Na oprati Jany Bobošíkové

Minulý týden ve středu 19. května na sedmihodinovém jednání Rady České televize generální ředitel Petr Dvořák oznámil, že podá trestní oznámení na Hanu Lipovskou, jehož podstatou - kromě jiných nepravdivých výroků Lipovské - je její označení Dvořáka, získané z policejního protokolu, za osobu, která ji ohrožuje na životě. Hana Lipovská na Dvořákovo oznámení reagovala slovy: (na záznamu od 1:18:50, hrubý textový přepis k dispozici zde)

„Tady poprvé po deseti letech začala tato konkrétní Rada (...) dělat svou práci a ta práce je strašlivě nepříjemná. Ono je to s odpuštěním vyklízení chlívu. A jsou tam věci nepříjemné a jsou tam věci bolavé a já jsem se snažila s panem generálním ředitelem hledat řešení. Pan generální ředitel si místo toho zval jako na orloji jednotlivé radní a nasazoval na to, jak je ta Lipovská špatná, jak je ten Matocha špatný a údajně leckterý radní dostával hory, doly, černý les, a nic z toho. Koneckonců všimněte si, kdo zde dnes je, a kdo zde dnes není.
Možná, že trestní oznámení bude vyšetřováno, nebo že bude odloženo. Možná, že mě Sněmovna odvolá. Ale mě je to úplně jedno. Nic to nemění na tom, že se ukázalo, co všechno je špatně, ne v České televizi. Česká televize ve své většině funguje, drtivá většina zaměstnanců funguje, drtivá většina lidí se tady snaží dělat dobře svou práci. A co je špatně, je na managementu člověka, o kterém před deseti lety novinář, nikoli já, pane generální řediteli, ale novinář z týdeníku Ekonom napsal, že je drezurní kůň, kterého vždycky někdo vede na oprátce.
Těším se na výsledek trestního oznámení, já na vás pravděpodobně trestní oznámení podávat nebudu, i když Pánbůh ví, že by bylo na co, ale prosím vás zkuste opravdu jednou, jednou vyčerpat všechny prostředky, zkuste tu pravdu.“

Když jsem uslyšel „poprvé po deseti letech… a vyklízet chlív“ jako bych zaslechl z dálavy jednadvaceti let hlas Jany Dědečkové promlouvající (v dokumentu o známé televizní krizi „Bezesné noci“) k demonstrujícím na Kavčích Horách: „Já jsem vám jenom chtěla říct, že Rada České televize snad poprvé v existenci těchto rad si začala plnit svoji kontrolní funkci.“ Jak to tehdy dopadlo, všichni vědí. Jak to dopadne teď, netroufám si předpovídat.

Jana Dědečková tehdy tvrdila: ředitel Chmelíček je slabý, nedokáže došlápnout na zaměstnance a nepořádky, neplní v požadovaných termínech projekt restrukturalizace, nedodává včas požadované dokumenty. Přiznám se, že jsem zpočátku byl ochoten vnímat aktivity Jany Dědečkové jako upřímný výraz snahy podpořit zlepšení práce České televize po dvouletém neúspěšném experimentování dvojice Lovitt/Puchalský. Jenomže spor se později přenesl do roviny, v níž přestaly platit racionální argumenty. Chmelíček dával Janě Dědečkové na vědomí, že její připomínky jsou nepodstatné, že provozu televize nerozumí. Jana Dědečková se zatvrdila, nebyla ochotna uznat, že Chmelíčkovi se podařilo provoz ČT konsolidovat, hledala jakoukoli i nedůvodnou záminku (např. případ Sazka, zpravodajství o MMF v Praze apod.), aby přesvědčila ostatní, že Chmelíčka je třeba odvolat. Úkolování ředitele a vyžadování plnění těchto úkolů v nereálných termínech bylo na denním pořádku jednání Rady. Vše pak vyvrcholilo uspěchaným odvoláváním a diletantskou volbou nového ředitele vedoucí ke známé televizní krizi.

