Ještě v úterý 25. května Václav Klaus na svém webu publikuje dva materiály: jednak tiskovou zprávu o „nehorázném útoku HN“, která obsahuje otázky kladené redaktorkou Jelínkovou a odpověď Václava Klause, a dále pak podklad k tiskové konferenci, kterou okamžitě uspořádal Institut Václava Klause. V sobotu 29. května IVK žádá od Hospodářských novin veřejnou omluvu Václavu Klausovi v tiskovém sdělení, které v devíti bodech vyvrací „zcela lživá tvrzení vašich novinářů.“

Šéfredaktoři HN a Aktuálně.cz se však ve společné odpovědi odmítli omluvit s následující argumentací: "Naši redaktoři i editoři v ní bez zlého úmyslu použili některá zjednodušující spojení. Jsme si vědomi toho, že propojení osoby Václava Klause s jím vedeným ministerstvem financí, které vznikající závazek tzv. ruského dluhu administrovalo, je mediální zkratka (...) Formulace, v nichž jsme se dopustili příliš velké mediální zkratky, jsme opravili."

Na což IVK ještě jednou reagoval "Skutečnost, že nejste schopni uznat pochybení Vámi řízených médií, a zjevné lži si troufáte omluvně nazývat „mediální zkratkou“, je příkladem arogance a hroší kůže, která je v rozporu s jakoukoliv elementární novinářskou etikou (...) podivné dílčí změny v archivních článcích je výsměch."

Ve středu 2. června se změnil jak titulek na webu Hospodářských novin (původní znění je obsaženo v adrese odkazu archiv.ihned.cz/c1-66927830-klaus-po-revoluci-tajne-poslal-1-3-miliardy-dolaru-sovetum-zeman-vetsinu-dluhu-odpustil), tak úvodní obrazovka na Aktuálně.cz - viz obrázek (kliknutím lze zvětšit).

Podrobnosti těchto změn popsal týdeník Echo 24, jehož redaktor Daniel Kaiser už 26. května napsal k případu jedovatý komentář s titulkem "Děti píší o Klausovi." Jakkoli s Danielem Kaiserem často nesouhlasím, tentokráte mu musím dát za pravdu: "Česká žurnalistika neprožívá právě zlaté časy. Po včerejšku například přibude lidí s dojmem, že novinařina příliš často mutuje do snahy odkráglovat konkrétní osobu. Souhlasím zvláště s větou: "Ale co tu chybí a současně přebývá, je kontext. Ten kontext, který chybí, jsou raná 90. léta. Tak, jak je příběh vystavěný, to působí, jako kdyby ho psaly děti s nulovou zkušeností z té doby."

Jak ovšem dodávat kontext, když autoři ho nejen nezažili, ale ani si ho nedoplnili příslušným vzděláním, včetně ekonomického - když už se jednou rozhodli psát o ekonomických věcech. Ve čtvrtek 27. května se k článku HN na twitteru ozval bankéř Miroslav Singer s věcnými připomínkami a stručným zhodnocením: "Znechucující novinařina."

Přiznám se, že mne zklamal postoj Josefa Pazderky jako šéfredaktora Aktuálně.cz, jehož žurnalistiky si - na rozdíl od žurnalistiky Janka Kroupy - vážím, když se tak bezvýhradně postavil za obsah materiálu, který se musel opravovat, protože jejich autoři použili zjištěná fakta ke zcela zavádějícím interpretacím a nepravdivým tvrzením. Zkušený Jaroslav Spurný naštěstí jen konstatoval, neinterpretoval, a tak se ve verzi zveřejněné v Respektu Klausově kritice dokázal vyhnout.

Nebyl bych si tak jistý ani bezvýhradnou podporou rozhlasového moderátora Vladimíra Kroce, jehož otázky vyprovokovaly Václava Klause k tomu, že přerušil živý rozhovor a odešel ze studia (celý případ v neděli 6. června popisuje pořad Newsroom ČT24). Většina Krocových otázek byla legitimní, jenomže žádat od někoho, aby si vzpomněl na nějaký dopis přečtený před třiceti lety ("musíme vzpomínat nějakým způsobem na tu komunikaci"), navíc v době, kdy Václav Klaus jako nový ministr byl ve funkci jen několik dnů v době bouřlivých změn prosince 1989, bylo podle mého názoru nefér. (Chtěl bych vidět třeba i Lukáše Valáška, kdybych měl v rukou jeho korespondenci s Michalem Haškem o "neexistující mluvčí"Janě Mrencové, za jejíž odhalení získal novinářskou cenu, zda by byl schopen přesně si vzpomenout, co, kdy a jak na ni odpověděl.)

