Jak se roušky/masky staly světově nejžádanější komoditou

Globální sháňka po tomto životně důležitém předmětu odhalila drsnou realitu mezinárodní politiky a limity svobodného trhu

How the face mask became the world's most coveted commodity, The Guardian 28. dubna 2020, autor Samanth Subramanian

Poznámka překladatele – Text nerozlišuje roušky, ústenky, respirátory, vše označuje jako „mask“, což v překladu ponechávám jako „maska“. Jen někde, kde mi to přišlo případné, zvláště v adjektivech, používám slovo „rouška“.
Rovněž bez českého ekvivalentu většinou ponechávám „meltblown“, což je technologie výroby netkaných textilií rozfukováním taveniny, „meltblown“ se v textu používá jako název pro tyto netkané textilie.

I kdyby byl Ovidiu Olea překvapen tím, jak se během čtyř měsíců stal z finančníka rouškovým mogulem, nedává to najevo. Přechod začal nenápadně. Koncem ledna, když se koronavirus rozšířil za hranice Wu-chanu, Olea se rozhodl, že by měl koupit masky pro své zaměstnance. Žije v Hongkongu, kde má firmu pro platební technologie. Jeho firma není velká – má jen dvacet zaměstnanců – ale ukázalo se, že sehnat i jen pár stovek masek bylo obtížné. Problém byl v tom, že poté, co v loňském roce demonstranti v Hongkongu používali masky pro utajení své identity, čínská vláda omezila jejich dodávky z pevninské Číny. Před pandemií se polovina světové produkce masek vyráběla v Číně, tento podíl dnes může být až 85tiprocentní. Jestliže vám Čína nedodává masky, pravděpodobně žádné jiné nedostanete. Místní lékárny sdělovaly Oleovi, nemáme žádné masky, ale kdybyste nějaké sehnal, tak je od vás koupíme.

Olea se dal do práce. V časopiseckém článku se dočetl, že epidemiologové vysoce oceňují respirátory N95, masky, které odfiltrují 95% mikročástic. Vyšetřil si čas ze svého denního zaměstnání a začal telefonovat dodavatelům N95 v Mexiku, Turecku, Indonésii, Irsku. Všichni ho odmítli. Jak mi Olea řekl, odpovědi se pohybovaly od „nemáme“ po „prodáváme pouze akreditovaným zákazníkům“ až po „zeptejte se příští rok.“ Po třech dnech Olea našel jihoafrickou firmu s názvem North Safety Products, která měla na skladě 500 000 masek. Olea je všechny koupil za méně než libru za kus, byl si jistý, že přebytek bude schopen prodat.

Šéfové společnosti North Safety Products v průběhu jednání Oleu varovali, aby byl opatrný. Před branami továrny číhaly „zainteresované strany“, připravené podplatit řidiče kamionů. Olea si najal ochranku, která doprovázela jeho kamiony s maskami na letiště v Johannesburgu. (Olea mi poslal fotografii tohoto týmu: šest pochmurných mužů oblečených v maskáčích a neprůstřelných vestách s pistolemi a puškami. „Ptali se mě, jestli nechci také kulomet. Já to odmítl. Přece nedělám invazi do Lesotha. Držte to v rozumných mezích.“) V polovině února, po dvou týdnech od objednávky, jeho zásilka dorazila do Hongkongu. Během šesti hodin se přihlásili kupci a rozebrali si téměř všechny masky. „I kdybych jich měl pět milionů, všechny bych je mohl prodat,“ dodal Olea.

Ovidia Oley, který má vyvinutý čich pro obchodní příležitosti, se zmocnila posedlost tímto novým podnikáním. Od února, kdy se pandemie rozšířila po celé planetě, nakoupil a prodal další milion masek N95 od firmy North Safety Products. V březnu se Olea stal prostředníkem dodávek třívrstvých roušek vyráběných v Číně, což je jednoduchý model, který dnes asi všichni na celém světě budou chtít nosit. Prodával masky hongkongské vládě, evropským státům, přes jejich diplomaty v Hongkongu a v Číně evropským firmám, které je potřebovaly pro své zaměstnance. Shrnuto a podtrženo, Olea odhaduje, že jich prodal kolem 48 milionů.

V dubnu se Olea rozhodl, že podnikne další krok. Koupil stroj na výrobu masek od čínského výrobce: osmimetrovou montážní linku, která tvaruje a rozřezává plastové fólie na masky. Když jsem s ním mluvil v polovině dubna, dočetl jsem se o maskách s cenou blízkou k šesti librám za kus, a Olea již radostně a vzrušeně očekával, až mu jeho stroj dodají. Stále ještě provozoval svoji platební firmu, masky byly jeho vedlejší činností. „Ale žijeme v podivné době,“ tvrdil. „Všichni musíme dělat něco, abychom přežili.“

Žádný předmět se nestal lepším symbolem pandemie, než maska, a žádný předmět nevysvětluje lépe svět, do něhož dorazila pandemie. Zpočátku se sociální distance pociťovala jako něco zvláštního a podivného: byla v tom nečinnost, mlhavost, nepřítomnost. Maska nám však umožnila vyjádřit naše konzumní impulsy. Nemůžeme-li získat léky nebo vakcínu, maska je jedinou materiální ochranou, kterou si můžeme koupit; je to produkt a my jsme byli naučeni na produkty reagovat. Výsledkem je, že na každém rohu v každé zemi jednoduchá obličejová maska – tenhle skromný výrobek z laciného plastu – byl povýšen na fetišizovanou komoditu. Jeden makléř to pojmenoval jako „blázinec“, jiný jako „nejbláznivější trh, jaký jsem kdy viděl“.