Už několikrát jsem napsal, že při sledování současné Rady České televize prožívám jisté déjà vu, neboť chování dvojice Matocha Lipovská je téměř identické s tím, jaké kdysi zvolila ve své bitvě proti řediteli Chmelíčkovi Jana Dědečková. Cíl je krystalicky jasný, i když bude stále zahalován do hájení zájmů televizních koncesionářů či do úsilí o zlepšování práce média veřejné služby, ne-li dokonce o dodržování zákona: tím cílem je odstranit ředitele. Proč o to usiluje Pavel Matocha, je mi jasné. Matochovi – a politickým silám, které ho do Rady ČT dosadili – jde především o to, aby se změnil současný liberální, západnímu světu otevřený názorový proud, v němž se zpravodajství a publicistika ČT pohybuje, ve prospěch konzervativního, nacionálně orientovaného až izolacionistického postoje.

Jediným nástrojem k této změně, který má Matocha k dispozici, je přesvědčit Radu, aby odvolala Petra Dvořáka a zvolila nového ředitele. V tomto úsilí získal věrného spojence - Hanu Lipovskou. Hlavním zločinem ředitele Dvořáka v jejich očích je jeho neochota vyměnit současné šéfy zpravodajství a publicistiky, které stále podporuje, i když se mu možná řada věcí subjektivně nemusí líbit, a pokud je mi známo, tak do jejich práce se záměrně a viditelně nevměšuje. (Což mu vyneslo možná nezaslouženou, možná zaslouženou, ale spíše okolnostmi vnucenou aureolu obránce nezávislosti veřejnoprávního vysílání.)

Podle mého názoru se tak choval od začátku svého ředitelování, když se věnoval více České televizi jako celku, a zpravodajství ponechával svému osudu a jeho šéfům. Když vznikl před osmi lety uvnitř zpravodajství konflikt vyvolaný stížností skupiny redaktorů adresovanou Radě ČT, podle níž „bylo bráněno redaktorům v plnění úkolu veřejné služby stanovené zákonem,“ a "cenzorské zásahy či pokusy o ně" mohou být "systematickým a cíleným využíváním veřejnoprávního zpravodajství ke službě jedné politicko-obchodní skupině," Petr Dvořák se za vedení zpravodajské redakce postavil.

Jen tak na okraj: podle Daniely Drtinové a Adama Komerse (zbytek petentů zůstal v anonymitě) tou favorizovanou „skupinou“ ve vysílání - světě div se - nebyla TOP 09, ale Miloš Zeman a lidé kolem Miloše Zemana, kterým se údajně nadržovalo před i po prezidentské volbě v neprospěch Karla Schwarzenberga. Stížnost kromě jiného uváděla, že šéfredaktor Petr Mrzena "cenzuroval" vysílání tím, že brzdil opakované vysílání prezidentovy „virózy,“ že nedával více prostoru Karlu Schwarzenbergovi, že umožnil vysílání pročínské PR akce, a že pro něj nebyl dostatečně důležitý vztyčený prst plovoucí na Vltavě apod. Šéfové zpravodajství ČT, kteří se tehdy snažili udržet balanc nestrannosti proti radikálním jakobínům v redakci, se dostali do křížové palby zastánců ničím neomezované svobody projevu, jakož i všech, kteří neměli ČT z principu rádi.

Ale vraťme se k současnosti. Pavel Matocha je svým způsobem „ložený.“ Výsledky práce a problémy České televize ho příliš nezajímají, jeho hlavním problémem a cílem je odvolání ředitele Petra Dvořáka, i když tento cíl veřejně nedeklaruje, jen občas takovou možnost připouští. Zpočátku se spoléhal na došlé stížnosti a podněty docházející do Rady ČT, z nichž si chtěl uplést na Dvořáka bič. Nyní mu však přispěchala na pomoc Hana Lipovská s údajným střetem zájmů vyplývajícím z Dvořákovy majetkové účasti ve firmě Gopas.

