Rada ČT a její noví členové

Ve středu 27. května Sněmovna zvolila v druhém kole zbývající tři členy Rady České televize. Účast v tajné volbě byla mimořádně vysoká. Požadované kvorum 97 překročili a funkci člena Rady ČT získali Hana Lipovská (114 hlasů), Pavel Matocha (108) a Lubomír (Xaver) Veselý (111). Počet odevzdaných hlasů pro vítězné kandidáty se příliš neliší, z čehož je jasné, že se hlasovalo nikoli individuálně, ale podle stranického klíče, nikoli podle kvalifikace, ale podle politického rozhodnutí. Neformální koalice poslanců ANO s lidmi z SPD, KSČM a nezařazenými dává totiž při plné účasti 118 hlasů, což nevylučuje participaci poslanců i z jiných stran.

Kvorum 97 hlasů při volbě do Rady Českého rozhlasu nepřekročila expředsedkyně Hana Dohnálková (94 hlasů), ani historik Jaroslav Šebek (69), takže Rada ČRo bude několik dalších měsíců neúplná v sedmi lidech; zatím bez předsedy, jen s místopředsedy Tomášem Kňourkem a Miroslavem Dittrichem, což jest jakási dočasná remíza, kterou lze očekávat i u Rady ČT.

Na rozdíl od komentářů bijících na poplach, situaci v Radě ČT bych příliš nedramatizoval. Podle mého názoru pro Českou televizi a Český rozhlas radní, kteří mají svérázné názory, ale jsou schopni přijmout věcné argumenty, jsou menší pohromou, než takoví radní, kteří slepě poslouchají své politické sponzory, nebo kteří chtějí věci "napravovat", aniž o fungování médií cokoli vědí a nedohlédnou dopady svých činů (Václav Erben a Jana Dědečková z roku 2000 nechť slouží jako výstražný příklad).

Z tohoto hlediska ve výsledku středeční volby vidím větší nebezpečí pro ČT v přítomnosti Hany Lipovské než u Xavera Veselého, který snad o žurnalistice a vysílání něco ví. Možná Haně Lipovské ubližuji, ale poté, co jsem se seznámil s jejími názory na vysílání veřejné služby, s jejím slepým uctíváním Institutu Václava Klause a také s jejím spojenectvím s Janou Bobošíkovou, mám dost důvodů pro to, abych obhájil svůj výrok v předešlé větě. Zvláště když jsem se seznámil s produkty publicistické činnosti Hany Lipovské v tandemu s Janou Bobošíkovou na webu isde.cz Institutu svobody a demokracie.

Mám na mysli například její spoluautorství na propagandistickém pamfletu "Génius hybridní války" snažícím se z rozhovoru se stárnoucím a občas zemanovsky nepřesným Georgem Sorosem vytvořit obraz spiknutí a záměrného šíření lží. Točit se na formulačních nepřesnostech a faktických pochybeních (z nichž některé mají spíše povahu interpretace, o níž lze diskutovat), nepochopit redakční úpravu původního německého textu do uhlazenější mezinárodní verze (zde i česky) a nazývat to „exponenciálním řetězením desinformací a fake news,“ nebo označit běžný rozhovor se stárnoucím patriarchou, jenž rád rozdává své rozumy, za příklad "globální anatomie tvorby a šíření lži" a vedení hybridní války, to by snad nedokázal ani Kojzar blahé paměti.

Další takovou perlou je komentář "Půjde EU ve stopách Marxe a Lenina". Z jednoho tweetu německého velvyslance a dvou epizodních událostí v Německu (účast bývalého předsedy EK Junckera na oslavách 200. výročí narození Karla Marxe v Trevíru před dvěma lety a rozhodnutí německého správního soudu, které umožnilo umístění pomníku V. I. Lenina před centrálou ultramarxistické strany MLPD v Gelsenkirchenu) zde duo Bobošíková/Lipovská vyslovuje nelítostný "svobodný a demokratický" odsuzující verdikt nad Evropskou unií.

Ponechávám stranou nepravdivé tvrzení o tom, že Juncker odhaloval nebo byl přítomen při odhalování čínského daru městu Trevír (bohužel tento rozšířený názor použila nedávno i Barbora Tachecí v trapném rozhovoru s Jacquesem Rupnickem): - Juncker na odhalování pomníku nebyl, on jenom den před tím na zahájení oficiálních oslav promluvil. A když už jsme u těch souvislostí, aniž bych chtěl Junckerovu účast na akci omlouvat, asi by se měla také vzít do úvahy skutečnost, že Trevír leží na hranicích s domovinou někdejšího lucemburského premiéra. Tomu bohužel nedošlo, že bude nahlížen nikoli jako soused od vedle, co přijal pozvání premiérky Porýní Falce, ale jako reprezentant EU. Také proto to zcela oprávněně od svých kolegů a europoslanců schytal.