Země mají nahromaděné masky a používají je jako cenné mikroprocesory v geopolitických hrách. Zloději je začali krást. Prada, Gucci a Balenciaga je začaly vyrábět. Máme už web MaskClub.com, který podobně jako klub „marmeláda měsíce“ (Jam of the Months Club – dodává členům jednou měsíčně novou marmeládu), nabízí předplatné pro masky za 9,99 US dolarů měsíčně: takové kluby jsou nejoblíbenějším obchodním modelem hipsterské e-komerce. Jak mi prozradil jeden informovaný člověk z oboru, v loňském roce si oděvní značka Burberry pohrávala s představou, že některým ze svých modelů nasadí na módní přehlídce obličejové masky – nahlédnutí do naší apokalyptické budoucnosti? Letos v březnu se tyhle věci uskutečnily a módní dům se zavázal vyrábět masky a ochranné pláště pro britskou zdravotní službu NHS. Z pohledu zdravotní péče, maska se stala otázkou života a smrti. Ale také převzala funkci talismanu – jako předmět k uklidnění a umístění mezi vlastní tělo a chorou společnost.

To všechno už v okamžiku, když téměř nikdo pořádně nevěděl, jak užitečné masky jsou, nebo kdo by je měl nosit. Rady, které jsme dostávali, byly zmatené. Světová zdravotnická organizace WHO nejprve tvrdila, že zdraví lidé masky nebudou potřebovat. Lidé si však masky přesto koupili. Regály zely prázdnotou. Lidé improvizovali. Moje kamarádka v Tel Avivu si vyrobila vlastní roušku z manželových spodků – jak mě ujistila, vypraných a vyžehlených – a nasadila si ji přes hlavu jako kuklu. Potom začátkem dubna WHO změnila na nošení roušek názor a řada vlád ji následovala, což způsobilo masovou poptávku po maskách a rouškách na skladě.

Při této pandemii maska mnohem více odhaluje, než skrývá. Odhaluje světové politické a hospodářské vztahy takové, jaké jsou: ukazuje vektory vlastních zájmů, které obvykle zůstávají skryté pod pokličkou řečí o globalizaci a otevřenosti. Pro demagogy, kteří mají v tomto světě tak velký vliv, pandemie poskytla bezúhonnou výmluvu k naplnění jejich nejdražších přání: nechat zavřít národní hranice, označkovat každého, kdo přichází z vnějšku, jako podezřelého, a chovat se tak, jako by jejich vlastní země musely být uchráněny před všemi ostatními.

Pokud se tyto tendence zkombinují se servilní loajalitou k volnému trhu, výsledky mohou být zničující. Za pouhé týdny se maska změnila z naléhavé lidské potřeby na cynicky využívané aktivum v globálním soupeření o zdroje – nejrychlejší taková přeměna u jakéhokoli produktu v historii. Někdy to vypadalo, jako by na masce samotné vůbec nezáleželo – jakoby se stala spouštěčem zopakování starých rutin konkurenčních bojů a svárů, aniž by to vedlo k nějakému konci.

x x x

S koronavirem žijeme už dost dlouho, abychom mohli rozeznávat různé kmeny nositelů masek. Všimněte si nakupujícího v uličce těstovin, oblečeného v klasickém bílé masce N95 s logem výrobce 3M těsně pod čenichem. Tahle N95 a její ekvivalenty zadržují téměř každou částici větší než 0,3 mikronu, a ačkoli virus je menší, vlákénka ve vrstvách masky brání jeho průchodu. Tyhle masky jsou určeny především pro zdravotnické pracovníky, což by mohlo vysvětlit kradmý a provinilý pohled nakupujícího. Všimněte si člena bratrstva bankovních úředníků, který vyběhl na svoji vyhrazenou hodinu joggingu, a který má na sobě Vogmask - značku tak stylovou, že její tmavě modrý model by se hodil i k jeho obleku, až se konečně vrátí do City. Všimněte si extrémních úzkostlivců ve festovní masce GVS Elipse P100, která slibuje zadržet 99,97 procent částic. Ve věku Covidu-19 může být rozumným řešením jednoduchá chirurgická maska nebo domácky spíchnutá rouška. Mezery v jejich tkanině jsou sice dost velké na to, aby virus jimi prošel, ale alespoň chrání ostatní před rýmou a kýcháním jejího nositele.