Jak je to ale s Hanou Lipovskou? Kde se u ní bere apriorně negativní postoj nejen k Petru Dvořákovi, jehož nazývá špatným manažerem (viz: "...možná je špatný manažer, ale není masový vrah" 1:17:45 záznamu), ale také k instituci České televize, o níž se vyjadřuje jako o chlívu, s ředitelem Dvořákem je pro ni "všechno je špatně", neboť jenom ona ví, kde je ta pravda, kterou má Petr Dvořák "zkusit". Co stojí za splétáním chatrných obvinění z neplnění úkolů (návrh usnesení HL, který nikdo z Rady nepodpořil), fantasmagorických konspiračních teorií o spiknutí oligarchů vycházejících z majetkového vztahu, který je - jak konstatovala i dozorčí komise Rady ČT - zcela vzdálen od manažerského rozhodování ředitele televize a nijak činnost České televize neovlivňuje?

Abychom věděli odkud vítr fouká, stačí si pustit vystoupení Jany Bobošíkové na YouTube z 11.května. Divák se z něj dozví, že oligarchizace v Česku nehrozí od Andreje Babiše, ale od PPF a České televize, které jsou prý navzájem těsně propojeny ("oligarchizací není evropská dotace do kosteleckého párku, ale prorůstání mocí jedné finanční skupiny skrz naskrz celou společností..."). Důkazem této absurdní konstrukce má být jedna z více smluv, kterými si ČT zajišťuje právní služby u právních kanceláří, z nichž jedna pracuje též pro PPF. Totéž tvrdí facebookový status Hany Lipovské ze stejného dne. Kdo stál na začátku směšného obvinění České televize z oligarchizace, zda Lipovská nebo Bobošíková, nevím. Je možné, že rešerše prováděla Lipovská, interpretace se chopila Bobošíková. (Detaily případu pod čarou).

Jak velice záleží na interpretaci, lze demonstrovat na jednom z "důkazů" o provázanosti Petra Dvořáka s PPF na základě citace z článku Jana Štětky z týdeníku Ekonom (titulek "Výkonný kůň na "Kavkách""): „Existují tři druhy koní: dostihoví, parkuroví a drezurní. Petr Dvořák bude vždy patřit k těm třetím. Vždycky ho někdo povede na oprati.“ Jednak uvedená věta nepochází z pera redaktora Štětky, jak tvrdí Lipovská, nýbrž je to citát názoru anonymního byznysmena. Kromě toho uvedeného koně nikdo nevede "na oprátce" jak se ve středu při jednání Rady přeřekla.

Stačí se podívat na fakta. Proč asi Ronald Lauder, který od PPF v roce 2004 znovu získal CET21 a Novu, ponechal Petra Dvořáka ve funkci ředitele, aniž by mu vadilo jeho angažmá s předchozím majitelem PPF? Protože zjistil, že - jak uvádí citovaný článek Jana Štětky - "bankéř s nevýraznou tváří dorostl do formátu svého květnatého předchůdce Vladimíra Železného." Neboť Petr Dvořák je skutečně tím "drezurním koněm" vycvičeným k tomu, aby sloužil podniku, který si ho zvolí za ředitele. Kdysi sloužil PPF, pak sedm let CME, dnes České televizi. (V této souvislosti mě občas napadá, co by se stalo, kdyby při volbě prvního ředitele ČT v roce 1992 zvítězil Vladimír Železným nad Ivo Mathém. Dokážu si představit, že Vovka Železný by byl tím největším zastáncem média veřejné služby.)

Tohle ale Hanu Lipovskou nezajímá. Ona se ponořila do svých akademických rešerší, aby z nich vyrobila obludné spiknutí a propojení ČT s PPF na základě spoluvlastnického vztahu Petra Dvořáka a Radka Bartoníčka ve firmě Gopas. Z něho pak vyplynulo sedm otázek Rady ČT na generálního ředitele, na něž Dvořák promptně odpověděl, aby se dočkal obvinění z deseti lží od Hany Lipovské. Doporučuji všem k přečtení zvláště poslední odkaz, v němž se Lipovská povyšuje do absolutního arbitra pravdy, která platí pouze v její interpretaci, přestože pro ni neexistují nezpochybnitelné důkazy (platí na Dvořáka zákon o střetu zájmů? jestli ano, ovlivnily jeho osobní zájmy výkon jeho funkce? je lží, jestliže úkon provedený v jednom datu je zanesen do veřejného rejstříku a dokumentů v datech odlišných? je či není Nizozemsko daňovým rájem? atd.). A především: je tohle všechno důležitější než výkony, které Česká televize pod vedením svého managementu podává?

