Předvolební úvaha a pokus o prognózu

„Všechno je jinak,“ pravil umírající rabín, když se ho ptali, jakou životní moudrost by chtěl sdělit svým potomkům. „Všechno bude jinak,“ se dá říct o nejrůznějších předvolebních průzkumech a prognózách výsledků parlamentních voleb, které se budou konat 8. a 9. října.

Také moje prognóza patří do této kategorie. Vymyslel jsem si ji pro zábavu a také jako sázku do loterie, která – když vyjde – vždycky potěší. Prognóza vychází z předpokladu, že k volebním urnám se dostaví jako v minulosti pět milionů voličů, což jest zhruba šedesát procent občanů zapsaných ve volebních seznamech. Těch pět milionů hlasů by si voliči mohli – podle mého IMHO názoru – rozdělit takto:

Politická strana/hntí	volby 2021 hlasy	%	Volby 2017 hlasy	%
hnutí ANO	1 200 000	24 %	1 500 113	29,64 %
SPOLU	1 150 000	23 %	1 135 402 ODS 572 948, TOP09 268 811, KDU/ČSL 293 643	22,30 %
Piráti a STAN	800 000	16 %	808 550 Piráti 546 393, Starostové 262 157	15,88 %
SPD	650 000	13 %	538 574	10,64 %
ČSSD	350 000	7 %	368 347	7,27 %
KSČM	250 000	5 %	393 100	7, 76 %
Přísaha	220 000	4,4 %	-	-
Trikolora	150 000	3 %	-	-
Volný blok	75 000	1,5 %	-	-
Zelení	50 000	1 %	74 335	1,46 %
ostatní	105 000	3,6 %	242 324	4,78 %

Alibisticky dodávám, že prognóza počítá s tolerancí plus mínus 1,5 procenta, takže když se vítězem stane koalice SPOLU a Přísaha se dostane do sněmovny, tak stále vyhrávám.

Není vyloučeno, že se do mého pokusu promítlo „wishful thinking“ speciálně u hnutí ANO, kterému odečítám od posledního volebního výsledku tři sta tisíc hlasů, protože doufám, že alespoň část jeho voličů snad už prohlédla neperspektivnost, ne-li dokonce škodlivost Babišova marketingového manévrování pro náš stát. Rovněž se domnívám, že sorta voličů permanentně protestující proti vládě, státu a vůbec proti establishmentu, z nichž část chodí měsíc co měsíc demonstrovat na Václavák, sice od posledních voleb posílila, ale snad nebude mít takovou sílu, aby katapultovala do parlamentu Přísahu, Trikolóru, o Volném bloku ani nemluvě. Na druhé straně s lítostí předpokládám, že Okamura posílí, neboť jeho sliby, které jsou často nereálné, a které ani on nehodlá nikdy splnit, stále na lidi působí (letos ubral na migraci a přidal na sociálních tématech.)

Z čeho jsem vycházel? Snad to vysvětlí několik následujících úvah.

x x x

Pamatuji si na komisi při Ústřední půjčovně filmů, která před rokem 1989 rozhodovala, jaká strategie se při distribuci nově uváděného filmu zvolí. Konkrétně: zda se bude film dabovat nebo titulkovat, kolik kopií se nechá vyrobit, do jakých kin se nabídne, jaká se zvolí propagace, kolik peněz se na ní vynaloží. To vše na základě odhadu diváckého potenciálu daného filmu.

V komisi seděl člověk, který u filmu vykonával spíše administrativní a technickou profesi. Nepatřil mezi znalce světové kinematografie a nemohl se rovnat ve vzdělání a erudici filmovým kritikům přizvaným do komise. Jeho kolegové na něj pohlíželi trochu svrchu. Když se film komisi promítl, každý člen měl vyslovit odhad návštěvnosti, tedy kolik lidí se na film asi přijde podívat. Jak se ukázalo, odhad člověka, kterého si přítomní odborníci nevážili, byl většinou mnohem pravdivější a přesnější než odhady slovutných filmových recenzentů a vědců.

Film totiž nehodnotil podle vlastního úsudku a vkusu, ale na základě empatie a schopnosti vcítit se do chování potenciálních filmových diváků. Také já jsem se při sestavování prognózy pokoušel o empatii a vcítění se do mysli svých spoluobčanů/voličů, i když vím, že budu stále narážet na hranice své názorové a vzdělanostní bubliny schopné proniknout do jiných názorových bublin jen částečně.

x x x

Voličskou základnu v České republice tvoří necelých osm a půl milionů lidí (při posledních volbách do sněmovny voličské seznamy obsahovaly 8 374 501 osob). Pohled do čísel Českého statistického úřadu nám odhalí jednu specifiku České republiky, kterou se odlišuje od některých sousedních zemí.

Pouze čtvrtina obyvatel z celkového počtu 10,7 milionu žije v šesti městech nad sto tisíc obyvatel, přičemž více než polovina této čtvrtiny připadá na dominantní Prahu.

Největší část obyvatelstva, 5,5 milionu lidí žije v obcích, které mají méně než deset tisíc obyvatel, přičemž v obcích s méně než pěti tisíci obyvateli bydlí 4,2 miliony osob. Tady žije převážná část voličů České republiky, kteří mají jiné starosti než lidé ve městech, i když jejich životní úroveň bývá často stejná.