Tahle obeznámenost s maskami je draze zaplacená. Pandemie způsobila globální nedostatek masek, což je ve skutečnosti globální nedostatek jednoho konkrétního plastu uvnitř masek – netkaného polypropylenu, který působí jako filtr. Lidé z oboru nazývají tuto látku „meltblown“ s odkazem na způsob, jakým se tato vláknina vyrábí. Meltblown se používá v mnoha výrobcích: jsou to bundy, pleny, filtry do čističů vody a do klimatizace. Masek je nedostatek nikoli proto, že je obtížné je vyrobit, ale proto, že průmysl vyrábějící netkanou textilii je navyklý na stabilní dlouhodobou poptávku. Vychrlí jen množství pro své stálé zákazníky a nic víc. Zřídit montážní linku na meltblown trvá mnoho měsíců, dokonce i v těch nejklidnějších dobách; se stoupající poptávkou některé společnosti poukazují na harmonogramy, u nichž je lhůta pro dodání nových strojů až dvouletá.

Když vychází ze stroje ještě teplý, meltblown vypadá jako obří role toaletního papíru: asi 15 000 yardů (tedy asi 13,7 kilometrů) polypropylenových vláken namotaných kolem kartonového jádra. Materiál vypadá jako syntetická tkanina, ale je tak tenká, že váš prst ji kdykoli může náhodně protrhnout, jak mi vysvětlil jeden americký výrobce těchto netkaných textilií. Požádal mne, abych v tomto článku neuváděl jeho jméno a jméno jeho společnosti z důvodů, které jsem nikdy před tím nepoznal. Nechtějí totiž vejít v širší známost: „Už tak jsme přetíženi četnými dotazy. Kdyby se objevila další informace, pak by přicházely každý den další tisíce zpráv. To pak znemožňuje jakoukoli práci.“ Až do loňského roku jen dvě nebo tři procenta netkaných textilií vyráběných jeho společností byly určeny pro obličejové masky. Letos je to 95 procent.

Až dosud státy nepovažovaly meltblown za strategickou komoditu, takže v průběhu posledních tří desetiletí se velká část jeho výroby stěhovala ze západu do levných továren v Asii. Ředitel mi sdělil, že jeho společnost je jednou z pouhých pěti nebo deseti zbývajících výrobců v USA, a že Čína produkuje téměř polovinu veškerého meltblown na světě. Sháňka po maskách nám tak poskytla koncentrované a palčivé připomenutí něčeho, o čem jsme věděli už řadu desetiletí: že ve všech výrobních činnostech a v obchodování směřují komerční zájmy směrem k Číně.

Počátkem února čínská vláda začala bránit vývozu meltblown, aby se materiál mohl použít přednostně k výrobě masek pro vlastní čínskou populaci. Vyhlídka na to, že bude odříznut od polovičky světových dodávek meltblown vystrašila každého, kdo vyráběl něco, co netkanou textilii obsahovalo, řekl mi ředitel. Tržní cena meltblown vzrostla čtyřikrát. Začal dostávat 200 nebo 300 telefonních hovorů denně od společností vyrábějících masky z celého světa, které potřebovaly meltblown. Ozvali se dokonce i čínští výrobci masek, protože se obávali, že i v jejich zemi materiál dojde. Nabízeli peníze předem a pokoušeli se navzájem přeplatit. „Říkali mi: řekněte svoji cenu, jakoukoli chcete, cokoli, a já jsem vysvětloval, že takhle to neděláme,“ řekl ředitel. Potom mu nabízeli úplatky: plně placenou dovolenou. Jen řekněte, kam chcete jet.

V únoru tedy čínská vláda ze sebe udělala jediného zákazníka hlavních továren na výrobu masek na svém území. To se týkalo čínských společností, ale také velkých továren na výrobu masek v Číně vlastněných zahraničními firmami; jejich výrobky se vyčlenily pro domácí užití a bylo zakázáno je odesílat do zahraničí. Britská společnost JSP Safety 3. února v omluvném dopise svým zákazníkům oznámila, že její výroba masek se snížila, protože dvě z jejích čínských továren byly „formálně zabrány vládou pro výrobu jednorázových respiračních ochranných pomůcek (RPE – respiratory protection equipment) pro čínské vládní agentury“.

Christopher Dobbing, který založil Cambridge Mask Company v roce 2015, uvedl, že jeho vlastní továrna v Číně byla dost malá na to, aby unikla vládní pozornosti, takže úřady její zásoby nezabavily. Na vlastní oči však viděl vlnu čínského panického vykupování. „Čínské komunity všude, kde jsme zanechali nějakou stopu, skupovaly naše masky, aby je mohly poslat domů,“ řekl Dobbing. Čínské společnosti v zámoří byly také vyzvány, aby nakupovaly masky a posílaly je domů. Dne 26. ledna Dobbing dostal 1200 emailů a 400 telefonických hovorů. „Možná si mysleli, že jsme velká společnost, ale nás bylo jenom pár lidí v kanceláři vyděšení nad tou záplavou objednávek.“ Do 28. února bral jen předběžné objednávky na březen.