Pokusil jsem se proniknout do uvažování Hany Lipovské. Co ji vede k tomu, že se stává aktivním nástrojem, ne-li užitečným idiotem sloužícím Pavlu Matochovi, Janě Bobošíkové a politikům, z nichž jeden každý - byť s různými motivy, ale s jedním cílem - usilují o změnu pojetí média veřejné služby tak, jak ho dnes Česká televize naplňuje. Činí tak záměrně nebo nevědomě? Jisté pochopení její osobnosti jsem našel v rozhovoru, který Hana Lipovská poskytla svému známému Tomáši Poláčkovi v talkshow (Ne)blázni (na YouTube zde). Zmíněný rozhovor by možná měli zhlédnout všichni, kteří tak nevybíravě, nenávistně až vulgárně útočí na Hanu Lipovskou, aby si uvědomili, že Lipovská je také obyčejným zranitelným člověkem.

Ten člověk se narodil až po listopadu 1989, vyrůstal v prostých poměrech moravského venkova s křesťanskou tradicí. Začal dospívat kolem roku 2000 a snažil se pochopit složitý vnější svět, který ho obklopoval, začal hledat odpovědi na otázky, které mu nemohla odpovědět ani jeho rodina ani katolická církev, neboť společenské poměry po polistopadové euforii se stávaly složitějšími, doba se zauzlovala vnitřními konflikty a střetáváním partikulárních pravd. V okamžiku, kdy Hana Lipovská nastupuje do střední školy, nachází kotvu - jak sama uvádí - ve vystoupeních a názorech právě zvoleného prezidenta Václava Klause, přestože před volbou by dala hlas Janu Sokolovi. Objevila nauku, která ji zprůhlednila pohled na svět - ekonomii. Rozhodla se pro ni už na střední škole a stala se jejím dalším náboženstvím. "Ekonomie je věda o životě, způsob myšlení a uvažování o světě kolem. Pro mne je to smysl života," řekla Lipovská před třemi lety v rozhovoru pro stanici ČRo Plus. Čím menší je její obeznámenost s ekonomikou praktického života, tím větší je její odkazování na ekonomické teorie a jejich pravdy, které tak ráda se studenty "znovu a znovu objevuje (...) já tomu říkám vyznání víry, znovu hledáš tu pravdu v ekonomii" (citace z rozhovoru s Poláčkem).

Protože jsem válečný ročník a pamatuji generace, jež nastupovaly do života po roce 1945, současné nadšení Hany Lipovské pro makroekonomické pravdy (přesněji: ekonomické teorie) ve mně vyvolává nepříjemné asociace s mladými svazáky biflujícími a do krve hájícími poučky z příruček marxismu-leninismu, které až další vývoj událostí poučil, že reálný svět a život se do nich sešněrovat nedá. Memoárová literatura přináší četné důkazy o opravdovosti a o těch nejlepších úmyslech tehdejších mladých a nepoučených nadšenců. Opravdové a nejlepší úmysly jsou možná motivací také Hany Lipovské, jejíž ideologické mantinely jsou na rozdíl od svazáků čtyřicátých a padesátých let sice odlišné, neboť preferují svobodu, na jejímž základě "budeme schopni udělat velký krásný rozumný věci" (autentický citát), jenomže metoda i výsledek chování přijdou nastejno. Ideologická slepota, neschopnost překročit rámec přijatých schémat a pouček spojená s nedostatkem životních zkušeností, které nakonec zamýšlené konání dobra převrátí v opak.

Na otázku, proč přijala nabídku kandidatury do Rady České televize, Lipovská Poláčkovi odpověděla "...jednak kvůli tomu, že si vážím kardinála Duky, jednak proto, (...) abych mohla použít všechno, co jsem se učila, všechno co umím, že je to, čemu věřím. Já vím, že to zní jako fráze, ve prospěch České republiky, demokracie naší země."

