Rada ČT v zrcadle médií

Tento týden jsem opět obětoval svůj vzácný volný čas a poslechl si tříhodinový audiozáznam z veřejného zasedání Rady České televize 9. září.

„Babišův výsadek“ (Šarapatkova nálepka pro letos zvolené radní Matochu, Bradáče, Lipovskou, Xavera Veselého) do Rady ČT se – na rozdíl od předchozí schůze – dostal do mírné defenzivy, když musel čelit argumentům přítomného generálního ředitele Petra Dvořáka a jeho protestům proti zkresleným a nepravdivým mediálním výstupům některých radních.

Což nebránilo Parlamentním listům, aby o posledním zasedání Rady ČT informovaly s titulky: ČT prohrávala žaloby a má problém nebo Xaverova bomba po skončení Rady ČT. „Ztracená“ Dvořákova smlouva má dohru.

Ten druhý příspěvek PL nabízí odkaz a popis Xaverova videa Cestou domů #27, v němž Xaver Veselý při jízdě autem vykládá své zážitky ze zasedání Rady. Sice se zde stylizuje do rádoby objektivní nadstranické polohy, nicméně kdo by chtěl vědět, jak to bylo doopravdy (soudní spor s Vitáskovou, ředitelská smlouva, komunikace s ředitelem Dvořákem apod.), ať si raději poslechne originální audiozáznam. Nehledě na to, že původně prohraný spor s ČT s Alenou Vitáskovou, o němž Xaver vypráví, již ve čtvrtek 10. září odvolací senát městského soudu rozhodl ve prospěch České televize

Ostatní média si v informaci o zasedání Rady všimla zvláště vyjádření Petra Dvořáka týkající se odpovědi na dotazník Evropské komise, který ČT právě zpracovává. Evropská komise jednající o převzetí středoevropské CME skupinou PPF chce vědět, jaká tržní a konkurenční rizika může přinést majetkové propojení skupiny televize Nova a společnosti O2.

Také tady přistoupila média k tématu s různými interpretacemi. Ondřej Aust na Mediáři napsal: ČT se obává agresivního chování O2, až PPF přikoupí Novu. Redaktorka Pospíšilová na idnes.cz pod titulek Ředitel ČT Dvořák napadl prodej Novy, žádá rovný přístup k vysílání sportu napsala: „Česká televize se snaží zvrátit prodej televize Nova nejbohatšímu Čechovi Petru Kellnerovi,“, což evidentně není pravda. ČT žádný prodej neblokuje – ani nemůže zvrátit – ČT pouze požádala EK, aby při notifikaci nákupu CME byla PPF uložena povinnost zajištění rovného a transparentního přístupu k vysílacím právům na důležité sportovní události. Jenomže co naplat, čtenost je čtenost, a tak i údajně seriózní Echo24 neodolalo a pro běžnou informaci o běžných přesunech a transakcích použilo dryáčnický titulek Válka televizí. ČT napadla prodej Novy.

x x x

Poněkud odlišný pohled na jednání Rady ČT, než jaký nabízejí Parlamentní listy, přinesl Filip Rožánek na Lupě: Radní a ředitel ČT se dohadují kvůli hospodaření Kavčích hor, když zde popsal a okomentoval chování radního Jiřího Kratochvíla. Pro mne je Kratochvíl prototypem speciální kategorie věčných členů mediálních rad (člen Rady ČTK Pavel Foltán jako exemplum) nominovaných a volených díky napojení na politické strany a na známosti v Parlamentu, kteří si tuto trafiku v klidu a bez problémů užívají, a jejichž jedinou úlohou je být na telefonu, když jejich mecenáši zavolají.

Tak se Kratochvíl osvědčil už v roce 2000, když původně hájil ředitele Chmelíčka, aby náhle svůj postoj změnil, a Chmelíčka odvolal. Dobře to popsala jiná členka Rady ČT Marcella Marboe-Hrabincová. Její kniha o Bitvě na Kavčí hoře přináší více postřehů o chameleonském chování Kratochvíla, který v závěru známé televizní krize přemlouvá v lednu 2001 Marcellu, aby se nenechala odvolat z Rady, ale sama odstoupila („Když neodstoupíš, zavřeš si do budoucna cestu…“ str. 210). Jeho hlavní starostí bylo „Co by si o mně lidé pomysleli“, na což Karel Kochman zareagoval: „Seš srab. Ne proto, co jsi řekl teď. Myslím vůbec.“ (str. 209)