Do Číny se v únoru dovezly zhruba 2 miliardy masek. Pro ty s vrozenou nedůvěrou k čínským vládcům to vypadalo, jakoby poté, co se jim ze začátku nepodařilo nemoc zadržet, začali Číňané plenit trh s maskami právě v okamžiku, když se koronavirus vydal na pouť jinými národy. Poté, co jedna čínská realitní firma v Sydney byla odhalena, jak vykupuje miliony masek, Sdružení australských lékařů AMA vyzvalo vládu, aby ochranné pomůcky zabezpečila proti zahraničním kupcům. Jeden právník napojený na kampaň Donalda Trumpa pro znovuzvolení, přirovnal čínské akce k „vraždě prvního stupně“ a hlasitě zvažoval, zda by USA neměla Peking zažalovat. Americký stát Missouri to později udělal a ve své žalobě uvedl, že Čína „hromadila osobní ochranné prostředky – a tím způsobila globální pandemii, která byla zbytečná, a bylo možné jí zabránit“.

Ale pro USA a pro zbytek Západu stěžovat si na Čínu, která agresivně sleduje své vlastní zájmy, je svým způsobem fundamentální pokrytectví. Čínské bohatství a moc jsou výsledkem dlouhodobého mezinárodního konsensu prosazovaného Spojenými státy: že usilování o co možná nejnižší možné výrobní náklady a o co možná nejvyšší možný zisk je prvořadým cílem. Jestliže to znamená přesunutí výroby téměř všeho do Číny, pak podle této filosofie tomu nesmí nic stát v cestě: ani likvidace domácího průmyslu, ani ztráta obživy, ani zájem o lidská práva. A není to jen Čína, která měla výhody z tohoto uspořádání. Bylo to dobré také pro nejbohatší lidi v nejbohatších zemích. Mnozí z těchto lidí se nyní zdají být veřejně poníženi a uraženi světem, který pomáhali vytvořit.

Jak události ukázaly, jen málo velkých národů se chovalo odlišně od Číny, když se choroba rozhořela uvnitř jejich vlastních hranic. Jeden bývalý polský diplomat bědoval, že se vrátil „sobecký bezohledný svět“, jakoby takový svět někdy někam odešel.

x x

V polovině března Čína uvolnila svá pravidla a umožnila opět prodávat masky i netkaný textil do zámoří národům, které nyní zoufale potřebovaly nástroje proti pandemii. Trh však selhával: dodávky masek se často nedostávaly k lékařům, sestrám, seniorům a dalším lidem, kteří je nejvíce potřebovali.

V průběhu velké globální skrumáže, která následovala, vlády používaly všechny myslitelné prostředky, aby získaly masky pro své občany dříve, než odejdou jinam. Zahraniční ambasády v Číně změnily své diplomaty ve skauty pátrající po lékařských dodávkách; Kanada si najala nadnárodní konzultační firmu, aby jí pomohla zjistit, kterým výrobcům se dá věřit. Přepravní agenti v Číně, kteří rezervují prostor na lodích a v letadlech pro zboží opouštějící zemi, se začali zabývat jenom zdravotnickým zařízením a ničím jiným. Agent v Šanghaji Fredrik Barner až do jara přepravoval autodíly, když ho náhle zaplavily objednávky na přepravu masek. „Jsem v tomhle byznysu už deset let a ještě nikdy jsem nezažil tak vysoké sazby za leteckou přepravu,“ sdělil mi Barner. „Normálně je sazba kolem tří nebo čtyř US dolarů za kilogram. To se zvýšilo na 17 nebo na 18 US dolarů.“

Národy, které nedokázaly vyrobit dost masek pro sebe, musely najít nekonvenční způsoby, jak je přivézt z Číny. V Irsku vláda požádala Aer Lingus, aby přivezla dodávky z Pekingu. Tato letecká společnost nikdy před tím do Číny nelétala a plánování a schválení nové trasy by obvykle trvalo šest měsíců. Aer Lingus to zvládl za týden. Brian O´Sullivan, hlavní instruktor Aer Lingus, se ujal kapitánského místa v prvním letadle do Pekingu 27. března, a vzal s sebou čtyři další piloty, dva inženýry a specialistu na vyvažování přepravovaného nákladu v letadle. Deset hodin tam, šest hodin na zemi, pak třináct hodin zpět: časový plán, který je pro jednu posádku v běžném letectví nepředstavitelný.