Dokážu si představit odhodlání a nadšení, s jakým Hana Lipovská nastoupila do Rady České televize. Dokážu si představit, jak Hana Lipovská jako celoživotní premiant se rozhodla aktivně zapojit do činnosti Rady s úmyslem konat co nejlépe svoji práci. Jenomže co všechno "uměla", aby to "mohla použít", jestliže ještě rok před zvolením do Rady ČT se v Parlamentních listech vyznala z toho, že "nemohu posuzovat odbornost žádného pracovníka v oblasti médií. Není to můj obor, televizní tvorbu prakticky nesleduji, je mi lhostejná..." a také: "Nerozumím smyslu existence veřejnoprávních médií." Kdo jí řekl, jak má její práce vypadat? Kdo ji nabrífoval o problematice televizního vysílání a média veřejné služby tak, že už po měsíci suverénně na Radě rozdává rozumy o úrovni televizního vysílání, manažerských výsledcích, o kvalitě komunikace s veřejností? (viz menšinové stanovisko v příloze 5 zápisu Rady ze 24.6.2020)

Nikdy jsem nepochopil, jak je možné, že inteligentní vzdělaná mladá žena se spojila s Janou Bobošíkovou, osobou, u které už pouhý pohled na její veřejná mediální a politická angažmá v posledních pětatřiceti letech musí vyvolávat pochybnosti o její důvěryhodnosti. Jak je možné, že se nechala zapřáhnout do opratí - naštěstí ne do oprátky - káry Jany Bobošíkové, jejíž směřování má jediný účel: zviditelnit její majitelku, vylepšit její pozici pro setrvání ve veřejném prostoru, k čemuž se křížová výprava proti řediteli České televize spojená s mediálně sledovanou osobou Hany Lipovské může hodit jako vhodný nástroj.

Těch vysvětlení může být několik. Může to být její slabost a přílišná náklonnost přejímat názory autorit bez kritického zhodnocení a reflexe, zvláště když tato autorita vám nabídne jednoduché, logické a suverénně podané vylíčení situace a jejího řešení. Stačí se seznámit s názory Hany Lipovské na problematiku Evropské unie, které jakoby přes kopírák odrážejí názory Václava Klause, i když někdy jsou dovedené až do absurdna: například "není důvod slavit výročí vstupu do EU, stejně jako není co slavit při výročí srpna 1968", nebo "když se podíváte, na jakých idejích EU vznikla, je to marxismus." Stejně tak mohla Bobošíková přesvědčit Lipovskou, že hlavním problémem České televize je její ředitel, a že tu panuje "chlív."

Nebo je to tím, že Hana Lipovská není schopna pochopit, že její úloha člena Rady České televize spočívá především ve sledování výstupů České televize, v hodnocení, zda ČT plní veřejnou službu, jak jí ukládá zákon. Možná, že vycházejíc ze své profese se rozhodla ignorovat vysílaný program a zaměřit se na hospodaření ČT, což je ovšem dosti obtížný úkol, neboť výroba televizních pořadů není výrobou sériovou, ale kusovou, na níž se makroekonomické poučky jen obtížně aplikují. Proto si myslím, že by bylo dobré, kdyby méně času trávila před monitorem počítače nad daty veřejných rejstříků a více sledovala televizní obrazovku s programy České televize a někdy si nechala vysvětlit, co se musí všechno udělat, aby takový pořad vznikl.

Já osobně jsem si zařadil Hanu Lipovskou do kategorie postavy Clevingera z románu Josepha Hellera Hlava XXII, který ho na stránce 72 vydání z roku 1967 popisuje takto: "Clevinger to v akademickém světě jistě dotáhne daleko. Prostě Clevinger byl z těch, kteří mají přemíru inteligence a pramálo filipa, to věděl každý a kdo to ještě nevěděl, brzy na to přišel..." Pokud se Hana Lipovská tímto výrokem cítí dotčena, pak se omlouvám, ale držím se svého práva vyslovit názor na osobu, která se rozhodla vstoupit do veřejného prostoru, a jejíž jednání může ovlivnit můj život; v případě budoucnosti České televize dosti podstatně. A proto se i nadále budu věnovat svému bádání, zda jednání Hany Lipovské více ovlivňuje zlý záměr nebo fachidiocie, tedy zda je navedená nebo jen nechápavá (hloupá?).