Tak tento Jiří Kratochvíl, který si „nezavřel cestu do budoucna“ a nechal se opět dvakrát zvolit do Rady ČT (od roku 2011), náhle po devíti letech procitl, neboť zjistil, odkud dnes vítr vane, a v rozhovoru pro Parlamentní listy svoji náhlou kritickou aktivitu vůči vedení ČT zdůvodnil slovy „Protože mi právě nyní došla trpělivost. Žádná nádoba není bezedná.“ (Blíže v článku Zmizely 3 miliardy. Radní ČT Kratochvíl těžko hledal slušné slovo. Ale sdělil vše).

Jen tak na okraj, když Jiří Kratochvíl byl členem Rady ČT, která stála u počátků televizní krize zimy 2000/2001, jiný člen současné Rady ČT Roman Bradáč ve funkci zástupce šéfredaktora zpravodajství ČT svolával své kolegy “Kdo nemusíte pracovat, pojďte se prosím postavit za moderátory, začínáme Události.“ (MF Dnes 30. prosince 2000: „Redaktoři bojují proti sílící únavě“)

x x x

Bohužel, nelze přejít bez komentáře také chování radního Zdeňka Šarapatky, který vehementně útočí na „výsadek“, jak ho pojmenoval ve svém červnovém komentáři, a likviduje věcnou diskusi apriorní bezvýhradnou obhajobou ČT a jejího ředitele, jakož i právním dogmatismem, který problémy spíše komplikuje, než aby pomáhal nacházet východiska.

Téměř třicet let všichni víme, že v zájmu zachování nezávislosti vysílatele veřejné služby Rada ČT vedle několika vedlejších kompetencí, jako je schvalování předložených dokumentů (rozpočet, účetní uzávěrka, kodex, zřizování studií), vedle následné kontroly financí a plnění úkolů veřejné služby, k čemuž Rada může vydávat pouze stanoviska a doporučení, Rada České televize (a také Českého rozhlasu) dostala v podstatě jedinou rozhodovací pravomoc: jmenovat a odvolávat generálního ředitele a stanovit jeho plat. Aby se Rada příliš nevměšovala do každodenního provozu média veřejné služby, paragraf 8/4 výslovně uvádí: „Rada ani její členové nesmějí přímo zasahovat do výroby a vysílání televizních pořadů,“ a zákon ji – alespoň teoreticky – odblokoval od stížností diváků, pokud se netýkaly generálního ředitele. Na tom teď Šarapatka rajtuje.

Právě obecnost úkolů a kompetencí Rady uvedených v zákonu – s výjimkou rozhodování o řediteli – vedla v průběhu let k jakémusi modus vivendi na základě dohody obou stran – tedy Rady ČT a vedení ČT. Například při pravidelných reportech generálního ředitele Radě ČT, při řešení diváckých stížností, které se v zápisech pojednávají jako „podněty“, při úkolování ředitele a jeho podřízených (zákon nic takového explicitně nepředepisuje) a při řadě dalších činností a situací, které život přináší.

Tenhle systém může fungovat jedině v případě, jestliže Rada ČT a vedení České televize spolu neválčí, neutápějí se v jednotlivostech typu „lidická reportáž“, a jestliže spolu diskutují o celé šíři úkolů plnění veřejné služby a nejen o třech publicistických pořadech (Otázky Václava Moravce, 168 hodin, Reportéři ČT). Zatím na obou stranách namísto partnerství při řešení důležitých problémů (úpadek původní televizní tvorby kvůli úbytku financí, absence inovativních zábavných pořadů, problémy s poplatkem, ale i potřeba kritického – nikoli předem odsuzujícího – pohledu na zpravodajství a publicistiku ČT) vidím apriorní nepřátelský postoj s hluchotou k argumentům protistrany, se snahou využít každého klopýtnutí k frontálnímu útoku se snahou zasáhnout, zranit, zlikvidovat a nikoli hledat východiska, pochopit, proč věci jsou takové, jaké jsou, a co by se na nich mohlo a dalo zlepšit.

Jestli se tak chová Matocha nebo Šarapatka, přijde mi to nastejno.