Tentokrát však nikdo Tomio Okamuru z poslaneckého klubu nevylučoval. Naopak, byli to „magoři“ Lubomír Volný, Marian Bojko a poslankyně Ivana Nevludová, které Okamura vyloučil- z SPD, když před dvěma lety zrušil jejich severomoravskou pobočku.
| zpět na Louč - komentuje svět žurnalistiky a médií | © Milan Šmíd |
| 8. 2. 2021 | RUBRIKA: Informace, glosy, polemiky |
Světla a stíny přenosů z parlamentu (Týdeník Rozhlas 7/2021)
Když poslanec Lubomír Volný ve čtvrtek 21. ledna ve Sněmovně fyzicky napadl předsedajícího schůze poté, co mu dotyčný vypnul mikrofon, následná bitka u předsednického pultu krátce zastínila v médiích jiné, důležitější události oněch dnů. Ať už to bylo prodloužení nouzového stavu o další tři týdny, průběh očkování seniorů, nebo ohlasy na první kroky nového amerického prezidenta Joe Bidena.
Chování někdejšího člena SPD poslance Volného dalo za pravdu povolebnímu komentáři novináře Tomáše Němečka. Němeček tehdy v říjnu 2017 hodnocení výsledků „obchodního projektu Tomia Okamury“, jehož strana SPD získala 22 mandátů, zakončil slovy: „Ani on ale neví, jakou skupinu magorů si vyvezl na zádech tentokrát a jestli ho časem opět nevyloučí z jeho klubu.“
Tentokrát však nikdo Tomio Okamuru z poslaneckého klubu nevylučoval. Naopak, byli to „magoři“ Lubomír Volný, Marian Bojko a poslankyně Ivana Nevludová, které Okamura vyloučil- z SPD, když před dvěma lety zrušil jejich severomoravskou pobočku.
Sněmovní volby vyhlášené na 8.-9. října se blíží, což se projevuje ve zvýšené snaze politických stran a poslanců se před voliči zviditelnit. Pořad Reportéři ČT kdysi zaznamenal praxi severomoravské pobočky SPD, která ukládala svým členům, aby přispívali do diskusních fór a do Parlamentních listů. Neboť, jak v uniklé nahrávce prohlásil Marian Bojko, je to „neuvěřitelná mediální válka, která nám vyhrává voliče“.
Aby „vyhrál své voliče“ poslanec Lubomír Volný od podzimu pronikavě zvýšil četnost svých vstoupení, stal se odborníkem na koronavirus a začal lovit ve vodách názorových bublin odmítajících nosit roušky, vakcinaci a negující vše, co od státu a vlády přichází. Co víc si může přát poslanec, který se chce zviditelnit, než přímý televizní přenos debaty na téma, která přitahuje zájem široké veřejnosti. Doba mu přeje, neboť kamery jsou dnes součástí všech parlamentních debat. Nebylo tomu však odjakživa.
Rozhlasovým a televizním přenosům se parlamenty i v zemích s demokratickou tradicí dlouho bránily. Britský parlament přítomnost rozhlasu a televize – s výjimkou zásadních hlasování a významných projevů – dlouho odmítal se zdůvodněním ještě z rozhlasové éry, že mikrofony nemají ve Westminsteru co dělat, neboť „povaha jednání v parlamentu je taková, že by mu řadový posluchač nerozuměl a mohl by být zmaten.“
Byl to americký Kongres, který jako první po dlouhém váhání povolil v roce 1979 kabelovému kanálu C-SPAN (Cable and Satellite Public Affairs Network) přímé přenosy z jednání Sněmovny reprezentantů. Britská Dolní sněmovna následovala amerického příkladu až o deset let později. Důvody váhání a odmítání byly známé: přítomnost televize naruší práci parlamentu, poslanci přestanou věcně argumentovat a začnou se předvádět před svými potenciálními voliči, a budou-li kamery příliš zvědavé, přistihnou poslance v ne příliš lichotivých situacích, což autoritě parlamentu neposlouží.
Některé z těchto obav se zpočátku naplnily. Když Česká televize po roce 1995 začala přenášet čtvrteční poslanecké interpelace na ČT2, Sládkovi republikáni vysílání pravidelně zneužívali k neplodným řečnickým exhibicím snižujícím autoritu parlamentu. Proto ČT brzy s touto praxí skončila a přesunula záznamy do nočních hodin.
Situace se postupně uklidnila, parlamenty se s televizními stanicemi dohodly o pravidlech, omezujících využívání přenosů k politickým demonstracím (zákaz záběrů na tribunu hostů, stabilní záběry řečníka, nikoli detaily sálu apod.). Kromě toho naše Poslanecká sněmovna převzala techniku a kamery do vlastní režie, po roce 2009 zmizely ze Sněmovní ulice přenosové vozy, signál přenosu zpracovaný ve Sněmovně je k dispozici nejen ČT.
Otázkou však zůstává, zda přítomnost televizních kamer přece jen negativně neovlivňuje jednání parlamentu tím, že odvádí poslance od věcné debaty k politické show. Poslanec Volný by možná agresivně vystupoval i v případě, kdyby ČT24 jednání nevysílala. Jenomže stačí porovnat počet přihlášek do rozprav, které se vysílají v televizi, a do rozprav, které se na televizní obrazovku nedostanou. Početní převaha těch prvních je naprosto jasná. Každý se chce předvést, rozpravy se protahují na hodiny. Zažíváme to téměř při každé schůzi.
odevzdáno 27.1.2021
"Pojďme si říct, jak je to doopravdy" informace o knize a jejím prodeji je zde