I když Václav Klaus podle mého názoru svým chováním přispěl ke konfrontačnímu průběhu celého rozhovoru, nedivím se, že mu bouchly saze při Krocově otázce "Ty dokumenty ministerstva financí, tak ty dlouhá léta tajilo, podpoříte, aby byly kompletně zveřejněny?" Myslím, že by k základnímu vzdělání novináře měla patřit alespoň povrchní znalost zákona o archivnictví a jeho § 37/1: "K nahlížení v archivech jsou přístupné jen archiválie starší třiceti let, není-li dále stanoveno jinak...". Tedy ono "utajování", tak často zdůrazňované Lukášem Valáškem, je zcela běžnou praxí civilizovaných zemí, v nichž vládní a veřejné úřady předávají národním archivům k veřejnému nahlížení své dokumenty po určité lhůtě. (V Británii tuto lhůtu zkrátili na 20 let, v Německu stále trvají na třiceti letech.)

Překvapilo mne také, jak si komentátoři nevšímají role, kterou v této kauze sehrává neprůhledná aktivistická organizace, zapsaný spolek Růžový panter, která stála u počátku celého pátrání. Například i Lenka Kabrhelová ve svém podcastu Vinohradská 12 říká: "jak zjistili reportéři Aktuálně.cz, Respekt, Hospodářských novin", aniž by se zmínila jediným slovem o Růžovém panteru, který svou agendu nedávno předal jakémusi think tanku Observation post.

Při tom to byla webová stránka ruzovypanter.cz, která 25 května souběžně s Hospodářskými novinami zveřejnila první díl svého pátrání s názvem "Vytunelovaný úvěr a ruský dluh." Dnes má tato stránka upravený obsah. Chybí zde například text zmiňující "mnohaleté pátrání, jehož výsledky nyní postupně předkládáme veřejnosti. V průběhu let 2020 a 2021 jsme získali především z Národního archivu v Praze řadu archiválií, které nám pomohli transakci (ruský dluh) porozumět..." Zmizel i odstavec: "První nejvýznamnější část textu jsme připravili ve spolupráci se zpravodajským serverem Aktuálně.cz. Investigativnímu reportéru Lukáši Valáškovi jsme předali archivní dokumenty, které jsme získali v průběhu zejména posledních dvou let a měsíc jsme pak připravovali zveřejnění. Spolupráce s Lukášem byla jedním slovem skvělá a sluší se za ní poděkovat." Naopak, 4. června sem přibylo tiskové prohlášení ke Klausově žádosti o omluvu, které znovu opakuje některá fakta zjištěná Růžovým panterem, nikoli novináři.

Ač se o tom autoři zmiňují jen okrajově, věc se má s velkou pravděpodobností tak, že téma a hlavní dokumentaci dodal Růžový panter, novináři měli dodat interpretaci a zasazení do historického kontextu. Lukáš Valášek a Adéla Jelínková tento úkol nezvládli a přispěli k tomu, že mainstreamová média mohou být zcela oprávněně obviněna ze šíření "fake news," při nichž pravdivá fakta jsou využita k vylíčení falešné a zkreslené skutečnosti.

Nad situací se včera zamyslel Ondřej Neumann z Hlídacího psa. Zmínil dvě nedávné kauzy - Hamáček/Vrbětice, Klaus/ruský dluh, - jež vyvolaly pochyby a nedůvěru k práci žurnalistů, a konstatoval pokles prestiže novinářského povolání ve veřejnosti. "Jako novináři to můžeme házet na politiky, kteří nás dlouhodobě, programově a účelově dehonestují, na hybridní válku, na oligarchy, případně na nepochopení toho, kdo dnes vlastně novinářem vůbec je. Faktem ovšem zůstává, že výrazný podíl na rekordním sešupu mezi všemi (!) sledovanými profesemi neseme sami – neprofesionalitou, chybami, občasnými záměrnými fauly, ale i neochotou k přiznání omylů či „nedorazů“. A mnohdy i mlčením nad zjevnými průšvihy kolegů." Naprostý souhlas.

Ondřej Neumann pak následně varuje před nebezpečím iniciativ na zřízení vládou kontrolovaných rad, které by se mohly "přetavit v další náhubek pro české novináře. Jako záminka může sloužit třeba série nedostatečně podložených či prokázaných článků. Třeba o místopředsedovi vlády Hamáčkovi, nebo o exprezidentovi Klausovi…" Jistým řešením by byla samoregulace - tisková rada spravovaná vydavateli a provozovateli zpravodajských médií. Doslova: "Tyto rady jsou vesměs nezávislé na politických stranách, zabývají se stížnostmi na obsah médií a starají se o to, aby byla včas a v uspokojivé formě zveřejněna případná omluva či dosaženo uvedení nesprávných informací na pravou míru. Jejich verdikty média vesměs respektují."

Jako pamětník se přihlašuji k odkazu, který v závěru nabízí Neumannův článek. Ano, jeden takový samoregulační orgán jsme tady měli, pravda, jen na papíře. Ze strachu, že tiskový zákon přijímaný v roce 2000 zavede nějakou polovládní kontrolu médií, Unie vydavatelů denního tisku ÚVDT (dnes Unie vydavatelů ČR) tehdy slíbila vytvoření samoregulační České tiskové rady a přijala Tiskový kodex. Je paradoxem, že jeho znění nikde na českém webu nenajdete, vyšuměl do ztracena stejně jako vytvoření České tiskové rady. A pokud ho nenajdeme v dobovém tisku, musíme si pro něj dojít do zahraničních zdrojů.