Když autorské duo Bobošíková/Lipovská ke jménu německého velvyslance v ČR Christopha Isranga dodají přídomek "plukovník," pak není pochyb o tom, že jde o jasný útok primitivní antiněmecké bobošíkovské propagandy na první signální soustavu českého čtenáře: podívejte, na německé ambasádě sedí válečník vyslaný do naší země. Při tom Christoph Israng je normální kariérní diplomat, jehož životopis jen tak na okraj uvádí, že získal i výcvik plukovníka v záloze.

Jestliže se Hana Lipovská zařadila po boku Jany Bobošíkové do boje za svobodu a demokracii v jejím nedávno zřízeném Institutu (zapsaný ústav), pak by tento boj měl být veden férovými a pravdivými prostředky, nikoli propagandistickými pamflety, které mají k seriózní žurnalistice daleko, a nikam nevedou. Možná jen k tomu, že nějaký podobný propagandista v rouchu novináře v Německu nás jednou označí za odsouzeníhodný nedemokratický stát, v němž zůstává nepotrestáno vydávání antisemitské a nacistické literatury a vydávají se tady kalendáře s nacistickými pohlaváry. Z hlediska bobošíkovské logiky použité na Německo a EU prezentující výjimečná a ojedinělá fakta jako všeobecný trend, bude mít pravdu. Jak by se nám asi líbil titulek "Půjde ČR ve stopách Hitlera?"

Ale zpátky k účinkování nových radních v Radě ČT. Vzpomínám, jak na loňském parlamentním semináři o hospodaření České televize, který měl být uzavřený, ale nakonec ho Xaver Veselý zveřejnil, na němž bylo přítomno několi členů Rady ČT, jediní, kteří byli schopni kvalifikovaně odpovídat na otázky poslanců, byli kromě ředitele Dvořáka radní Luboš Beniak a předseda Jiří Bednář. Což je situace pro všechny mediální rady typická. Vždy se zde najdou lidé znalí, kvalifikovaní, se životními zkušenostmi a praxí z větších institucí a se znalostmi z provozu médií. Ti ostatní se většinou vezou, občas přijmou nějaký částečný úkol, zpracují analýzu, ale jinak jdou raději s proudem, aby nepřišli o relativně výnosnou sinekuru.

Když znovu přehlížím sestavu dnes již kompletní Rady ČT, nějak tam nemohu najít lidi typu Luboše Beniaka, Richarda Hindlse, Milana Uhdeho, nebo Jiřího Závozdy (bylo by jich asi více, omlouvám se těm, na které jsem zapomněl), pro něž provoz České televize se neomezoval na Otázky Václava Moravce, Reportéry ČT nebo 168 hodin, a kteří byli ochotni a schopni ponořit se do studia dokumentů a zpráv a kriticky je zhodnotit, kteří byli ochotni a schopni pustit si program ČT nejen od sedmi hodin večer, a kteří byli ochotni a schopni s vedením ČT vést dialog a vědět, že někdy utracené statisíce mohou být užitečnou programovou investicí a desetitisíce zbytečným plýtváním, a že je třeba pohlížet na celý les a ne jen na několik stromů, které se mi právě nelíbí.

Z hlediska mediální odbornosti a zkušeností s médii tam zatím vidím pouze Jaroslava Dědiče, kterému však za rok končí mandát. Čímž nevylučuji, že mezi ostatními členy se najdou lidé, kterým vysílání veřejné služby přiroste natolik k srdci, že zneutralizují radikály a nadšence, kteří by mohli provoz ČT destabilizovat podobným způsobem, jako se to stalo v předvečer známé televizní krize před dvaceti lety.

Rada ČT má patnáct členů. Podle mého názoru její současné obsazení stále ještě reprezentuje jistou názorovou a politickou pluralitu, která může vydržet, zvláště když se někteří radní nebudou před parlamentem třást o svá křesla a nepodlehnou tlaku nekritických emocí ze sociálních sítí. Ovšem kdyby volba dalších pěti radních, kterým končí mandát v květnu a v září příštího roku měla proběhnout stejným způsobem, jak ta letošní, pak už by postavení České televize jako nezávislé instituce bylo skutečně na pováženou.