Přistáli v Pekingu v neděli brzy ráno. Přes otevřené dveře letadla si O'Sullivan všiml, že letiště, které obvykle bzučí jako včelí úl s přistávajícími a odlétajícími letadly, bylo prakticky ve stavu hibernace; za šest hodin viděl jen asi tucet odletů. Jak mi řekl O'Sullivan, jeho posádka neopustila letadlo, protože jinak by musela jít do karantény. Místo toho všichni zůstali sedět v business class, za silnými plastovými závěsy, zatímco pozemní personál naložil nejprve nákladový prostor a poté ekonomickou třídu: obrovské zelené tašky plné masek, plášťů a rukavic byly připoutány do sedadel, jakoby kabina letadla byla rezervována pro gigantické lusky hrachu. „S nikým jsme si nepodávali ruce,“ řekl O'Sullivan, „ale byla tam spousta úsměvu a děkování a drobných poklon.“ Když jsem s ním mluvil v polovině dubna, Aer Lingus měl za sebou už třicet letů do Pekingu a očekávalo se, že do konce května k nim přibudou asi další dvě stovky.

Sháňka po maskách dala vzniknout podivnému alternativnímu ekosystému dodavatelů, kteří často dodávali produkty pochybné kvality. V Evropě několik kupců masek z Číny zjistilo, že dodané zboží neodpovídá požadovaným standardům. Nizozemská vláda musela stáhnout z oběhu 600 tisíc masek. Finsko zjistilo, že objednávka na dva miliony chirurgických roušek, které se po jednorázovém použití zahazují, neměly takovou kvalitu, aby je nemocnice mohly používat. Dokonce i kdyby splňovaly požadované podmínky, tyto dva miliony masek by vystačily uspokojit potřebu země jen na čtyři dny.

Nebylo vždycky jasné, kdo ty masky vyrábí. Christopher Dobbing, který pracuje v oboru, dostal během března a dubna řadu e-mailů od čínských dodavatelů masek, o kterých nikdy předtím neslyšel. Přeposlal mi několik z nich a já jsem zavolal na jedno z uvedených čísel ve městě Zhangjiagang, asi 100 mil od Šanghaje. Telefon zvedla nějaká žena, která se představila jako Rita. Řekla mi, že společnost, pro kterou pracuje, prodává masky K95 za 2,50 US dolaru od začátku března. Zeptal jsem se, zda ty masky také vyrábějí.

Zasmála se. „Ne, my vyrábíme plech na plechovky. Ale naši klienti v Americe a v Evropě nás požádali, jestli bychom mohli pro ně sehnat masky, a tak to děláme,“ řekla mi, „Dostali jsme je z jedné nedaleké velké továrny, která masky vyrábí.“

Zeptal jsem se, jak dlouho by trvalo poslat 10 tisíc masek do Londýna. Nemohla mi to říct. Ze země odlétalo jen málo letadel, a poté, co se zjistilo, že některé várky exportovaných masek jsou vadné, čínské celní úřady zpřísnily jejich kontrolu. Její přítelkyně, která masky také prodává, dva týdny čekala na to, než jednu z jejich zásilek celníci odbavili, sdělila mi.

Továrna, která masky skutečně vyrobila, patří jiné společnosti, řekla mi Rita. Čínští výrobci, kteří vyrábějí masky pro lékařské použití na západě, musí být certifikováni vládními zdravotnickými agenturami, jako je US Food and Drug Administration. Rita mě ujistila, že ten její výrobce měl certifikát FDA, a jako důkaz mi poslala e-mailem jeho sken. Byl vydán 1. dubna. V prostoru vyhrazeném pro jméno výrobce, byl krátký bílý proužek, na němž následoval obvyklý standardní název Technology Co., Ltd. Vypadalo to, jako by si nějaká společnost mohla vytisknout své jméno do prázdného prostoru, a vyrobit si tak vlastní certifikát. V databázi FDA jsem si vyhledal číslo certifikátu. FDA ho udělila společnosti Jiangsu Newborn Medical Technology Co, Ltd – tedy zcela jiné společnosti.

Mezi těmi, kteří podlehli pokušení předělat se na obchodníky s maskami, byli prodejci drog, kteří využili krizi k diverzifikaci svého portfolia. Logan Pauley, výzkumný pracovník v Center for Advanced Defense Studies in Washington DC, sleduje prodej nezákonných drog na internetu a zaměřuje se na dodávky putující z východní Asie do zbytku světa. Koncem února si všiml, že někteří z prodejců, které monitoruje, zveřejnili reklamu na dodávky masek a rukavic. Poslal mi screenshoty. „Maska, třívrstvá, 50 ks v krabici, nejméně 20 krabic, 33,50 US dolarů za krabici, poplatky za dopravu nejsou zahrnuty“ – reklama na facebookovém účtu uživatele se jménem Vicky, ve skupině, kde lidé jinak nabízejí na prodej fentanyl.

