„Nejsme u Václava Moravce, nechte mě mluvit," obořil se druhou květnovou neděli předseda vlády Andrej Babiš na moderátorku diskusního pořadu Partie v televizi Prima Terezii Tománkovou. Stalo se to ve chvíli, když se Tománková snažila přerušit premiéra, který začal zeširoka vykládat, vyzbrojen grafem, jak vláda od roku 2014 zvyšovala mzdy a důchody namísto toho, aby odpověděl na položenou otázku, jak chce vláda řešit krizi, která přišla s koronavirem.
Uvedená věta vyvolala zájem debatérů na sociálních sítích, kteří se rozdělili do dvou táborů. První z nich Babišovu repliku využívali jako důkaz, že televize Prima je ve vztahu k vládním politikům mírná, poddajná až servilní, zatímco Česká televize se jim dokáže postavit. Druhá skupina však tvrdila, že vedení debaty v pořadu Otázky Václava Moravce bývá zaujaté až manipulativní a že se zde příliš často agresivně skáče lidem do řeči, takže nemohou obhájit svůj názor a říci, co chtějí. A že premiér na tuto praxi správně upozornil.
Krátce po listopadu 1989 vydal český Syndikát novinářů příručku pro novináře od World Press Freedom Committee, organizace, která se tehdy snažila novinářům střední a východní Evropy předat zkušenosti ze žurnalistické praxe svobodného tisku. V kapitole Umění rozhovoru příručka upozorňovala na situaci, kterou dnes tak dobře známe z četných rozhlasových a televizních interview: „Lidé, kteří jsou zběhlí v poskytování rozhovorů, mohou vytvářet dojem, jako by podávali odpovědi, i když ve skutečnosti neříkají nic podstatného. Toto umění ovládají zvláště politici. Reportér musí neustále sledovat, zda na otázky dostává nějakou odpověď, nebo zda odpovědi směřují do ztracena. V takovém případě je nezbytné zopakovat a přeformulovat otázku nebo přímo dotazovaného upozornit, že na položenou otázku neodpověděl."
Jak si ale poradit u politika, který dokáže šikovně z otázky uhnout a je připraven zahrnout reportéra obecným krasořečněním a propagačními bonmoty? Být slušný, neskákat do řeči, nechat odpověď doběhnout do konce, a pak neústupně opakovat otázku, dokud na ni nepřijde odpověď? V takovém případě politik, školený marketingovými specialisty, může být spokojen. Podařilo se mu do médií prosadit svoji agendu, i když nemusí být pro lidi zajímavá či podstatná a netýká se věci, o níž je v pořadu řeč. Právě v takových případech má reportér či moderátor plné právo zasáhnout do proudu řeči a vrátit dotazovaného k původní otázce.
Šedivá je však řeč teorie a zelený strom života. Při sledování četných rozhlasových a televizních rozhovorů se můžeme setkat se dvěma extrémy. Ten první by se dal charakterizovat jako „držák mikrofonu". Rozhovor se nechá plynout kladením otázek bez polemických replik, byť by si to odpovědi dotazovaných občas zasluhovaly. Druhou krajností je již předem názorově formátovaný rozhovor, při němž je od začátku jasné, kde je příčina problému nebo jaký je správný názor, do něhož se moderátor snaží dotazovaného vtlačit nejen svými otázkami, ale také tím, že mu nedá možnost předložit protiargumenty.
Kde je hranice mezi oběma krajními póly? Čím by se měl řídit moderátor při rozhodování, kdy vstoupit do dialogu a zastavit repliku, která se nedrží zvoleného tématu či položené otázky, i za cenu, že bude obviněn ze zaujatosti? Na prvním místě by to asi měl být zájem čtenářů, posluchačů, diváků, kteří si zaslouží, aby se k nim dostala nezkreslená informace o faktech a o názorech a argumentech každého účastníka debaty, prostá všech předsudků a všeho balastu.
Moderátoři to nemají snadné. Měli by si zachovat nestrannost ve vztahu k diskutujícím ve studiu a také víceméně názorově neutrální postoj k tématu, které se projednává. Jenomže moderátor je člověk jako každý z nás, kdo na dané téma vždy nějaký názor máme. Tím obtížnější je jejich role, v níž by měli své příchylnosti či nevraživosti odložit v předsálí studia. Chápu, někdy to není zcela možné. Co však možné je, je dodržování pravidla, že redaktor by neměl být kazatelem, prokurátorem ani soudcem, ale novinářem zjišťujícím fakta a sloužícím široké veřejnosti.
Odevzdáno 13.5.2020