Jejich život je jiný, než můj a mého okolí. Většinou mají vlastní bydlení, dojíždějí do zaměstnání do okresních měst. Když přijdou z práce, starají se o dům, o zahradu, přidružené hospodářství. Mají své spolky – hasiče, místní sportovní kluby nebo nějakou skupinu provozující společné hobby. Politika přesahující horizont jejich obce je příliš nezajímá. Informace získávají z médií, dnes stále více z těch internetových (blogy, sítě, řetězové maily).

Otázku „Jak je možné, že to vyhrál Zeman, když ve svém okolí neznám nikoho, kdo Zemana volil,“ může položit jen ten, který tahle fakta a čísla nebere na vědomí.

x x x

Podle údajů Exekutorské komory z roku 2020 žije s námi přes sedm set tisíc občanů, kteří mají na krku exekuci. Z nich téměř půl milionu čelí třem i více exekucím. Pokusil jsem se vžít do uvažování lidí, kteří se dostali buď vlastní vinou, nebo vinou nebankovních šmejdů a chamtivých exekutorů do začarovaného kruhu, lidí, kteří se nacházejí v situaci, v níž nelze dohlédnout světlo na konci tunelu.

Jak budou asi tito lidé volit, pokud k volbám vůbec půjdou? I kdyby jich byla jen polovina, pak je to slušný revír pro lovce protestní hlasů. Pro ně je všechno špatně – od covidu až po Brusel. Bohužel média si jich všímají více, než je zdrávo. Ti více naštvaní asi půjdou k Volnému bloku, ti méně naštvaní k Okamurovi. Možná, že někteří budou vidět svého zachránce ve Šlachtově Přísaze. Uvidíme.

x x x

Před deseti lety se absolutním vítězem v soutěži televizní popularity TýTý stal pořad Partička, jehož sledovanost byla naprosto průměrná, na Primě se pohybovala kolem půl milionu diváků změřených peoplemetry, zatímco jiné pořady přitahovaly milionové publikum a byly divácky oblíbenější. Počet došlých hlasů pro Partičku byl tehdy větší než počet hlasů, které v kategorii zpěvačka získala Lucie Bílá. Partička by hlavní cenu TýTý nikdy nezískala, kdyby se v té době v Česku nerozvinula popularita Facebooku, na němž se sešel okruh fanoušků a příznivců dvojice Suchánek/Genzer, a ten byl schopen vytvořit virtuální realitu nejlepšího televizního pořadu roku 2011 a zmobilizovat své členy pro hlasování.

Co tím chci říci? Především to, že na nás stále více působí virtuální realita vznikající v kyberprostoru, na internetu, webu, sociálních sítích. Přičemž někdy je tento vliv podceňován, ale mnohem více přeceňován. Život je normálnější, než jak vypadá na sociálních sítích. Jestliže negativa vzbuzují více pozornosti, neznamená to, že se náš svět hroutí. Názorové hodnocení na webu – ať už v autorských textech nebo v diskusích – se nemusí krýt s převažujícím názorovým hodnocením množiny lidí ve společnosti.

Odtud plyne mé přesvědčení, že ČSSD to ve volbách ustojí. Jestliže obraz ČSSD a Jana Hamáčka na internetu je katastrofální, neznamená to, že lidé neocení pragmatismus a praktický přístup ČSSD k řešení problémů, i když tento dojem poněkud kazí dvojice Maláčová/Stropnický.

x x x

Ať dopadnou volby, jak dopadnou, krize české politiky a české společnosti bude pokračovat. Ideální by byl slovenský scénář z roku 1998, při němž opoziční strany byly schopny se sjednotit proti Mečiarovi, který opět vyhrál volby. Jenomže o jeho úspěšnosti v Česku mám pochyby.

Zatímco na Slovensku se stalo sjednocujícím prvkem nebezpečí, že Slovensko zaostane za Evropou, že na rozdíl od svých sousedů se nedostane do EU a do NATO, tento cíl spojený s národní hrdostí umožnil překonat některé nepřekonatelné rozpory uvnitř koalice. U našich opozičních stran však vidím jediný sjednocující prvek anti-Babiš, který ke společnému vládnutí – bez alespoň základní shody v jednotlivých bodech vládního programu – nestačí.

Nehledě na to, že zde existuje ještě jeden element, který brání možnosti slovenského řešení – prezident Miloš Zeman. Jestliže bude ignorovat fakt volebních koalic a bude přistupovat k jejich členům jako k jednotlivým stranám, tak se můžeme dočkat dlouhých složitých peripetií prozatímního vládnutí vlád bez důvěry, jejichž existenci skončí až „roztrhání těla“ některých účastníků tohoto spektáklu.

Cítím v kostech, že rok 2023 bude možná přelomový – v Česku i v Evropě.

DODATEK 29.9.2021: Jak dopadnou volby? Je v nich „černý kůň“, který průzkumům uniká, míní expert. Tím expertem je Daniel Prokop, který zde konkrétně a se znalostí věci vysvětluje, proč asi bude platit věta "všechno bude jinak" z úvodu mé glosy.
Stojí za přečtení, stejně jako stojí za vyslechnutí podcast o volbách a o datech Josefa Šlerky.