Je obtížné se rozhodnout, co si myslet o takových transakcích, řekl Pauley. Na jedné straně Vickyho masky by mohly mít špatnou kvalitu, a také je zde nebezpečí, že masky budou záměrně špatně označeny, protáhnou se přes americké celnice, a potom budou prodány do amerických nemocnic, které jich mají nedostatek „Celní úřady jsou právě teď zahlceny,“ řekl Pauley. „Nebudou otevírat a kontrolovat každou krabici.“ Na druhé straně řekl, že FDA a další mezinárodní orgány, které udělují licence na zdravotnický materiál, „mají problémy v této krizové době udělovat novým dodavatelům schválení v požadovaných termínech. Jestliže jsou masky dobré, nemocnice za ně někdy zaplatí až trojnásobnou cenu, ale stále je to lepší, než čekat na schválení FDA.“

Měl pravdu. Kdybych byl ředitelem nemocnice, která nezbytně potřebuje masky, asi bych je objednal u jednoho z těchto stínových brokerů. Při absenci vládních zásob nebo dobře fungujícího trhu s maskami, i ta nejpodezřelejší zákoutí internetu vypadají jako jeden z mála způsobů, jak nějaké masky vůbec sehnat.

Vedle nových zprostředkovatelů na trhu masek a kriminálních elementů, které zde našly novou profesi, existovaly tu také skupiny, které nikdy před tím masky nevyráběly, ale měly neomylný cit na to, kde se dají vydělat peníze. Od února se objevily legie nových výrobců masek, všech velikostí a tvarů: od velkých společností, jako je BMW až po amatéry, které ředitel továrny na meltblown charakterizoval jako „čtyři sousedi ze slepé uličky v Los Angeles, kteří se vydali na internet, aby se tam dozvěděli, jak se šijí masky.“ Řekl mi, že stroj na výrobu masek stojí přibližně sto tisíc dolarů a vyrobí 70 až 100 tisíc masek denně. On sám dostal nejméně dvě stě dotazů od Američanů, kteří dovážejí stroje z Číny - „jsou to lidé, kteří mají jen sto tisíc dolarů a trochu místa v továrně a chtějí vydělat nějaké peníze.“

Člověk by si pomyslel, že s tím mají také nějaké zkušenosti, řekl, ale mnozí z nich o tom nic nevědí. Zavolají mu tři týdny před tím, než jim stroj mají dodat, a neurčitě se ptají na textil masek.

„Chceš meltblown?“ ptá se jich.
„Ano“

A co nosní svorky? A co polypropylen, plast, který kryje meltblown?
„Ach, my budeme něco z toho taky potřebovat?

A pak mi ředitel s povzdechem řekl: „Pak je půl hodiny musím učit, jak se masky vyrábějí.“

Všechna tahle zhroucení trhu – nemocnice bez masek, padělané pomůcky, nehorázné ceny, křečkování, neseriozní zbohatlíci – to vše odhaluje limity ortodoxní ekonomiky. Ti nejhorlivěji oddaní zastánci volného trhu věří, že nabídka a poptávka vyřeší každý základní problém, jestliže je jim dovoleno působit bez omezení. Když je poptávka vysoká, cena stoupá a vyhlídka na zisk přivede na trh řadu nových dodavatelů. Trh časem odměňuje ty, kteří prodávají dobré výrobky, a trestá ty, kteří prodávají špatné výrobky; časem se cena srovná tak, že nejefektivněji umisťuje produkty těm, kteří je nejvíce oceňují.

Taková je teorie a její zastánci tvrdí, že platí i v době krize. Například v roce 2012 výzkumníci z University of Chicago požádali významné ekonomy o jejich názor na Connecticutský plán postavit mimo zákon lichvářské ceny – vykořisťovatelsky vysoké ceny – během povodní nebo u jiných katastrof způsobených počasím. Sedmdesát sedm procent ekonomů si myslelo, že vlády by neměly omezovat nebo zasahovat do tvorby cen – že při zvážení všech okolností nejlepším způsobem, jak dostat životně důležité zboží k těm, kteří ho potřebují, je nesvazovat trh žádnými opratěmi.

Ale tahle pandemie poskytla obrovské množství důkazů o opaku: příběhy hrabivců, příběhy doktorů a sester s nedostatkem ochranných prostředků, kteří se oblékali do pytlů na odpadky a nasazovali si šnorchly, příběhy kšeftů tak zoufalých, při nichž společnost trénující příslušníky ochranek, která je několik měsíců v bankrotu a bez zaměstnanců, náhle získá kontrakt na dodávku masek v hodnotě 55 milionů dolarů. K těmto selháním dochází zčásti proto, že běžná tržní představa o efektivnosti obsahuje předpoklad, že produkty získají ti, kteří jsou za ně ochotni nejvíce zaplatit. V dobách krizi, nebo dokonce i mimo krizové stavy, to není totéž, jako dostat produkty k co největšímu počtu lidí, kteří je potřebují.

