Budou se měnit mediální zákony? (Týdeník Rozhlas 35/2020)

Že jedním ze základních cílů evropské integrace je volný pohyb zboží, služeb, osob a kapitálu, ví dnes už téměř každý. Tahle výhoda, které si užívají všichni obyvatelé států sdružených v Evropské unii (EU), přináší však také jisté povinnosti a limity. Pravidlo, podle něhož nikdo nesmí bránit a omezovat nabídku zboží a služeb pocházejících z jedné členské země v jiných členských zemích EU, předpokládá, že uvedené zboží a služby budou na určité úrovni, která bude přijatelná pro všechny. Stanovení společných standardů brání, aby privilegium volného pohybu získaly výrobky porušující kvalitativní či hygienické normy. A jsou i prevencí proti dovozům pochybného zboží, které by svou lácí vytlačilo z trhu kvalitnější, ale dražší výrobky. Tady je základ všech regulací a předpisů, které když se přeženou do absurdna, jsou oblíbeným argumentem euroskeptiků a eurofobů.

Při epidemii covidu-19 jsme se přesvědčili, že některé oblasti EU ponechává v kompetenci členských zemí; patří k nim nejen zdravotnictví, ale také kultura, pod níž spadají i média. EU sice může přijímat podpůrná opatření (naši filmaři o tom něco vědí), ale nemá právo mluvit do zákonů týkajících se kultury v dané zemi.

U médií však existuje jedna výjimka, jejíž původ sahá do doby, kdy začala vystrkovat růžky komerční televize, která díky satelitní a kabelové distribuci překračovala hranice států a svým obrazem uměla oslovit i diváky v jiných zemích s jiným jazykem. V evropském společenství převážil názor, že televize je nejen kulturou, ale také službou, která - pokud se chce volně šířit a nabízet - se musí řídit pravidly přijatelnými pro všechny členské státy.

Tak vznikl v roce 1989 první evropský předpis pro média v podobě směrnice Televize bez hranic, kde se uvádí (parafráze): „Chcete-li, aby vaše televizní programy měly volnou cestu do jiných států Evropy, pak musí naplňovat standardy respektující lidská práva, chránící zájmy dětí a veřejného pořádku a také respektovat některá pravidla reklamního vysílání." Jak bývá u směrnic EU pravidlem, jejich zásady musí členské státy zapracovat do vlastních zákonů během dvou let. Česká republika tak učinila před vstupem do EU.

Když rozvoj internetu a nových médií umožnil vznik služeb podobných televiznímu vysílání, směrnice se v roce 2007 novelizovala; televize se v ní stala podmnožinou širšího pojmu, který se promítl i do nového názvu - Směrnice o audiovizuálních mediálních službách. A protože se vývoj nezastavil, před dvěma lety Evropský parlament a Rada EU přijaly další novelu č. 2018/1808, která rozšiřuje platnost pravidel a standardů původně stanovených pro televizi nejen na poskytovatele služeb videa na vyžádání jako v roce 2007, ale také na platformy pro sdílení videonahrávek. Definovat platformy, kterých se to bude týkat, a podrobně vysvětlit, jakým způsobem by měly chránit mládež, bránit terorismu a šíření nenávisti, by vyžadovalo prostor přesahující rozsah tohoto článku. Kdo má zájem o podrobnosti, může to zjistit v informačním systému české vlády eKlep, kam nedávno doputoval ministerský návrh novely českých mediálních zákonů.

V sousedním Německu využili povinnost implementovat zásady nové směrnice EU z roku 2018 k tomu, že se rozhodli „překopat" mediální legislativu, jejíž počátky sahají do analogové doby osmdesátých let, a vytvořit zcela nový mediální zákon současné digitální éry. Nový německý zákon respektuje zásady evropských směrnic, ale její principy přizpůsobuje domácím podmínkám.

Na rozdíl od Německa česká vláda navrhuje pouze úpravu a rozšíření současných zákonů přijímaných před dvaceti třiceti lety. Na celkovou rekonstrukci české mediální legislativy si asi budeme muset ještě počkat. Přinejmenším do doby, než se do parlamentu dostanou strany a poslanci, kteří o médiích a jejich fungování něco vědí a kteří svět médií nebudou vnímat pouze prizmatem pohledu líbí/nelíbí, souhlasím/nesouhlasím, podporuji/nepodporuji veřejnoprávní vysílání.

Odevzdáno 5. 8. 2020

---

"Pojďme si říct, jak je to doopravdy"
(Komentáře a glosy na téma
Média a společnost
v Týdeníku Rozhlas 2012-2018),

informace o knize a jejím prodeji je zde