečnostní varování. „Majitel dostal informaci od říční policie večer předešlého dne a podepsal dokument. Ale viděl zájem velkého davu a chtěl naložit co nejvíce lidí. Státní instituce, která měla trajekt kontrolovat, ve své odpovědnosti selhala.“
Skutečnost, že majitelé ostrova měli podporu ekonomického křídla jedné z nejdivočejších milicí Asa'ib Ahl al-Haq, snižovala pravděpodobnost, že by někdo nějaké dodržování pravidel od nich vyžadoval. Shirwan Dubadani, poslanec za město Mosul, který rovněž zasedal v parlamentní vyšetřovací komisi, mně sdělil, že v průběhu schůzky mezi bývalým guvernérem Mosulu, iráckým prezidentem a předsedou parlamentu, na které byl přítomen, guvernér potvrdil, že jeden z nejmocnějších mužů milice Hayder al-Sa’edy, byl partnerem ostrova a jeho muži zde zajišťovali bezpečnost. Po osvobození Mosulu al-Sa’edy ovládal lukrativní obchod s kovovým šrotem a provozoval společnosti sloužící milici a její politické straně, které získávaly od guvernéra veřejné zakázky.
Majitel ostrova Ubaid al-Hadidi byl před pádem Mosulu středně velkým podnikatelem. Při okupaci islámským státem zbohatl tím, že nakupoval a prodával budovy a zemědělskou půdu zabavenou křesťanským obyvatelům vyhoštěným z města. V roce 2015 koupil koncesi na ostrov a provozoval ho rok a půl do doby, než ho byl nucen zavřít kvůli nedostatku elektřiny a blížící se válce. Po osvobození Mosulu byl na něj vydán zatykač s obviněním z terorismu. Ovšem poté, co al-Sa’edy údajně do případu zasáhl, obvinění proti al-Hadidimu byla stažena. Podle poslanců a důstojníků tajné policie, se kterými jsem hovořil, al-Hadidi zaplatil „příspěvek“ 6 miliard iráckých dinárů a předal al-Sa’edymu třicetiprocentní podíl na ostrově.
Den poté, co se trajekt potopil, al-Hadidi v telefonickém rozhovoru s iráckou televizí tvrdil, že ani on ani jeho syn nebyli v Mosulu, když se neštěstí stalo. Jak řekl, důvodem bylo, že představitelé milice Asa’ib Ahl al-Haq ho ohrožovali a žádali od něj zaplacení velké částky. „My bychom určitě ostrov zavřeli, když voda stoupala, ale nebyli jsme v Mosulu kvůli hrozbě, kterou jsme obdrželi,“ řekl. O tři dny později byl al-Hadidi se svým synem zatčen v Erbílu a převezen do vězení v Mosulu. Představitel politického křídla Asa’ib Ahl al-Haq v interview pro iráckou celostátní televizi prohlásil: „I když připustíme, že někdo spojený s naším hnutím byl partnerem vlastnictví ostrova, neznamená to, že Asa’ib je zodpovědný za to, co se stalo.“
x x x
Když přivezli tělo manželky Ustada Ahmada večer po nehodě k němu domů, odmítl na ni pohlédnout. Neúčastnil se ani pohřbu. Tělo jeho staršího syna bylo nalezeno den po nehodě uvězněné pod převráceným trupem trajektu. Jeho mladší syn a malá dcerka nikdy nebyli nalezeni.
Po katastrofě Ahman nemohl vydržet pohled na hračky svých chlapců a jejich školní brašny. „Požádal jsem matku, aby odstranila všechny jejich věci a rozdala je,“ řekl. „Nechci si je pamatovat. Chci zapomenout všechny vzpomínky.“ Když promluvil, jeho hlas se zlomil. „Všechno, co se stalo, si představuji jako sen; mluvím o tom, jakoby to byl příběh, který se stal někomu jinému.“ Seděl v domě své matky, sebevědomá hrdost ředitele školy byla ta tam. Vypadal staře a unaveně, záda ohnutá, tváře povislé.
„Víte, před dvěma lety jsme ztratili holčičku, byla stejně stará, zrcadlový obraz té pozdější, stejný smích, stejná tvář,“ řekl. Před dvěma lety, když byl jejich dům zasažen minometnou palbou bojovníků islámského státu, Ahmad vyběhl na ulici v náručí se svojí malou dcerkou, za ním pak jeho žena a chlapci. Jeho bratr a sousedé jim přiběhli na pomoc. Ahmad a jeho žena se vrátili do domu, aby tady posbírali svoje cennosti, a bratr převzal dítě do náruče. Když byli v domě, dopadla další minometná střela. Ahmad vyběhl ven a našel tam svého bratra a dvanáct sousedů mrtvých. „Možná, že to byl náš osud zemřít již toho dne, ale my jsme zmeškali svou smrt, a ta nás dostihla na trajektu.“
Ahmad neobviňuje za katastrofu trajektu nezpůsobilost nebo korupci. „Ano,“ řekl, „bylo tam zanedbání, ale co si vezmu na majiteli, jaké zadostiučinění od něj mohu získat? Je ten majitel horší než lidé, kteří stáli kolem a pozorovali, jak se lidé před nimi topí? Nikdo nepřišel, aby nás zachránil, nikdo dobrovolně neskočil do vody; lidé jen stáli a dívali se. Nikdo nepomohl. Když mě vytáhli na ostrov, viděl jsem lidi, jak sedí a pojídají své přesnídávky. Tenhle necitelný postoj, tahle bezcitnost – není to snad kvůli tolika mrtvým, které tohle město vidělo?“
Navštívil jsem Ayu na podzim v domě její tety. “To, co způsobilo potopení trajektu, byla korupce a lhostejnost; zacházení s lidmi, jako by nic neznamenali,“ řekla mi. Mluvila energicky, její zármutek se mísil s hořkostí nad tím, že stát ji nechal na holičkách. „Moje matka po válce říkala, že nás nemůže potkat už nic horšího, než to ničení a divoké zabíjení, které tady bylo. Byli jsme osvobozeni v březnu 2017 a v roce 2019 zemřela.“
„Nikdo se nestará o to, co se tady stalo,“ řekla. „Trajekt bude zapomenut, jako všechna ta další úmrtí byla zapomenuta.“ V říjnu začala Aya dostávat telefonní hovory od prominentních osobností zdejších kmenových starších, kteří ji přesvědčovaly, aby přijala nabídku odškodného od majitele ostrova. Al-Hadidi nabízel truchlícím rodinám deset milionů iráckých dinárů a kus pozemku na okraji města, jestli upustí od žaloby proti němu a jeho synovi. Kmenoví starší ji řekli, že všechny rodiny už tuto nabídku přijaly, a ona je jediná, která trvá na svém. „Odmítala jsem to podepsat, ale všechny rodiny, které to podepsaly, mi říkají, že od státu nic nedostanou, a že peníze potřebují. Nevím, co mám dělat,“ řekla Aya.
Navštívil jsem poslance Shirwana Dobadanino, abych se zeptal, jak je to s nabídkou odškodnění. Řekl mi, že je to pravda – dva prominentní šejkové se nabídli jako zprostředkovatelé. „Jestliže rodiny očekávají od soudního systému, že jim poskytne spravedlnost a zadostiučinění, nic nedostanou,“ řekl Dobadani. "Existují tisíce případů vražd a obětí atentátů, které do dnešního dne nebyly vyřešeny. Ty nejhorší katastrofy v Iráku se po třech dnech zapomínají.“