Angus Deaton, nositel Nobelovy cen za ekonomii mi řekl: „Vždycky jsem si myslel, že ekonomové jsou posedlí efektivitou, bez ohledu na to, co se stane s distribucí.“ Ale distribuce je to, na čem záleží, zejména ve stavu nouze. Při této pandemii by bylo nejlepší pro každého, kdyby masky dostávali především lékaři a zdravotní sestry – „je třeba, aby oni byli v pořádku tak, aby mohli zachraňovat naše životy a životy druhých,“ řekl Nicholas Bloom, ekonom ze Stanfordu, který zkoumá období panik a nejistoty. Vysoké ceny na neregulovaných trzích však vzdálily masky z dosahu nemocnic, které je potřebují. Mezitím se do doby, než trh zredukoval špatné dodavatele, stabilizoval cenu a donutil hamouny, aby prodávali, nemoc rozšířila a lidé umírali.

Řešení tohoto problému, řekl Bloom, vyžaduje mít ruku na volantu: řídit trh způsobem, který klasičtí ekonomové nemají rádi. Jednou strategií je limitovat ceny tak, aby nebyly přehnané, ale aby stále nabízely takový zisk, který přitáhne nové výrobce. Bloom si také myslí, že by vlády měly nejdříve zrekvírovat masky pro zdravotní služby, než dovolí dát zbytek na trh. „Nijak se to neliší od toho, jak se během světových válek přidělovalo jídlo.“ Nebo jak Británie nakupovala v druhé světové válce tanky od Vickers. Nemusela firmu znárodňovat, jenom jí nabídla přiměřenou cenu. To je totéž,“ řekl. „Je to jako ekonomika ve válečném stavu.“

x x x

Každému, kdo nahlíží na převládající mezinárodní řád jako na brutální soutěžení o zdroje, příležitostně maskované ušlechtilými slovy a hezkými smlouvami, nabízí rvačka o masky malý dokonalý příklad. Vzala na sebe podobu usilování o nulový součet jako vystřižené ze semináře o teorii her: s omezenou nabídkou a nekonečnou poptávkou jedna maska pro vás je o jednu masku méně pro mne. Na tuto strohou pravdu reagovaly národy známým způsobem; uprostřed nového chaosu vytvořeného Covidem19, se znovu hlásí o slovo stará nepřátelství a drsné manýry.

A tak, když začátkem dubna si zpravodajští redaktoři v Pákistánu postěžovali na to, že Čína jim poslala masky ušité ze spodního prádla, indičtí nacionalisté na Twitteru založili zesměšňující hashtag. Několik týdnů před tím, když britské bulvární noviny informovaly o tom, že francouzští pohraničníci zadrželi dva kamiony s nákladem masek určených pro NHS, se potvrdila nejhorší podezření každého euroskeptika. „To ukazuje vše, co potřebujete vědět o evropské spolupráci,“ řekl bulvárnímu deníku The Sun Iain Duncan Smith, bývalý vůdce konzervativců a vášnivý brexitář. Když však EU vyzvala Británii k účasti na hromadném nákupu ochranných oděvů a ventilátorů, britská vláda na nabídku nereagovala. Zdá se, že důvodem je buď tvrdohlavost brexitového ducha vlády nebo neschopnost kontrolovat vlastní e-mail; pod vládou Borise Johnsona je obé stejně možné.

Spojené státy americké pojaly ze své strany obstarávání masek jako loupeživou operaci (smash-and-grab operation). V dubnu se objevila neuvěřitelná zpráva o Američanech, kteří na ranveji šanghajského letiště hotovými penězi vykoupili náklad masek, který už byl v letadle na cestě do Francie. Nikdo nevysvětlil, co byli ti Američané zač, jak se dostali na přistávací plochu, ale tahle příhoda rozzuřila francouzské hodnostáře. Pod jejím vlivem Renaud Muselier, předseda regionální rady Provence-Alpes-Côte d´Azur, se rozhodl dopravit své masky domů po moři. „Tak si alespoň mohu být jistý, že mi masky nikdo z ranveje neukradne,“ řekl francouzské televizní stanici.

Spojené státy byly také obviněny z odchycení masek v Bangkoku před tím, než se vydaly do Německa, a ze zablokování dodávky tří milionů masek vyrobených v Americe pro Kanadu. Minulý měsíc koupil Ovidiu Olea, podnikatel z Hongkongu, 50 tisíc sad masek, rukavic a kombinéz, které chtěl věnovat zdravotnickým službám v rodném Rumunsku. „Všechno bylo už připravené, když můj dodavatel kombinéz mi zavolal, že se u něj objevili nějací Američané, kteří zaplatili třikrát více, a vykoupili mi tak mojí zakázku před nosem.“

V Evropské unii se vztahy mezi členskými státy zjitřily spolu s napětím způsobeným nedostatkem masek a jiného materiálu. Koncem února se v Itálii vyskytlo více než 1 000 případů koronaviru a bylo zapotřebí více ochranných pomůcek, zvláště masek. Přibližné v té době mi jedna poslankyně italské koaliční vlády řekla, že Francie a Německo využily místní zákony a označily masky za strategické zboží, což znamenalo, že pokud by se masky určené jinam přepravovaly přes tyto země, mohly být zabaveny. Jak mi řekla, Francie a Německo po krátkou dobu zadržovaly nějaké masky, které si Itálie objednala z Indie, Turecka a Vietnamu.

„V těchto nejtemnějších chvílích vstoupila na scénu Čína a jako dar nám nabídla 200 tisíc masek,“ řekla poslankyně. Letadlo přistálo v Římě s maskami, ochrannými prostředky a také s tradičními čínskými bylinami: ceremoniál, který se stal známým jako „roušková diplomacie.“ Nedlouho poté Francie a Německo zrušily své zákony o možnosti zabavení masek a poslaly zdarma masky do Itálie. Ale v té době, jak řekla poslankyně, „škoda už byla na světě“.

Od té doby Itálie v Číně nakoupila za své peníze více než 20 milionů masek, Čína se však ukázala být mistrem při prezentaci těchto prodejů jako dokladu šíření své laskavosti. Čínská vláda nyní nakupuje celostránkové inzeráty s advertoriály, které oslavují její pomoc Itálii. Po našem rozhovoru mi poslankyně poslala výsledky výzkumů veřejného mínění jedné italské agentury, v nichž 52 procent respondentů uvedlo Čínu jako nejlepšího přítele Itálie. „Podívejte se na seznam nepřátel,“ napsala mi. Na čele seznamu: Německo 45 procent a Francie 38 procent.

„Je alarmující,“ řekla, „jak veřejnost nevidí, že evropské instituce ve skutečnosti pro Itálii hodně dělají.“ Německo vyhradilo pro Italy desítky lůžek intenzivní péče, letecky je dopravilo k ošetření, italským nemocnicím poslalo ventilátory; Francie poslala stovky tisíc ochranných obleků. Čínská roušková diplomacie však podnítila nedůvěru vůči EU, kterou před lety vyvolali italští populisté. Poslankyně sklíčeně dodala: „Přála bych si, abych mohla říci, že tahle roušková diplomacie nefunguje dobře. Ale ona bohužel funguje.“

x x x

Ať už bude po této pandemii jakákoli nová normalita, všichni, se kterými jsem mluvil, se shodli na jedné věci: budou v ní masky. Spousta a spousta roušek/masek. Budou se rozdávat v letadlech a hotelech; budou naskládány vedle lékárenských pokladen; budou se ukrývat v zásuvkách na ponožky, ve skříních u prostěradel prakticky v každém domě. Každá země bude vyrábět a skladovat vlastní dodávky, neochotná spoléhat se na vrtochy mezinárodního trhu; Německo, vždy napřed na křivce grafů, s tím již začalo.

Už před pandemií jsme se domnívali, že jedna verze naší budoucnosti mohla obsahovat masky pro miliardy z nás. Je to verze, v níž budeme neustále spalovat uhlí, znečišťovat vzduch a zhoršovat globální oteplování natolik, že naše země se stane neobyvatelnou. To se však cítí stále jako natolik vzdálené, že se tomu nějak dá předejít. Mohli jsme doufat, že – jakkoli pomalu nebo neodborně – naše země spojí své energie, aby to zastavily. Nicméně čas masek přišel dříve, než jsme předpokládali, vyvolaný zcela jiným ohrožením. A způsob jeho příchodu přináší varování: že se světem takovým, jaký je, může být nemožné zajistit solidaritu potřebnou k boji se změnou klimatu, a že budoucnost zakouřené oblohy a stoupajících moří je jediná, která leží před námi.

Stroj na výrobu masek pro Ovidiu Oleu dorazil do Hongkongu z Číny třetí pondělí v dubnu. Umí stříhat a olemovat padesát masek za minutu; nemá žádné opláštění, takže kolemjdoucí mohou pozorovat jeho vnitřnosti, když listy polypropylenu procházejí automatickými válci a kráječi. „Potřebuje jen dva lidi – jeden na nakládání materiálu a druhý na stisknutí tlačítka nouzového zastavení, pokud je to nutné,“ řekl Olea. Pronajal si místo v bývalé stáčírně, ale ještě nezačal vyrábět. Chce vyrábět pro zdravotnická zařízení a k tomu potřebuje vytvořit čistou místnost a sterilizační zařízení. Pokud půjde všechno podle plánu, jeho první masky vyjedou z výrobní linky v polovině léta.

Nemá strach, že něco zmešká. Jakkoli bizarní byly okolnosti, které vybraly Oleu do role výrobce masek, byl vždy připraven, aby se v této roli udržel v dohledné budoucnosti. Nemyslí si, že Covid-19 zmizí nějak brzy. „Myslím, že to nakonec bude nějaký druh sezónní nemoci – jako chřipka, ale s drsnějšími následky,“ řekl. „A tato nemoc změnila postoje k nošení masek. Dříve se lidé v Itálii chichotali při pohledu na čínské turisty, kteří chodili kolem s maskami. Teď už se nesmějí.“